Thajsko našima očima
Doprava
Vlaky – vlaková síť není nijak hustá, ale spojuje sever s jihem, což bylo pro naše potřeby dostačující. Vlaky jsou velmi levné. Pokud si u přepážky při koupi jízdenky neřeknete, dostanete automaticky jízdenku do 3. třídy, kde jsou tvrdé lavice a žádná klimatizace (což v období horka není nic příjemného, ale jezdili jsme 3. třídou a přežili jsme to). Vlaky jsou čisté asi jako osobáky u nás.
Autobusy – místní autobusy jsou za pakatel, luxusní autobusy pro turisty za šíleně přešvihnuté ceny, takže doporučujeme místní dopravu. Žádná hrůza, často mají větráky, někdy i klimatizaci. O ceně se nesmlouvá, dostanete jízdenku jako všichni ostatní.
Tuk-tuky – malé vnitroměstské „taxíky“, v podstatě motorka s přistavěným sezením pro 2 lidi s velkými batohy, event. pro 4 lidi bez batohů. Levnější než taxík, dražší než autobus, o ceně se zásadně smlouvá.
Loďky mezi ostrovy – po nás jednou chtěli cenu jako po místních, podruhé po nás chtěli vyšší cenu. Takže pokud chtějí víc, smlouvejte. Pokud chtějí jen o něco málo víc, asi je nejjednodušší mávnout nad tím rukou.
Jídlo
Thajská kuchyně je dobrá, ovšem tradičně se skládá především z ryb a rýže. Oproti Indonési či Malajsi je zde větší problém sehnat vegetariánské jídlo, oproti tomu tu lze však snadno sehnat evropské jídlo. Největším problémem je, že Thajci nerozumí a neumí anglicky, tudíž je problém se v restauraci domluvit, co chceme za jídlo. Jí se lžičkou a vidličkou, rukama ne (v Malajsii a Indonésii bylo běžné jíst rukama i taková jídla jako rýži s omáčkou).
Díky své lásce k pestrým barvám barví nejen své chrámy, ale i potraviny a nápoje – nechcete-li do sebe valit chemikálie, doporučujeme pít a jíst jen to, co má „normální“ barvu, protože nikdy nevíte, čím to ostatní nabarvili.
Alkohol se v obchodech nesmí prodávat od 15 do 18 hodin, mimo tuto dobu ho lze bez problémů koupit. Smysl tohoto opatření nám uniká.
Ceny
V Thajsku jsme zatím utratili nejvíc peněz z celé Asie, ale není to tím, že by tu bylo nejdráž (Malajsie je dražší), ale tím, že jsme žili vyloženě rozmařile. Popíjeli jsme alkohol (který je dost drahý, ale levnější než v muslimských zemích), nakoupili zbytečnosti jako šnorchly a brýle na potápění (které jsme pak nechali Andreasovi a Beatě) a další blbiny pro zpestření života, zaplatili si celodenní šnorchlovací výlet, také samotný pobyt na Ko Jumu byl dost drahý, protože na tento malý ostrov se všechno dováží poměrně z daleka, takže se to promítne do cen potravin, navíc jsme se stravovali v našem ubytování, protože do vesnice to bylo několik kilometrů, a ceny jídla nebyly zrovna z nejlevnějších. Pobyt na Ko Samui s Andreasem a Beátou nás vyšel taky pěkně draho, ale jak říkáme, je to tím, že jsme užívali rozkoší a vyhazovali si z kopýtka. Ale co, občas to stojí za to.
Normálně cestopisy udávají průměrné výdaje na den kolem 20 dolarů na osobu.
víza do Thajska – 1000 baatů na 15 dnů při příjezdu po pevnině
ubytování – 150 baatů a víc
rýže se zeleninou či jiné bezmasé jídlo – 30 baatů a víc
voda 1,5 litru – 7,5 baatů
půjčení motorky na 24 hodin – 150 baatů
čaj, kafe – 25 baatů
čerstvé džusy nebo ledové nápoje – 20 – 40 baatů
pivo Chang 650 ml – 45 baatů
1Kč = 2 baaty
Příroda a její „ochrana“
Thajci (jako všichni Asiaté) milují plasty, igelitové sáčky a světýlka (čím barevnější, tím lépe). Místo aby si nalili vodu do sklenice, naberou si ji do igelitového pytlíku, vycucají ji slámkou, odpadek hodí na zem (v Malajsii do popelnice) a mají-li znovu žízeň, což zde v tropech mají často, udělají to samé. Čili každý minimálně 15 sáčků a slámek denně jen na pití. K tomu jídlo, které tu dávají také do sáčků, pokud ho nechcete sníst hned na místě. V obchodech vám všechno zabalí do plastových tašek a sáčků, pokud si neřeknete, že nechcete – jdete koupit jednu věc a můžete ji donést v sáčku a ještě v tašce.
