Z Denpasaru do Ubudu aneb první den na Bali (7.3.2011)

Let z Darwinu do Denpasaru, hlavního města Bali, trval necelé tři a půl hodiny. Tu noc jsme spali vlastně jen chvíli v letadle, takže nic moc, ale únava se dostavila až navečer. V Denpasaru jsme nechtěli strávit ani chvilku, proto jsme hned po příletu sháněli bemo, které by nás dovezlo na Batubulan Terminal, odkud jezdí další bema do Ubudu, města, kam jsme se chtěli co nejrychleji dostat. Bema jsou malé autobusky, vejde se do nich kolem 10 – 13 lidí, zastavují na mávnutí a vyklopí vás, kde chcete. Jsou všeobecně známí tím, že mají dva nepsané ceníky – jeden pro místní, jeden pro turisty, ten je mnohanásobně vyšší. Byli jsme připraveni smlouvat, ale jak jsme pak zjistili, jsme máčky měkké, které každý utáhne na vařené nudli, stačí udělat smutné oči a roztřeseným hlasem zašeptat: „Doma mám sedm dětí a má žena je velmi nemocná...“

Sehnat na letišti bemo bylo nemožné – jak jsme vyšli z letištní haly, už nás oblehla horda taxikářů, že nás svezou „levně“ kamkoliv – říkali jsme: „My chceme bemo“, a oni: „Toto je bemo“, ukazujíce při tom na svůj taxík. Tak nepřipravení jsme zase nebyli. Když jsme se proklestili davem taxikářů, za branou letiště jsme s pomocí usměvavých místních Balijců našli místo, kde je možné mávnou na bemo. Mysleli jsme, že nás doveze na terminál Batubulan, ale tam jsme nakonec dojeli s dvěma přestupy – milé bylo, že si to ti řidiči mezi sebou domluvili sami (křikem přes celou ulici) a jenom si nás přehodili z bema do bema, takže jsme nemuseli chodit v té spleti ulic a hledat jednotlivé zastávky, které stejně vlastně neexistují. V Batubulanu jsme si dali naše první balijské jídlo – smažené banány v těstíčku, byly nepředstavitelně dobré, hned se to stalo jedním z mých oblíbených jídel :-)

Poté jsme se vydali hledat bemo jedoucí do Ubudu. V průvodci Lonely Planet se píše, že do Ubudu má jezdit hnědé bemo za 8.000 rupií (cca. 1 dolar). Tamní řidiči bem (všichni je měli modré) nám ale řekli, že žádné hnědé bemo neexistuje a cesta stojí 200.000 rupií. Cenu jsme usmlouvali na 50.000 za oba, v bemu jsme byli sami, jeli jsme ihned, resp. poté, co nás 5 chlapů roztlačilo. Když jsme pak v Ubudu viděli hnědá bema, bylo nám vše jasné...

