Norská kuchyně

Za ty roky, co jezdíme do Norska, jsme drobně nahlédli pod pokličku severského hrnce. Možná vás bude taky zajímat, jaká že je norská kuchyně. Měla-li bych ji charakterizovat jedním slovem, pak bych řekla nejspíš „nevýrazná“ – ale je to jen můj subjektivní názor a každý má samozřejmě jiné chuťové buňky, takže nad čím se jeden rozplývá, nad tím druhý může ohrnovat nos. Navíc musím upřímně a sebekriticky říct, že jsem mnoho typicky norských jídel jen viděla, ale neochutnala, protože se vyhýbám masu jak čert kříži, jenže norské jídlo bez masa abys pohledal... Řekla-li jsem o norské kuchyni, že je nevýrazná, měla jsem tím na mysli onu skutečnost, že Norové nepoužívají téměř žádné koření, snad jen trochu pepře a majoránky. Jídla jsou podle našich měřítek docela mdlá, nekořeněná, jakoby nedochucená. To se také projevuje na cenách koření, které je zde na naše poměry extrémně drahé, proto jsme si taky z naší domoviny dovezli celou tašku nejrůznějšího koření a asi dvě kila česneku (česnek Norové téměř nepoužívají – možná to může mít historické kořeny v tradičně silném postavení církve, která ve středověku dávala do spojitosti česnek s ďáblem a čarodějnictvím).

Norsko je velmi rozlehlá země a samozřejmě jsou mezi jednotlivými kraji rozdíly i v oblasti kulinářské. Na západním pobřeží se jí mnohem více ryb a jiných mořských potvor než zde ve vnitrozemí. Nejoblíbenějším způsobem úpravy ryb je osmažení na pánvi na přírodní způsob, jen osolené, v posledních letech získává na popularitě také grilování. Z ryb dokážou Norové udělat ovšem i takové speciality jako puding a koláčky (fiskepuding a fiskekaker). Musím říct, že i kdybych nebyla vegetarián, rybí puding bych asi nechtěla ochutnat. Kamarád zkoušel rybí koláčky, ale po několika prvních soustech tyto předal toulavé kočce. Fiskepuding a fiskekaker je ale naprostý odvar ve srovnání s rakefisk – rybou, která se podává shnilá. Inu, jiný kraj, jiný mrav. 

Kapitolou samou o sobě jsou jídla ze zvěřiny. Zdenek popsal v článku o lovcích, jak důležité místo v životě tu zaujímá lov. Loví se a následně zpracovává snad všechno – pomineme-li ryby a ptáky, pak jsou to zejména sobi, losi a jeleni. Značný díl masa se po ulovení prostě jen dá do mrazáku k pozdějšímu použití. Tradičním způsobem je zauzení masa nebo také usušení a nasolení.

Protože v Norsku toho díky chladnému klimatu moc nenaroste, Norové se tradičně orientovali kromě lovu též na pastevectví. Dodnes je tu velmi rozšířený chov krav, méně již ovcí a koz. Co nás však zarazilo – slepice nechová téměř nikdo, vejce si všichni kupují z velkochovů. Ale zpět ke kravám. Mléčné pokrmy patří k tradiční součásti norské kuchyně. Odpolední svačina může vypadat třeba tak, že si nadrobíte na hluboký talíř tvrdý tvaroh, přelijete ho zakysanou smetanou a pocukrujete. Je to jedno z těch lepších norských jídel.☺ Norové umí z mléka vyrábět spoustu druhů sýrů, o nichž by se dalo dlouze psát, ale zmíním zde jen dvě speciality: gudbrandsdalsøst a gammeløst. Ten první jmenovaný je hnědý sýr z kozího mléka, přidává se do něj karamel a má sladkou chuť. Když si ho Norové dají na chleba, často na něj ještě natřou marmeládu. A asi byste se divili, ale je to dobré. Netoliko však omáčka z tohoto sýra – tradiční jídlo chudých pastevců. Omáčka z hnědého sýra se podává s něčím, co chutná a vypadá podobně jako malý knedlík z bramborového těsta. Už vůně této omáčky mi napověděla, že si asi nepřidám. A nepřidala. Druhou zmiňovanou sýrovou specialitou je gammeløst – doslova a do písmene starý sýr, a to třeba i 10 let. Tento sýr se postupně nechává zrát alias plesnivět, plíseň se vždycky po určité době seškrábne, a tak se pokračuje dál a dál. Ve výsledku konzistence gammleøstu není typicky sýrová, ale je to takové smrdící vyschlé „něco“. Čili další jídlo, které jsem neměla odvahu ochutnat. Zdenek byl ovšem statečnější, tak kousek zkusil – chuť mu připomínala velmi, velmi silné tvarůžky, ale naprosto suché. Ještě že s sebou máme tu slivovicu, tú valašskú dezinfekcu.