Otřesný vztah mají ke zvířatům (ve všech asijských zemích, kterými jsme zatím projeli) – zvíře není nic víc než věc, případně zdroj potravy. Pomineme-li velmi oblíbené kohoutí a buvolí zápasy (čili krutost pro pobavení), uveďme za všechny případy jako např. slepici, kterou živou (spíše polomrtvou, přidušenou) nesl vesničan v průhledném igelitovém, neprodyšně zauzlovaném pytli, přičemž s ní házel ze strany na stranu. Všude jsou jako dekorace ptáci v klecích – najdete je třeba i v trajektu v podpalubí, kde se převáží kamiony, motorky a auta (zajímalo by mě, jak dlouho tam ten pták přežije, než se udusí). Další oblíbenou dekorací jsou opice na velmi krátkých řetězech, které mají uvázané buď kolem krku či za nohu.
S tím souvisí samozřejmě vztah k přírodě jako takové. Pro průměrného Asijce nemá příroda žádnou hodnotu, je možno ji zplundrovat, znečistit, zaházet odpadky a mezi tím vesele žít. Čili jinými slovy, nejsou v tom o nic lepší než my, spíše naopak, u nás se alespoň pár lidí snaží ekologicky přemýšlet a jednat, tady skoro nikdo. Zatím jsme za ty více než dva měsíce pobytu v Asii nepotkali nic, co by odpovídalo naší evropské romantické představě o chudých domorodcích bojujících proti nadnárodním společnostem za svou půdu a posvátná místa. Za peníze jde prodat všechno a házet odpadky na zem je tak jednoduché.
Počasí
Co se klimatu týče, v Thajsku jsou tři roční období: období horka (březen až květen), období dešťů (červen až říjen) a a studené období (listopad až únor).
V době, kdy jsme v Thajsku byli, tedy od konce dubna do začátku května, je tam takové vedro, že nám v průběhu dne napuchaly dlaně a prsty na rukách, občas i chodidla, což se nám nikde jinde nestávalo (ruce nám napuchaly už od Austrálie, ale nohy se přidaly až tady). Přes den je na slunci 45 stupňů, ve stínu o něco méně, v noci se někdy může ochladit na 30, ale chladněji nebylo ani nepamatujeme.
Náboženství a jeho projevy
Většinovým náboženstvím je theravádový buddhismus (nejpůvodnější forma buddhismu, posvátné texty jsou napsány v jazyce páli). Každý muž se alespoň jednou v životě stane minimálně na tři měsíce mnichem (v různém věku, může jít do kláštera jako dítě či klidně až jako dospělý, případně starý muž). Téměř pořád potkáváte na ulicích mnichy oděné do oranžového roucha, brzy ráno chodí jednotlivě s miskami, do nichž jim dávají věřící jídlo, večer chodí zase v zástupech za sebou.
Buddhismus je tolerantní a mírumilovné náboženství, proto Thajci nemají problém stavit chrámy nejrůznějšího typu - buddhistické, hinduistické, čínské, ale i mešity a kostely. Pokud jdete do buddhistického chrámu, měli byste tam vstoupit bosky, bez klobouku a se zakrytými koleny a rameny. Mimo chrám je to všem jedno.
Thajci používají buddhistický kalendář, nyní je letopočet 2554 B.E. (Buddhova éra). Takže když čtete nějaký historický text či ceduli, pozor na písmenka za letopočtem – B.E. je buddhistický letopočet, A.H. je muslimský (anno hidžra), A.D. (anno domini) je náš :-) Jinými slovy, rok 2011 A.D. = 2554 B.E. = 1389 A.H.
Naše další postřehy:
Jako všichni Asijci i Thajci milují pestré barvy, kýčovité figurky z různého materiálu, plasty, igelitové tašky, světýlka a osvětlení.
Milují svého krále – jeho obrazy visí na kdejakém veřejném místě a najdete ho i v mnohých domácnostech, jeho fotka je zavěšená vždy o kus výš než ostatní fotky (projev úcty, výraz nadřazenosti panovníka, král je jako boží syn). Je zobrazen na všech bankovkách, s nimiž musíte zacházet rovněž s úctou – spadne-li vám na zem, nikdy na ni nesmíte stoupnout. Hymna se hraje 2x denně, ráno v 8 a večer. Poprvé jsme to zažili na vlakovém nádraží v Bangkoku, byli jsme zrovna u přepážky – z ampliónu spustila státní hymna, všichni se postavili do pozoru a poslouchali, výdejce jízdenek taky, kdo zrovna pracoval, musel přestat, jakmile dozněly poslední tóny, všichni si posedali, my jsme dostali jízdenky a zase nastal nádražní ruch a chaos.
