Wilkin-Young Walleys Circuit (28.-30.12.2010) - Mt. Aspiring National Park
Už téměř dva týdny v kuse (jen s malými přestávkami) prší. V Makaroře jsme si zašli na informační centrum a zjistili jsme, že 28.12. má odpoledne konečně přestat pršet, 29. má být pěkně celý den a 30. odpoledne už má zase pršet. Naše šance vyrazit na výlet! Vyšli jsme celkem pozdě, bylo asi kolem půl třetí odpoledne. Dodávku jsme nechali na parkovišti u Blue Pools, což měla být na cestě první „atrakce“ – jenže po dvou týdnech vytrvalých dešťů nebyly Pools modré, ale hnědé. Prostě obyčejný špinavý hluboký potok. Šli jsme v dešti, který se posléze změnil v poprchání, až nakonec asi po čtyřech hodinách chůze ustal. Ten den nás čekalo 20,5 km, cca. 8 hodin cesty, nahoru proti proudu Young River směrem na Young Hut, kde jsme chtěli přespat.
Mám-li to nějak lapidárně shrnout, pojmenovala bych to jako „den, kdy jsem podlehla trudomyslnosti“- no posuďte sami: všechno mokré, i nepromokavá bunda už to neunesla, v botách bazén, takže to při každém kroku čvachtalo, čehokoliv jste se dotkli, to bylo mokré (při chůzi do kopce se neustále dotýkáme kapradin, kořenů stromů, větví...), kameny a mechy kluzké, takže vám podjíždí nohy, sem tam vás praští přes obličej nějaká větev, sem tam zakopnete o liánu, když se na chvíli zastavíte, okamžitě přiletí hejno krvežíznivých sandflies a začne z vás cucat krev, louky jsou podmáčené, les je podmáčený, všude obrovské nepřekročitelné kaluže vody a tisíce malých potoků, které musíte brodit (na to jsem pak v závěru kašlala a přecházela jsem je v botách – už nemělo cenu je zouvat), na několika místech pitomé nebezpečné sesuvy půdy, které musíte složitě nadcházet, za chvíli jsme byli špinaví jak prasata, kvůli mlze nejsou ani žádné výhledy do okolí... no a završilo se to tím, když v 9 večer nastala tma a my jsme šli lesem do kopce jen s jednou čelovkou. Umíte si asi představit, jak se šlo. V těch chvílích jsem vzpomínala, jak bývá doma krásně o Vánocích, jak voní cukroví a horká medovina, v krbu praská oheň, za okny padají velké bílé vločky sněhu a odněkud z dáli zní Narodil se Kristus Pán... Ale kdo chce kam, pomozme mu tam, že.
Něco po jedenácté jsme konečně celí vysílení, prochladlí a promočení došli na Young Hut, kde nebyl vůbec nikdo. Z každé boty jsem vylila zhruba hrnek vody, vyždímali jsme a pověsili všechny věci a zalezli do spacáků. V noci nám byla pěkná kosa.
Ráno vypadalo všechno úplně jinak – teplé slunce ozařovalo hory, ptáci zpívali, za chatou zurčel vodopád, na nebi ani mráčku. Konečně! Pryč s trudomyslností! Boty byly sice stále promočené, ale jednou přece jen uschnou, když ne dnes, tak jindy. Honem nasadit batohy na záda a vyrazit. Čekalo nás sedlo Gillespie Pass (1501 m), převýšení 521 m přímo nahoru. Pěkný záhul. Bylo to namáhavé, šli jsme celkem pomalu, ale bylo to úžasné. Nádherné výhledy na všechny hory kolem, zasněžené vrcholky, ledovce, v údolí řeky s kvetoucími loukami. A ze sedla 861 výškových metrů dolů k Siberia Hut. Terén byl rozmanitý, a to se nám hodně líbilo – od travnatých luk dole (dosti podmáčených, jak jinak) přes listnaté lesy, které se postupně změnily v pásmo trav, mechů a lišejníků, až vegetace zmizela úplně a zůstaly jen skály a sníh. Na Siberia Hut byl správce chaty, skupina 5 Američanů (rodiče a 3 děti) s kiwiáckým průvodcem a dva starší Novozélanďani. Otec americké rodinky znal ČR docela dobře, bydlel tam dva roky, tak jsme měli společné téma k hovoru. Taky uměl pár frází česky, což není zrovna ve světě zvykem. Za Siberia Hut teče potok s vysokým vodopádem, kam jsme se šli okoupat – voda byla sice studená, ale zato osvěžující.
Další den ráno jsme dostali od Američanů „zbytky jídla“, protože odjížděli lodí pryč a už ho nechtěli (resp. chtěli ho vyhodit), prý si koupí nové – no posuďte sami – půl lahve šampaňského (kterou jsme vypili ještě to ráno v posteli :-)), plechovku piva, celou čokoládu a instantní těsto na palačinky. Obloha vypadala slibně, do večera by nemuselo pršet. Vyšli jsme po proudu Wilkin River směrem k jejímu soutoku s Makarora River, celkem 26 km. Loďka stála 80 dolarů na osobu, což vzhledem ke stavu naší peněženky naprosto nepřicházelo v úvahu. Šlo se pohodově, sem tam do kopce, sem tam z kopce, trochu lesem, trochu po loukách, samozřejmě že půda byla stále ještě mokrá, takže posléze se opět promočily i boty, ale s tím už se prostě počítá. Po nějakých 7 hodinách chůze jsme došli k Makarora River. Nastalo dilema – řeku musíme nějakým způsobem překonat a dostat se na její druhý břeh, kde je silnice – most tam žádný není, takže buď brodit, nebo si počkat na loďku a zkusit ji „stopnout“. Chvíli jsme tam rozpačitě stáli a zvažovali plusy a mínusy, když tu kolem frčí loďka. Mávli jsme a pán že nás sveze. Radostně jsme naskočili a panečku, to byla jízda! Během 2 minut jsme ujeli asi 2 kilometry proti proudu řeky. Když po nás pak chtěl po každém 30 dolarů (ano, za ty 2 minuty a 2 kilometry), protočily se nám panenky. Zdenek to usmlouval na 25 dolarů, čili celkem za 50, ale víc nechtěli slevit ani haléř. Vydřiduši, z chudých pocestných by stáhli snad i poslední hadřík.
Takže jsme se zdárně dostali do Makarory. Jenže auto bylo asi 10 km od ní u Blue Pools. Pěšky se nám po silnici nechtělo, tak jsem poslala Zdenka do turistického informačního centra a šla stopovat. Celkem brzo mi zastavilo auto a dovezlo mě k naší dodávečce. Vyjela jsem zdárně z parkoviště a zařadila se do pravého jízdního pruhu, když po chvíli najednou proti mě jede auto a za ním hned další. Doprčic, tady se vlastně jezdí vlevo – rychle jsem strhla volant na příslušnou stranu, řidič protijedoucího auta si jen klepal na čelo. Naštěstí se nic nestalo. Zdárně jsem vyzvedla Zdenka a jelo se dál, směrem na Wanaku, vstříc novým dobrodružstvím.