Uluru - Kata Tjuta Národní park (15.-16.2.2011)

Náš další příběh začal v polopoušti, v městečku Coober Pedy, odkud jsme vyrazili na 750 kilometrovou cestou k rudému a žhavému srdci celého kontinentu – Uluru (Ayers rock). Asi je zbytečné popisovat rudý kámen uprostřed pouště, jehož obrázek si jistě každý představí. My jsme se na tuto červenou kupu těšili již dlouhou dobu, jelikož jsme konečně chtěli zažít teplo. A taky že jsme jej zažili.

V Eldrundě jsme zabočili po Lasseter Higway směrem na západ k Uluru. Odtud je to 250 kilometrů na západ. Tuto cestu jsme strávili v autě, lapajíce po vzduchu. Kdybychom zastavili jenom na 10 minut, upekli bychom se. Venku bylo kolem 40-50 stupňů na slunci. Mírnil to trochu vítr nebo pár keřů, které vytvářely trochu stínu, ale ani tak se nám neřídilo dobře. Konečně jsme před šestou hodinou odpolední dorazili do informačního centra před Uluru. Užili jsme si západu slunce, který jsme sdíleli s dalšími 500 turisty :-)

Samotná červená hora se nám zjevila již před několika kilometry a byla úžasná. Obrovský pískovcový masív, který je ve své podstatě jediným obrovským kamenem zvětralým na povrchu a vedoucím do hloubky naší země asi 6 kilometrů. Je nakloněný v úhlu 88 stupňů a vystrkuje pouze špičku 300 metrů nad povrch zemský, kterou všichni ti turisti včetně nás obdivují. Je to pro nás úžasný zážitek vidět tento šutr uprostřed rovné polopouště.

Pro původní obyvatele je Uluru posvátný. Každé jeho zvrásnění, každá hluboká průrva či velké vodní fontány mají svůj příběh. Některé příběhy nám Aboriginci sdělili a můžeme se těšit z jejich poznání, mnoho však zůstává jejich posvátnými příběhy, které „nedobří“ lidé nemohou slyšet. Při večerní obcházce celého pískovcového balvanu jsme viděli mnohá zvrásnění a pukliny ve skále, které se nemají fotografovat a už vůbec se k nim přibližovat. Jistě je zde mnoho mystických maleb, příběhů, které Aboriginci předávají v piktografické a ústní podobě svým dětem a snaží se vytrvat ve svém konání i dnes.

Australané se vždy nechovali k původním obyvatelům dobře. Tak jako všude na světě se „bílý“ člověk povyšoval nad místní „primitivní“ národy, které uměly přežít tisíciletí v poušti a zachovat si svou kulturu. Díky obrovským vzdálenostem se jejich kultura nesetkala s nájezdníky, kteří přišli až začátkem dvacátého století. Nejdříve natáhli telegrafní dráty, pak hledali zlato a našli opály (Coober Pedy) a začali drancovat tuto zemi. Neptali se nikoho a postavili u Uluru velké hotely, které znesvěcovaly posvátný kámen. Snažili se vysídlit původní obyvatele do ghett, která vznikala v zcela nehostinných podmínkách na maličkých územích. Následovali v tomto směru velké bratry z USA. Jenom štěstí, že v 60. a 70. letech se začalo o těchto věcech mluvit a konat. Aboriginci dostali zpět obrovská území ve středu kontinentu o rozloze možná i Evropy. Tato území však nedokáží spravovat sami, proto je pronajímají vládě a mají z toho nějaký zisk. I když byla snaha navrátit i národní park Uluru a Kata Tjuta zpět původním obyvatelům, nestalo se tak. Namísto toho byl nalezen kompromis. Tato posvátná místa budou zachována, hotely budou zbourány a přemístěny o pár desítek kilometrů dál, posvátné symboly a jeskyně budou ohrazeny a nebude do nich přístup. Psal se rok 1986 a toto bylo velkým vítězstvím pro původní obyvatele.