Než Norové našli v moři ropu, byli velmi chudou zemí. Bodejť by taky ne, však tu skoro nic neroste a od října do května tu leží sníh. Takže starým Norům nezbývalo nic jiného než spolehnout se na lov zvířat, sběr lesních plodů a trochu pastevectví. Život v minulosti tu musel být nepředstavitelně drsný, a tak se zdejší obyvatelé naučili dělat mouku z lišejníků a péct z ní placky. Sbírali také všechny možné lesní bobule – brusinky, borůvky a zejména velmi oblíbené  mølte (námi řečené hnusinky, Pablem identifikované jako ostružiník moruška, jejich popis viz článek o Oddbjørnově konfirmaci). Zatímco placky z lišejníků patří již do minulosti, mølte dodnes vedou v žebříčku kulinářské hitparády – dělá se z nich marmeláda, pečou koláče, podávají se jako pochutina při slavnostních příležitostech, třeba přelité zakysanou nebo sladkou smetanou a pocukrované. Trochu nás zaráží, že Norové vůbec nesbírají hřiby – jak mohli v tom drsném boji o přežití opominout takový zdroj potravy? Možná na ně ale jen zapomněli, tak jako zapomněli na mouku z lišejníků. Když jsme si první léto nesli z lesa koš plný praváků, Lars se zděsil a s hrůzou v očích nás varoval, že měl v dětství knihu o hřibech, v níž byly velmi podobné, ne-li ty samé houby, a u nich lebka se zkříženými hnáty!☺

Snad jediná zemědělská plodina, která tu vyroste, jsou brambory. Jí se téměř pořád, nejčastěji vařené ve slupce, a každý si svůj brambůrek oloupe pěkně na svém talířku. Na slavnostní příležitosti se brambory dají vařit oloupané předem, anebo se připraví bramborová kaše. Brambory mi z norské kuchyně chutnají asi nejvíc.☺

Ale ať Norům nekřivdím. Musím pochválit jejich chleby – mají nepřeberné množství různých druhů chlebů, od bílých vekových přes grahamové, semínkové, černé... Chleba je nejčastěji  hranatý, má tvar kvádru o hmotnosti 750 g – 1 kg. Specialitou v Tylldalu je flatbrød – „placatý chleba“. On to vlastně ani není chleba, ale spíše taková velmi tenká, křehká placka. Na výšku může mít sotva desetinu milimetru, zato široká je do všech stran zhruba půl metru. Placka se dá na stůl, každý si z ní láme, maže máslem a dává si na to další poživatiny dle vlastního výběru, třeba banán nakrájený na kolečka. A světe, div se, je to dobré i s tím banánem.

Na slavnostní příležitosti panímámy pečou tradiční kransekaker – koláč ve tvaru kužele, sestávající z 10 až 20 kruhů, které jsou na sebe naskládány od největšího po nejmenší. Na tento koláč se nakonec nastříká cik cak bílá citrónová poleva a dozdobí se papírovými norskými vlaječkami. Kransekaker chutná trošku jako perníky a opravdu to není koláč, který by si někdo upekl jen tak na chuť, ale je určen jen pro slavnostní chvíle (Vánoce, Velikonoce, Nasjonaldag, křest, konfirmace, svatba...). Co se týče jiných pochutin, cítím jako svou morální povinnost varovat vás před norskými bonbóny, zejména těmi černými s názvem IFA. Kdo stojí o opravdu silný zážitek, nechť je ochutná, kdo si nechce zkazit žaludek a večer, ať se jim raději vyhne. Nepopsatelné.

Zajímavé je, že Norové nemají vůbec bílou čokoládu – a tak ji s sebou vždycky vozíme jako dárek z Česka pro naši norskou rodinku. Když ji viděli poprvé, byli z toho úplně unešení.☺

Snad ještě něco k nápojům. Čajům Norové moc neholdují, zato káva se zde pije po litrech. Děti pijí buď čistou vodu z kohoutku, nebo sirupy a limonády. Mají svou speciální sodovku, která je světle hnědá a je celkem dobrá. Když byli Norové u nás, pozvali jsme je na kofolu. Tož to vůbec nezvládli, při prvním loku se jim zkroutily rty a ztuhnul jim úsměv. Snažili se tvářit sice zdvořile, ale bylo to pro ně asi tak odporné jako pro nás jejich bonbóny.

Jelikož, jak známo, je v Norsku alkoholová prohibice, mnoho kutilů si po domácku vyrábí vlastní zásoby řízného moku. Nicméně Larsovo domácí pivo nám chutí připomínalo spíš sodovku. Zato „munča“, ta má silnější volty. Pálí se z toho jediného, co tu roste – z brambor. Fajnšmekři do ní po vypálení vhodí několik hrstí kmínu, čímž munča získá specifickou vůni a chuť. A rychle leze do hlavy. 

Podtrženo, shrnuto: Norsko má mnohé přednosti, ale kulinářství mezi ně zrovna nepatří. A tak je naším nejoblíbenějším jídlem v Norsku italská pizza.☺