Země gejzírů
Země gejzírů – střední část Severního ostrova (17.-21.11.)
\Ráno jsme se vrátili do Aucklandu a zase nabrali naše kluky Kanaďany, Mata a Garryho. Jeli jsme s nimi do města Rotorua, které má poetické přízvisko „Brána do země gejzírů“. Je to lázeňské město se vším všudy, jak jsme na to zvyklí z Evropy – vycházkové parky, kolonády, ulice s trhy, krásná architektura, zástupy turistů, jezero s labutěmi a ... neskutečný smrad ze sírových termálních pramenů a bublajících horkých děr plných bahna na břehu jezera. Kluci se dělali srandu, že konečně můžou na ulici prdět, aniž by to někdo vůbec zaregistroval :-) No byla to fakt pěkná rychna, jako zkažená vajíčka.
Udělali jsme si vycházku kolem jezera Rotorua a na jeho břehu jsme se poprvé setkali s termálními prameny plnými síry a bahna. Myslím, že takto mohla vzniknout středověká představa pekla – bublající vroucí černé bahno, kužely horké páry stoupající z děr ze země, půda žlutá od krystalků síry a různě barevná od jiných solí. Nevlídné a nehostinné místo pro život. Taky se tak „pekelně“ ty jednotlivé termály jmenovaly – ďáblovo oko, čertův dům, satanův příbytek, díra smrti...
Navečer jsme sjeli 15 km na jih od Rotoruy ke Kerosene Creek. Pokud to předtím bylo peklo, pak toto byl ráj na Zemi. Je to místo, o kterém neví žádní turisti, pouze místní obyvatelé – od jednoho z nich jsme to vyzvěděli. Když přijíždíte prašnou cestou k malému, stejně prašnému parkovišťátku, nevypadá to moc zajímavě – na jedné straně smíšený les, na druhé straně bývalý, dnes už vykácený les, a nikde nic, tu nic. Jakmile však sejdete po vyšlapané pěšince k potůčku Kerosene Creek, ocitnete se v ráji. Obklopí vás krásný subtropický les, slyšíte ty tisíce ptáků, a co je nejzajímavější – z potoka stoupá pára. No jo, on je to totiž termální potok a teče v něm voda asi 45 stupňů teplá. Nevýhodou je, že jde trošku cítit po vajíčkách a že se nedá pít. A taky vás v horký den moc neosvěží. Jenže takhle navečer... zapadalo Slunce a brzy se začaly na nebi objevovat první hvězdy. Vytáhli jsme láhev vína a doutníky, naložili se do té teplé lázně, rochnili jsme se a poslouchali zvuky lesa. Cítili jsme se jako ti nejbohatší lidé na zemi, ani králové se nemají líp než my. Jenom chudák Zdenek do té horké vody nemohl vlézt, protože byl spálený z Hot Water Beach – ani nohu do toho potoka nemohl strčit. Zapřísahal se, že teď už se fakt začne mazat krémem na opalování a koupí si klobouk.
Další den ráno jsme se zase koupali v Kerosene Creek, ten požitek jsme si nemohli nechat ujít (opět všichni až na Zdenka :-)) Nad Kerosene Creek se tyčí strmá hora s rozhlednou na vrcholu – Rainbow Mountain. Bylo rozhodnuto, jdeme tam. Už od rána bylo neskutečné vedro, Slunce pražilo (jak bude asi v létě, to se upečeme...) a do kopce jsme lezli s vyplazeným jazykem. Na vrcholu nás přivítal pán z Fire Security – hlídač lesa před požáry, a hned nám nabízel chladnou vodu. Měl tam spoustu dalekohledů, kterými monitoroval okolní lesy, zda v nich nehoří, malou knihovničku, barel s vodou a trochu jídla. Celý den tam je sám jak poustevník, a tak byl rád, když jsme přišli a povykládali. Dokonce si nás i vyfotil do svého soukromého „alba turistů, kteří vylezou až na vrchol“ :-)) O takové práci hlídače lesů sním už několik let, ale nevím nevím, jestli se povede sehnat místo...
