Tongariro Alpine Crossing (27. 11. 2010)

Tongariro Alpine Crossing (27. 11. 2010)

Když jsme projížděli poprvé sopečnou oblastí kolem jezera Taupo, skrývaly se vysoké vulkány v oblacích. Tehdy jsme rozhodli se sem vrátit poté, co se spraví počasí.

Dobře jsme udělali a parádně nám to vyšlo.

K jezeru Taupo jsme se dostali navečer 26.11. a obdivovali jsme siluety kuželovitých hor v národním parku Tongariro. Nejvyšším vrcholem této oblasti je hora Ruapehu (2797 m.n.m), která je vyhledávaným cílem lyžařů po celý rok. Zasněžený vrcholek této hory lze spatřit za pěkného počasí až 100 km daleko.

My jsme však směřovali naše zraky jinam. Na Zélandu nejkrásnější jednodenní trek, který musí každý Kiwi podniknout, je Tongariro Alpine Crossing, který prochází mezi dřímajícími vulkány a zavede vás do úžasného světa kráterů, sopečných jezer, horkých vřídel a vodopádů, do země, kterou procházel malý Frodo Pytlík z Pána prstenů, aby se zbavil těžkého břímě v Hoře Osudu. Horu Osudu si zahrála činná sopka Ngauruhoe, která pro svůj kónický tvar přitahuje zraky a touhy mnoha odvážlivců, aby se pokusili vyšplhat na vrcholek.

Na noc jsme zastavili na Mangetepopo parkovišti, kde by se nemělo přespávat. Ihned nás na to upozornil ranger, který tudy projížděl a upozorňoval nás na vysokou kriminalitu na tomto parkovišti, ale že pokud chceme, klidně ať přespíme, jen se máme zamknout.

Noc byla ve znamení velkého větru, který campervanem cloumal, jsme si připadali jako na moři.

Brzy ráno nás čekaly nádherné výhledy a zcela čistá obloha bez mráčků. „To zase budou fotky nasrávačky“ prohlásila Alča a vrhli jsme se v 6 hodin ráno vstříc dobrodružství.

Začátek cesty se klikatil kolem malé říčky, která začínala ve skalách na úpatí Hory Osudu. Už samotný majestátný vrcholek této hory mě přitahoval a chtěl jsem si jej vylézt. Nicméně jsme se rozhodli, že je ještě moc brzy a zkusíme slézt vrcholek staré sopky Tongariro, a pak že se ukáže, jak jsme na tom se silami. Víceméně jsme celou cestu nepotkávali žádné lidi.

Vystoupali jsme k nejvyššímu vrcholku celého treku, Red Crateru (červenému kráteru). Chviličku nám trvalo, než jsme si uvědomili, že kousek opodál je činný kráter sopky, který je rudější než sovětská vlajka. Přítomnost síry a jiných plynů byla znát, a tak jsme se rozhodli dát si nepovinnou odbočku na vrcholek sopky Tongariro (1967 m.n.m).

Výhledy byly fantastické. A Hora Osudu volala. Čím více jsem se na ni díval, tím více jsem na ni chtěl vyšplhat.

Další část cesty vedla zpět kolem Red Crateru k Emeraldovým jezírkům. Poprvé na cestě jsem ochutnal prudký sešup dolů po sopečném prachu a dost se mi to líbilo. Delší skoky po patách vás rychle posunovaly dolů a s tím se s vámi sunul popel jak lavina, takže se stávalo, že člověk jen držel balanc a ta masa popela vás vezla dolů. Byl to sestup pouze 200 výškových metrů, ale tak se mi to zalíbilo, že jsem chtěl více. Zbývala již jediná možnost, po úchvatném modrém jezeru, kde jsme se s Alčou rozdělili, jsem šel tam kam mě srdce volalo. Na Horu Osudu se vším jejím nebezpečím.

Mnoho turistů se nechá zlákat nádherným počasím a výstupem, který z úpatí sopky vypadá velmi nevinně. Pravda je taková, že sopečný popel vytváří dosti nehostinné podmínky pro zdolání prvních dvou třetin této hory. Dva kroky na horu a sklouznutí o krok dolů. Výstup je děsivý zvláště, když nad vámi jdou nějací lidé, kteří strhávají lávové kameny, které vám sviští kolem hlavy.

Horou Osudu se také stává velmi nebezpečnou, když ji člověk podcení. Byl jsem přítomen záchranné akci jednoho Skota, který si chtěl sešup ze sopky umocnit ještě sjezdem po sněhovém poli, která na sopce ještě stále jsou. Bohužel si neuvědomil, že zmrzlý sníh se chová trošičku jinak než sopečný popel a neubrzdil to. Po 30 metrech metání kotrmelců a salt na sopečném šutru zůstal nehybně ležet s rozbitou hlavou, polámanými končetinami a zřejmě i poničenou páteří. Ještě, že na Novém Zélandu funguje záchranná služba perfektně a během půl hodiny ho záchranáři pomocí helikoptéry, nosítek a hlavně statečnosti pilotů a záchranářů odvezli do nemocnice.

Mnoho lidí, když shlédlo tuto hrůzu, se obrátilo v půli cesty a bezpečně sestupovali dolů. Mě však touha zdolat tuto sopku neopustila a spolu se mnou ani mladou Američanku a Kiwi průvodkyni, které mně dodaly statečnosti.

Za 2 hodiny jsem byl na vrcholu. Vyčerpán jsem si užíval pohledu z 2291 metrů na celé panoráma národního parku Tongariro a jeho daleké okolí.

Také jsem spatřil náš další cíl, horu Egmont, (v maorštině Taranaki), která se pod sněhovou čepičkou tyčila na západ od nás.

Sešup byl neskutečně rychlý. Sopečný povrch byl zcela bezpečný, pokud člověk dodržoval jistá pravidla. Za neuvěřitelných 20 minut jsem sestoupil o 600 výškových metrů. Myslím, že kdybych jel na lyžích, tak to nesjedu rychleji.-)))

Bylo odpoledne, já se cítil skvěle, protože jsem nahlédl do Hory Osudu, kde skončil Ten Prsten.

Závěrečný sestup trval už jen 2 hodiny a ještě jsem se nechal zvlažit malým vodopádem po cestě. Na parkovišti jsem našel naše auto. Alča tam nebyla, takže jsem se pobalil a jel ji hledat někde po cestě, kam dostopovala.

Večer jsme strávili u silnice Zapomenutého světa (Forgotten world highway).

Druhý den jsme se přesunuli na západní pobřeží k městu Hawera, kde jsme se okoupali v moři, užili si velkých vln a zamířili za Evou, s kterou jsme se potkali v letadle.