Thajci jsou velmi pohodoví, usměvaví, nikdy nikam nespěchají a nikdy se na veřejnosti nerozčilují ani nekřičí (říkají, že by „ztratili tvář“- „loose the face“). Rádi vás za cokoliv pochválí a to tak, že se cítíte jako hvězda – někdy jsou ale jejich pochvaly až přehnané (třeba že nádherně zpívám a mám hlas sladký jako mango :-))) Jednou jsme se zeptali v restauraci thajské číšnice, kolik je hodin – odpověděla: „It´s now.“ („Je právě teď.“) – to se nám velmi líbilo; Thajci vůbec neřeší čas, když se řekne, že autobus pojede v šest, znamená to, že pojede zhruba mezi čtvrtou až osmou (což je sice sympatické, ale na druhou stranu to má i své nevýhody, jak jistě uznáte).
Sexuální turistika je v Thajsku dosti rozšířená. Všude, i mimo Bangkok, vídáme mnoho smíšených dvojic, které odpovídají rovnici „starší, plešatý, tlustý, nepěkný běloch a krásná mladičká Thajka“. Mnoho cizinců však na svoje city doplácí, neboť Thajky dokáží mnohdy zneužít situace. Prostituce je v Thajsku zakázaná, avšak tolerovaná. Dost často jsme potkávali tzv. ladyboys – chlapy předělané na ženy. Vypadají k nerozeznání od žen, jsou krásní, upravení, poznáte je až v okamžiku, kdy promluví (taky jdou poznat podle větších nohou a širších ramen). Často pracují v drogériích, kosmetických salónech či kadeřnictvích. Takže jedete-li do Thajska za sexuálním dobrodružstvím, tak si dejte bacha, ať se Vám nestane, že místo s krásnou Thajkou se budete pelešit s krásným Thajcem.
Co spousta turistů nechápe a neví je, že Thajci neradi vidí turisty v bikinách nebo kraťasech na veřejných místech krom pláží. Sami Thajci chodí v dlouhých kalhotách nebo tříčtvrťácích se zahalenými rameny. Pokud přijdou turisti do banky či do restaurace pouze v plavkách (a věřte, jsou i takoví, zdejší klima a moře k tomu svádí), mají velký problém, neboť personál si jich nebude všímat (taky si představte, že byste šli v plavkách do banky u nás.-)))
Thajci rádi slaví. Dokáží slavit každý den s úsměvem na tváři. Příležitostí se najde plno, známé jsou např. úplňkové párty, nyní už se dělají také „half moon party“ a „no moon party“.
Tesko je na každém rohu. Ale nemyslete si, že v něm koupíte sýr a jiné mléčné výrobky za evropské ceny. Sýry tady nikdo nejí, proto jsou šíleně drahé – 150 g nejobyčejnějšího sýra stojí přes 200 Kč.
Budete-li si kupovat krém na opalování, dávejte pozor, zda na něm není napsáno „whitening“, tzn. bělící krém na opalování. Používají ho všichni Thajci, kteří se nechtějí opálit, ba naopak chtějí zbělet – čili všichni. Nám ho nabízela prodavačka, ale my jsme s úsměvem odmítli, že jsme bílí dost. V některých obchodech mají jen bělící krémy, normální ani nevedou. Takže pozor, ať z Thajska nepřijedete ještě bělejší než jak jste doma :-)
Není slušné se dotýkat cizí hlavy (takže pozor, nehladit ani malé děti po hlavě, i když se kolem vás vinou a chtějí se s vámi seznámit). Také není slušné ukazovat na někoho či něco chodidla (zejména ne na buddhovy sochy či obrazy krále), neboť chodidla jsou zde považována za nečistou, nízkou část těla.
Spousta Thajců je obézních. Je to způsobené z největší míry tím, že se k nim dostal McDonald, KFC a jiné fast foody, na které oni nejsou tradičně zvyklí a jejich tělo neumí ta tučná jídla tak rychle trávit. Obezita je také symbolem bohatství, neboť fast foody jsou mnohem dražší než stánky s jídlem či běžné thajské restaurace – kdo je tlustý, má na to, aby chodil k McDonaldovi.