Rainbow Mountain není jen obyčejný kopec. Jelikož se vyskytuje v oblasti s mohutnou termální aktivitou, při sestupu jsme mohli obdivovat kouřící tyrkysové jezero a červené skály, z nichž stoupala pára.
Pak jsme si ještě udělali výlet k Blue Lake a Green Lake. Zrovna jsme se chystali, že obejdeme kolem dokola Blue Lake, když tu vedle nás zaparkovali dva Australani a že je zrovna v Rororuaře noční trh, ohňostroj, kejklíři a nějaké další atrakce. Jezero nás počká, trh ne, a tak jsme skočili do auta a vydali se do Rotoruy. Trh to byl sice maličký, ale hezký. Povětšinou se prodávalo jídlo, místní speciality, plody moře, ovoce a zelenina. Když jsme se vraceli k autu, už z dálky jsme viděli cosi visícího v zámku dveří. Zapomněli jsme klíč! Budiž ke cti občanů Rotoruy, že se nám nic neztratilo, ani auto, ani pasy, ani peníze, ani žádná věc. Mohli z nás být bezdomovci.
Přespat jsme jeli zase na náš oblíbený Kerosene Creek.
Ráno jsme se zase koupali v horké vodě – to v Evropě prostě nezažijeme, možná tak na Islandu, ale ten je od nás daleko. Posunuli jsme se do Wai-O-Tapu, oblasti velké asi 2 km čtvereční s gejzíry, krátery, vulkány, neskutečně zbarvenými termálními jezery a potoky – vše „jen“ za 32 dolarů. Před vstupní branou do Wai-O-Tapu jsme potkali Milana a Ivu, naše staré známé z backpackeru z Aucklandu, a tak jsme se k nim připojili; už nás bylo šest – my dva, oni dva a dva Kanaďani. Bohužel jsme nestihli největší gejzír, který začíná tryskat každý den kolem 10.15 hod. a tryská skoro hodinu, ale i bez něco to bylo natřískané zážitky. Turistů tam bylo víc než dost, všichni fotili jak diví. Z tama jsme se jeli podívat na Huka Falls (Vodopády Huka), které jsou na nejdelší novozélandské řece, na Waikato River.
Nedaleko od Huka Falls je Red´s Farm – místo u řeky Waikato, kde se dá zdarma přespat. Byla to jasná volba :-) V Reid´s Farm bylo už docela dost trampíků, tuláků a backpackerů, aspoň 40, jenže to byly tři docela velké louky, tak se to tam rozptýlilo a nevypadalo to nijak přelidněně. Noc byla divoká :-) Nedaleko od našeho ležení byla slyšet kytara, tak jsme šli za zvukem. Postupně přicházeli další a další lidé a nakonec z toho vznikla pěkná mezinárodní skupinka Čechů, Kanaďanů, Němců, Izraelců a jednoho Inda. Nejvíc nás nadchnul Ind, který uměl česky. Ale nejenže uměl česky – když jsem dostala do ruky kytaru, abych něco zahrála, a chvíli jsem váhala, co mám zahrát, Ind s úsměvem prohlásil: Mezi horami :-)))) Asi tomu nebudete věřit, ale když jsme dozpívali tuto čechomorárnu, Ind běžel do svého auta a pustil to z cédéčka, čímž nás naprosto dostal :-)
Ráno bylo krušné, jako každé ráno po flámu. Ale noc stála za to. V Taupo jsme se definitivně rozloučili s Kanaďany, kteří nasedli na autobus a frčeli na jih. My jsme vyjeli na východ do Napieru navštívit lidi, které jsme potkali v backpackeru v Aucklandu (Petra z Huslenek, Lukáše a spol.). Dost jsme bloudili, našli jsme to až další den, využili jejich pohostinnosti, horké vody ve sprše, varné konvice, kuchyňky a všech civilizačních blažeností. A jelo se zase dál...