Z Koreji na Zéland, příjezd do Aucklandu (5.11.2010)

Jak jsme již psali, den strávený v Soulu byl ve znamení přepychu – takhle jsme si sice cestu do divočiny nepředstavovali, jenže bylo to v ceně letenky, tak nezbývalo, než si toho luxusu náležitě užít :-) Ze Soulu jsme letěli opět se společností Korean Airlines – vřele můžeme doporučit. Letušky jsou usměvavé, příjemné, stále vám něco nosí a nabízí, můžete vypít vína, kolik chcete, a vše je v ceně. Dostali jsme taky dvě velká jídla, ráno a večer. Korejská kuchyně nám příliš nepřirostla k srdci – alespoň v letadle neměl vegetarián šanci se rozumně najíst (rýže s masem na sto způsobů, i v zeleninových salátech bylo maso – jakési mořské potvory; rýžová kaše s mořskými řasami byla nejmenším zlem, ale o chuťovém požitku se mluvit nedá). Zdenkovi se v letadle udělalo ke konci letu špatně – hučelo mu v uších (chytli jsme totiž turbulence a docela hodně to s náma házelo, tak jsem se preventivně radši za všechny pomodlila), načež ho začala bolet hlava a ještě se přidal žaludek nespokojený s korejskými pochutinami.

V letadle nás všichni Češi strašili, že se na Zéland nesmí vozit žádné jídlo – a my batoh nacpaný jabkama z Neratova, ořechama, rozinkama, sýrama a jinýma mňamkama. O čokoládách nemluvě. Docela jsme se začali bát, že bude průšvih. Prý se za to platí pokuty. V letadle jsme dostali vstupní formuláře na Zéland, kde jsme museli zodpovědět všetečné otázky – např. jestli vezeme jídlo, jestli jsme v posledních 30 dnech byli v lese nebo přišli do styku se zvířaty, jestli vezeme již použitý stan, jestli máme drogy, jestli jsme byli ve vězení... Na všechny otázky je samozřejmě žádoucí odpovědět NE, jenže když vám pak zkontrolujou batoh a zjistí opak, tak si koledujete o pěkný problém. Odpověděli jsme tedy po pravdě. Omylem jsem zatrhla, že vezeme drogy, pročež jsem si raději vyptala nový formulář a vypsala ho znova, tentokrát bez drog :-)

Problém přišel v podobě tlustého imigračního oficíra. On ten pán byl vlastně docela sympatický, jenže kladl nepříjemné otázky – třeba jaktože já mám pracovní vízum a Zdenek turistické – jestli on tak náhodou nechce pracovat načerno. Tak jsme mu vysvětlili, že nakonec nechci vlastně pracovat ani já, protože jsme v balíku z Norska :-) Načež chtěl samozřejmě ten balík vidět. Taky se ptal, kam všude chceme jet, čím chceme jet, jestli víme, kolik stojí kempy, kolik trajekty mezi ostrovy, jak dlouho tu chceme být, jak můžeme dokázat, že opravdu odjedeme a nezůstaneme tu (chtěl vidět zpáteční letenku), jestli jsme pojištění... Asi po 20 minutách jsme dostali razítka do pasu se slovy: „Welcome to New Zealand,“ a mohli jsme si jít vyzvednout batohy. U mého batohu nás čekalo překvapení – paní policistka se psem, který v mém batohu vyčmuchal cosi zakázaného. Ano, bylo to neratovské bio-jabko z naší zahrádky. Bylo nám zabaveno a museli jsme k dalšímu imigračnímu policistovi ohledně přiváženého jídla. Šli jsme tam s malými dušičkami: jídlo nám nejspíš zabaví, vyhodí a ještě dostaneme pokutu – nepomůže, že jsme o zákazu nevěděli, neznalost zákona neomlouvá. Když jsem si představila, jak všechno to výborné jídlo vyhazujeme do odpadků, zatímco jinde lidé umírají hladem, rvalo mi to srdce. Avšak pozor – na vlastní kůži jsme se přesvědčili, že nic takového se neděje a představy o zákazu dovozu jídla na Zéland jsou mylné! Všechno nám prošlo až na to jabko. Neprojde žádné čerstvé ovoce a zelenina, protože by se tady mohly ze semínek rozmnožit, ale balené sýry, čokolády a chleba byly bez problémů. Ptali se nás, jestli vezeme maso, když jsme řekli, že ne a že jsme vegetariáni, řekli, že tak je to naprosto výborné a můžeme jít. Takže s masem by taky mohl být problém.

Z letiště jsme se dopravili do centra Aucklandu autobusem za 14 NZD (novozélandských dolarů) – sleva pro backpackery, jinak to stojí 18 NZD. Jeli jsme s Evou a Petrem, které jsme potkali v letadle a s nimiž jsme se domluvili, že zkusíme najít společně nějaké ubytování. Mimo hotelů, hostelů a bed and breakfast, které jsou cenově někde jinde než naše představy, fungujou na Zélandu tzv. backpackery – ubytovny pro cestovatele s batůžkem na zádech, takové herberky, jak to známe z Cimrmana :-) Našli jsme jeden za 20 NZD na noc, což je asi široko daleko nejlevnější v celém Aucklandu. A z tama taky teď píšu. Na pokoji jsme 4 holky, Zdenek je zase na pokoji se 3 dalšíma klukama a samozřejmě je tu plno Čechů. Od doby, co jsme se ubytovali, Zdenek spí. Je bílý jak křída a celý se motá (teda motal, než šel spát). Doufám, že to bude v pohodě.

Jenže co se spícím mužem, že... Tak jsem vyrazila sama na výlet – na kopec Mt Eden, který jde vidět z našeho backpackeru. Ještě že jsem si vzala mapu, kopec sice vidět jde, ale na zpáteční cestě ubytovna vidět nejde. Jak se ukázalo na „vrcholu“, Mt Eden není kopec, ale sopka, protože místo vrcholu jsem se s překvapením dívala do jícnu kráteru – tedy jakýsi antivrchol :-) Výstup na sopku byl nádherný, Mt Eden je porostlá tropickými rostlinami, takže jsem jen zírala. Docela jsem zalitovala, že nejsem botanik – to by byl ještě jiný zážitek, nejen obdivovat, ale taky vědět... Už se nemůžu dočkat, až se dostaneme mimo města do opravdové divočiny... Vstříc dalším zážitkům!!!