Říkali jsme si, jak překotné změny zažili starší dědečkové, kteří za svého mládí neznali bělochy, nevěděli, co je škola a žili svým způsobem života po tisíciletí stejným. A pak přišlo vše, co bělošská civilizace přináší a oni dostávali jídlo, peníze, nemoci, alkohol, drogy, benzín aj. Samozřejmě že obrovská část původních obyvatel podlehla a stala se závislá na almužně, kterou jim většina dala. Tyto můžete pozorovat ve větších pouštních městech jako je Alice Springs nebo Coober Peddy, jak bezvládně leží na cestách nebo opilí zevlují kolem. Vláda se snaží ze všech sil zakázat alkohol v těchto oblastech, ale věřím tomu, že černý trh zde funguje jak za Al Caponeho v Americe. Substitutem alkoholu je i fetování benzínu, které se vláda snaží omezit tím, že do benzínu přidávají speciální  směsi – pak se tento benzín jmenuje OPÁL a je bez zápachu, tedy bez psychotropních účinků.

A pak byli takoví, kteří odolali, společně se svými bělošskými přáteli nepodlehli tlaku civilizace. Těchto je také mnoho, jenom jsou v ústranní v městech na západ od Stuartovy dálnice, kde neustále žijí svým tradičním způsobem života a snaží se předat své znalosti, dovednosti a hlavně svou kulturu svým dětem.

My jsme byli docela zklamáni tím, že informační centrum u Uluru bylo pouze materiálně založeno. Byly zde různé zbraně, bumerangy a oštěpy, také půlhodinová instruktáž v televizi, co všechno se dá v poušti nalézt a sníst či uvařit. Byly zde informace o ještěrkách a boji za nezávislost, ale chybělo nám hlubší nahlédnutí do oné zanikající kultury. Může to být také tím, že Aboriginci nepoužívají písmo ke sdělování příběhu, pouze piktogramy, které vám mohou vysvětlit pouze jejich tvůrci či zasvěcení. A většinou se stává, že je nevysvětlují. Nechtějí, aby nesprávní lidé měli přístup k jejich příběhům, a je to na jednu stranu dobré a respektujeme to.

Při večerní procházce kolem červeného kamene, kdy jsme nepotkali ani živáčka, protože se stmívalo, jsme jen mohli domýšlet a tipovat, co jednotlivé jeskyně, pukliny a zvrásnění mohou symbolizovat. Celá skála je rozdělena na úseky pro může a pro ženy a je přísně zakázáno v nich fotografovat. 

Mnoho cestovatelů zná Ayers rock (Uluru), dokonce na něj i vystoupilo i přes veškerá varování a prosby Aboriginců, nemnoho však zná Kata Tjuta (mnoho hlav), které jsou jen nedaleko od Uluru směrem na západ. Tyto hlavy jsou používány k přísně tajným zasvěcovacím ceremoniím kmene Anangu. V těchto skalách můžete podniknout okružní vycházku, která se jmenuje Valley of the Winds (údolí větrů). Ta vám nezabere více jak 2 hodiny času. Někdy se z různých důvodů (počasí, ceremoniály, pohřby..) uzavírá. My jsme měli to štěstí, že jsme se okolo těchto skal podívali. Úžasný zážitek, který nelze popsat, ale podělím se s fotkami.

Narozdíl od Uluru tyto vystupující pahorky nejsou z jednoho kusu pískovce, ale jsou složeny ze sedimentů hor, které zde byly před dávnými lety. Hory byly tvořeny pískovcem, a tak se během mnoha miliónů let rozpadly a jejich usazeniny byly vyzdviženy posuny zemských desek. Tím daly vytvořit souboru 36 „hlav“ – Kata Tjuta, v angličtině známé pod názvem Olgas.

Pokud vám bude počasí nakloněno, tak oba monumenty jak Uluru tak Kata Tjuta dokážete prozkoumat za jeden den. Tím nakloněním myslím deštivo, zamračeno nebo mírný vítr. Budete-li míti krásné počasí, počítejte s tím, že v letních měsících budete rádi, že v 10 hodin zalezete do klimatizovaného informačního centra a budete lapat po dechu. Neskutečné suché vedro, které v těchto měsících panuje, vám nedovolí celý den pobíhat kolem skal a užívat si výhledů. Výlety lze podniknout od brzkého ráno nebo podvečer. Jindy se usmažíte za živa..

Jistěže mnoho turistických agentur láká na prozkoumání těchto míst přes den, nicméně ti mají klimatizované autobusy a podnikají jenom hodinové túry s dostatkem pitné vody.

Do národního parku se platí vstupné – 25 dolarů na osobu a platí po tři dny. Park můžete navštívit od 5. hodiny ranní až do 9. hodiny večerní. Pak je park uzavřen. V parku se nesmí přespávat.