To byl ale teprve začátek našeho mizerného smlouvání, na které nemáme žaludek a v kterém se ale bohužel musíme cvičit. Možná by nám smlouvání tak nevadilo, kdyby nám prodejci nelhali do očí a kdyby se nesnažili citově vydírat (nemocná žena, mnoho dětí, neuživím rodinu, všichni chtějí co nejnižší cenu a ta ani nepokryje náklady... – jenže co když je to pravda, že?). Stejně nemožně jsme koupili v Ubudu banány, ani vám radši nebudu psát za kolik. Když ta paní měla ale tak smutné oči a tak naléhala, ať si je koupíme... Vypadá to, že jestli neztvrdneme, brzo náš výlet budeme muset ukončit kvůli nedostatku peněz... Ach jo. Anebo další případ - když jsme v Ubudu šli na vynikající oběd do Dewa Warungu, venku měli vystavenou nabídku s cenami. Když nám přinesli anglicky napsaný jídelní lístek, ceny všeho byly podstatně vyšší – na dotaz, jak je to možné, odpověděl číšník, že dole je to špatně, platí tyto nové ceny v lístku. Je nám jasné, pro koho platí a pro koho ne. Na jednu stranu si říkám, že není správné platit za tytéž služby třeba 8x víc než místní, a proto bychom měli nekompromisně smlouvat, na druhou stranu ale chápu, že máme 8x víc peněz (a možná ještě víc) než místní, takže je svým způsobem spravedlivé zaplatit víc. Budeme se muset naučit najít rovnováhu. Dále jsme příšerně draze (ne na naše peníze, ale na místní poměry) nakoupili na pestrobarevném voňavém tržišti sarongy, které budeme potřebovat při vstupu do chrámů, a lehké plátěné tříčtvrťáky. A taky jsme našli pěkné ubytování blízko centra (vlastní pokoj s velkou postelí, stolkem, dvěma židlemi a sociálním zázemím), které jsme z původně navrhované ceny usmlouvali na polovinu, ovšem jak jsme večer zjistili, stále to byl ještě trojnásobek toho, co se platí normálně. Zmiňovaná procházka tržištěm pro mě nebyla příjemná, všichni prodavači se nám snažili vnutit své zboží (krásné, ale kupte všechno...) a dělali hrozně smutné oči, což je pro sociálního pracovníka peklo k nevydržení. Moc dlouho jsme se tam neprocházeli.

Po vynikajícím obědě jsme se vypravili do Mandala Wisata Wanara Wana, známého též pod anglickým názvem Monkey Forest Sanctuary (Opičí lesní svatyně). Je to komplex tří hinduistických chrámů, které ovšem byly toho dne zavřeny pro turisty, protože zrovna předešlý den byl balijský Nový rok (letos už třetí Nový rok, který zažíváme :-)), k němuž se pojí obřady, které byly vykonávány zrovna, když jsme tam byli. Nicméně se v tom starém mangrovovém lese mohlo chodit, obhlížet chrámy alespoň zvenku a dívat se (a dávat si pozor) na makaky, kteří byli všude a chtěli vám ukrást tu svačinu, tu foťák, tu brýle, tu náušnice (což bolí), tu se na vás prostě jen svézt. Makakové měli spoustu mláďat, takže jsme mohli pozorovat malé opičky, jak si spolu hrají, jak se učí skákat po větvích, jak sajou mléko, byly rozkošné, hned bych si jednu vzala domů. V celém lese to krásně vonělo po santalových vonných tyčinkách, kteří věřící pálili v chrámech, a všude po zemi byly obětinky v podobě květin a kopečků rýže. Krásné. V jednom koutě opičího lesa se pořádaly kohoutí zápasy, což bylo slyšet už z dálky – hlasité povzbuzování, kokrhání kohoutů, výskot těch, kteří si vsadili na vítěze, gong ohlašující začátek a konec zápasu. Navzdory tomu, že jsme se vlastně vůbec nedostali dovnitř chrámů, se nám svatyně velmi líbila, opice, stromy, potok, vodopády, kašna, sochy, všechno to stálo za to. Pro úplnost, vstupné stálo na osobu 20.000 rupií (fixní cena, o které se nesmlouvá – alespoň tak nám bylo řečeno).

Poté jsme se ale cítili už dost unavení, protože jsme předchozí noc spali asi tak 2 hodiny, pokud vůbec, tak jsme se rozhodli jít do našeho ubytování a prospat se (homestay – rodinný podnik, bydlení s místními, i když ve vlastním pokoji). Ještě jsme stihli zhruba naplánovat náš pobyt na Bali (ale opravdu jen velmi zhruba) a padlo rozhodnutí, že si na pár dní půjčíme motorku, ať je sranda. Sami jsme zvědaví, jaké to bude... 

Perlička závěrem: velmi se mi líbil název jednoho zverimexu, kde prodávali štěňata, koťata, rybky, morčata atd. Jmenoval se Good karma – Dobrá karma :-) Příznačné pro zvířátka. Nebo spíše pro lidi, kteří je kupují ve snaze zachránit je???