Z Alice Springs do Katherine (20.-22.2.2011)

Touto krajinou jsme v podstatě jen projížděli a zastavili pouze, když byla nějaká zajímavost (a nebylo jich zrovna mnoho), proto tento článeček bude velmi stručný.

V malém ospalém městečku jménem Aileron jsme se zastavili, abychom obhlédli již z dálky viditelné dvě obrovské sochy – aboriginského bojovníka stojícího s oštěpem na kopci a pod kopcem aboriginskou ženu s dítětem. Sochy mohou být vysoké alespoň 8 metrů, jsou zhotoveny z betonu a hodně se nám líbily. V galerii blízko sochy ženy s dítěte, která se specializuje na díla místních umělců, jsme se dali do řeči s jejím majitelem, moudrým starším pánem, a poslouchali jeho úvahy poměrně dlouhou dobu. Pak přišla stará  aboriginská babička, rozvinula před nás plátno, na které namalovala tradiční „tečkovou“ technikou obraz znázorňující ženy u vody, a chtěla po majiteli galerie,  aby ho od ní koupil. Ten nemohl, protože není turistická sezóna a obchody jdou špatně. Babička tedy sbalila plátno a tiše odcházela zády k nám směrem k zapadajícímu slunci, bosky po rozžhavené rudé zemi. Bylo mi jí docela líto, ale snad uspěje v další galerii...

Další den ráno nás čekaly Devils Marbles – kulaté granitové skalní útvary pokrývající svou rozlohou docela velké území. Díky rannímu dešti byla teplota příjemná, bylo sice horko, ale ne nesnesitelně, a co bylo perfektní – nikde nikdo. Dobře jsem si tam zahrála na dvojačku :-)

Po dešti začala teplota zase stoupat, vysvitlo slunce, z nás opět tekly potoky vody, takže jsme byli rádi, když se za městem Tennant Creek objevila cedule s nápisem Lake Mary Ann – jde se plavat! Voda v jezeře byla parádní!

Asi 10 km od jezera se nalézají The Pebbles (Kunjarra) – útvary podobné jako Devils Marbles, ale svou velikostí i počtem menší. Nedá se mezi nimi tak volně lozit jako v Devils Marbles, ne tedy že by to nešlo, ale jsou tam všude cedule, že se to nemá, protože se jedná o posvátné území Aboriginců a ti si to nepřejí. Tak jsme se tedy drželi vyhrazené pěšiny.

Noc, která nás čekala, byla nejhorší, jakou jsme dosud během cest zažili. Však jsme si už říkali, že se máme nějak moc dobře a že to jednou musí skončit... Ne že by nás snad v noci někdo přepadl nebo se nám něco stalo, to ne, ale bylo tak strašně nepříjemně horko, že se skoro nedalo dýchat, nedalo se ležet ani sedět, tekly z nás proudy potu, které jsme ani nestíhali utírat ručníkem, za chvíli byly mokré matrace, jak jsme se potili, díky otevřeným oknům nám naletěly do auta stovky komárů, takže jsme se po několika hodinách trápení rozhodli, že si postavíme venku stan (jen tropiko – vnitřní část stanu). Ve stanu to bylo o něco lepší, až na to, že za nějakou tu hodinu se zvedl strašný vítr, který zmítal stanem, až se zohýbal a báli jsme se, že se zlomí tyčky. Začalo se blýskat a hromy práskaly přímo nad námi, načež se spustil tak prudký lijavec, že jsme v rychlosti zmuchlali stan, hodili ho na přední sedadla a šli si zase lehnout dozadu. S autem to pěkně třáslo, ale komárům to nevadilo, ti si na nás smlsli. Tu noc jsme spali tak 2 hodiny.

Ráno se s námi dal na jednom odpočívadle do řeči nějaký pán – když jsme se ho ptali, co si myslí o Aborigincích, říkal, že nejlepší by bylo je všechny postřílet, nejprve děti a ženy a nakonec muže. Že jsou to prasata, smrdí, neumývají se, neznají mýdlo a zubní pastu, kradou, zabíjí, znásilňují, sexuálně zneužívají své děti, jsou alkoholici, berou drogy, rvou se mezi sebou, nemusí platit zdravotní pojištění, pobírají sociální dávky, dostávají speciální porodné několikrát vyšší než ostatní obyvatelé, nepracují, jenom parazitují na bílých, pořádně neumí anglicky atd... Trochu se bojíme, že si většina lidí myslí totéž. Čím víc jedeme na sever, tím jsou města více aboriginská a někdy to připomíná ghetta. Černí se baví s černými, bílí s býlími, není vidět, že by se nějak družili.

Když jsme pak vyjeli směrem ke Katherine, ejhle – pět Aboriginců, pořádně udělaných velkých chlapů, stojí u auta a stopují. Naočkováni pánem-rasistou si říkáme – zastavit, anebo radši jet dál, co když je to léčka? Ale superego zvítězilo. Zastavili jsme a oni, že se jim pokazilo auto, jestli nemáme hever. Neměli jsme, a tak prý ať vezmeme dva chlapy do auta a svezem je do nejbližšího města. Toho jsme se trochu báli, ale nakonec jsme vzali jednoho chlapa – nebyl moc hovorný, řekl jenom, že tam stopujou už od včerejška a nikdo jim ještě nezastavil, a že mají hlad, tak ať mu dáme 10 dolarů na jídlo. Způsob, jakým to řekl, nebyl moc hezký („Give me 10 bags!“), navíc jsme ho vezli do města k jeho rodině, tak jsme mu nedali nic, ať se nají doma. Ostatně měl tak 150 kilo, takže by mu neuškodilo zhubnout.

Další velký zážitek nás čekal přímo na silnici v podobě varana vyhřívajícího se na slunci. Když jsme se na něho šli podívat z blízka, chudáka ho to tak vyděsilo, že se rozběhl a skočil z mostu přímo do vody. To byl placák! Ale vyfoceného ho máme!