Výšlap na horu Taranaki a čtyrdenní trek kolem celé sopky (30.11. – 3.12.2010)
V pondělí jsme za naše ubytování (přespání na farmě v našem autě a osprchování se) odpracovali každý dvě hodiny uklízením dře
va a už už nás lákala nedaleká sopka Taranaki neboli hora Egmont (tyto dva názvy označují jednu a tutéž sopku – Taranaki je maorsky, Mt Egmont bělošsky). Už při pohledu do mapy zjistíte, že národní park v centru se sopkou má pravidelný kruhový tvar a že sopka vyčnívá z okolní krajiny zcela nečekaně – všude kolem rovina, nikde nic, a najednou vysoký kužel až k nebesům. Výška sopky je nějakých 2520 metrů n. m. a její vrcholek bývá neustále pod sněhovou pokrývkou. Pro Maory je Taranaki posvátnou horou, váže se k ní spousta mýtů a legend a na jejím úpatí jsou pohřbeni dávní maorští náčelníci.
K informačnímu centru, které je výšce necelých 1000 metrů, jsme dojeli odpoledne s tím, že chceme získat co nejvíce informací o celém našem plánovaném treku a o výstupu na samotnou sopku.
Paní na info cenru byla nemírně laskavá a samozřejmě nás strašila, že na vrcholek se nedostaneme, boť potřebujeme nezbytně mačky a cepíny, že bez nich to nelze.
Řekli jsme si dobrá. Alespoň se podíváme, kam až to půjde. V úterý ráno jsme vstali v 5 hodin, moc se nám z vyhřátého campervanu nechtělo, a už jsme byli na výšlapu. Celkem budeme zdolávat 1560 výškových metrů na 4 kilometrech s tím, že půjdeme nejdříve džunglí, pak travnatým terénem, pak sutí (což bude nejtěžší část) a nakonec po skále a sněhem.
Výhledy byly nádherné. Sopka majestátně nad námi a pod námi kruh mraků, který objímal celou sopku, jak jsme ji zatím viděli. Celou trasu jsme měli udělat za 8-10 hodin. První část šla velmi dobře, neboť na úpatí sopky je velký vysílač a k němu cesta. Pak následovala část s žebříky, a pak začalo opravdové stoupání. Strmé stoupání po šotolině – sopečném prachu, který velmi rád podkluzuje. I to jsme zdolali, dostali se na pevnou skálu a dalších 500 výškových metrů směřovali až k prstenci samotné sopky. No jo, jenže v cestě nám stálo jedno sněhové pole. Jelikož jsme vybaveni zkušenostmi z Norska, šel jsem jako první, dělaje pevné stopy v ledové krustě. První ledové pole v pohodě (uklouznutí znamenalo 1 km sjezd po prdeli dolů a roztříštění se o skály). Přišla druhá krize, kdy se skály začaly sbíhat s ledem a my museli chtě nechtě začít lézt. Bez jakéhokoliv vybavení jsme zdolali závěrečný prstenec, který vytváří kráter sopky. Uvnitř kráteru bylo spousta sněhu, který zcela zmrzlý byl velmi nebezpečný. Uklouznutí na hraně sopky znamenalo jistou smrt. Proto jsme pouze udělali vrcholová fota, posilnili se a už jsme mířili zpět dolů z mrazivé zimy do tropického léta.
K dodávce jsme došli za 7,5 hodiny v dobré náladě.
Připravili jsme si něco k snědku a že se opět podíváme na cestu kolem sopky. Měla to být 4 denní procházka. Začali jsme tedy v 5 hodin odpoledne po zdolaní samotné sopky a na nejbližší chatu jsme to měli 5 hodin chůze. Zvládli jsme do za 4 hodiny a velmi rádi jsme si lehli v chatce na měkké matrace a usnuli jsme jako včelí medvídci.
1.12.2010
Ráno bylo vskutku krásné, jenom škoda, že jsme je prospali :-) Spali jsme do 12 hodin zbití z včerejšího výletu, ale rádi, že jsme to zvládli.
Na chatě byl chlapík jak hora, který se s námi bavil o loveckých zkušenostech na Zélandu. Říkal nám, že Kiwiáci (tak si říkají novozélanďané) loví divoká prasata tak, že pošlou psa, který prase zdrží, pak přijde jeden lovec a převrátí prase na záda a druhý lovec tomu praseti podřízne hrdlo. Trochu děsivá zábava, nicméně prý je to pravda. Tak nevím.
Pak jsme se vydali na další část cesty, která vedla podél ledovcové řeky a byla pěkně těžká. Nejen, že se šlo neustále nahoru a dolů nebo se zdolávaly nějaké řeky, ale v průvodci bylo napsáno 4 až 5 hodin a na ukazateli 8 hodin – tak si vyberte, co je pravda, že. My to šli 8 hodin (takže průvodce Lonely Planet kecá – už jsme tam objevili více chyb, možná by stálo za to je sepsat) a ještě jsme byli rádi, že jsme to zvládli. V průběhu cesty nebyly žádné výhledy na sopku, protože se šlo pořád lesem, až v závěrečné části u Waiaua Gorge Hut byla sopka pěkně viditelná. Zde jsme litovali toho, že je zavřená horní část trasy, kde by byly ohromné výhledy, nicméně kvůli sesuvům musela byt zavřena.
2.12.2010
Z krásného večera jsme se probudili do mlhavého rána, které se protáhlo až do večera, takže ten den jsem neudělal mnoho fotek. Nicméně počasí vydrželo, nepršelo a my jsme měli před sebou nejtěžší den. Vyšplhat 900 výškových metrů, a poté zase spadnout o 700 dolů. Cesta nás vedla krásnými údolími, po úbočích rifů a podél skal, až se konečně změnila z neustálého stoupání do pozvolného klesání. Pak přišly na řadu schody. Mnoho schodů, které nás na 2 km posunuly o 550 výškových metrů dolů směrem k Dawson Falls. Tam jsme rozbili tábor v keřících za informačním centrem a padli jsme do spacáků jak zabití.
3.12.2010
Poslední den byl velmi oddychovoý. Ráno jsme si dali snídani a vrhli se na poslední 4 hodinový trek směrem k vysílači, který jsme už jednou potkali - při cestě na vrchol hory Taranaki, a pak už jen pozvolným klesáním až k informačnímu centru, kde jsme opustili naši dodávku před 4 dny. Byla tam a my jsme se konečně vyčvachtali v teplé vodě a sehřáli si kus žvance:-)))