Soptící vulkán Bromo (15.-16.3.2011)
Do města Probolinggo jsme se dostali podle plánu kolem 10. hodiny dopolední. Ve vlaku jsme byli za velkou atrakci, mnozí Javajané na nás mávali a zdravili nás „halóo mistér“ nehledě na to, jestli zdravili mě nebo Alenku. Zdejší vlakové spoje fungují velmi jednoduše. Na každém nádraží je velká tabule, kde jsou vypsány odjezdy, názvy vlaků a do které stanice jedou. Jedete-li pouze do půli cesty a ne do konečné stanice, nemáte na výběr, musíte zaplatit celou částku, která se nedrobí. V praxi je dobré vybrat si místo určení a jet vlakem, který jede někam kolem tohoto místa. Například dnes jedeme vlakem, který začínal v městě Ketapang, odkud to jede do Yogyakarty. Cena fixní 24 tisíc rupií za lístek znamená 50 Kč za 13 hodinovou jízdu přeplněným vlakem. Čekali jsme hrůzu, že ve vlaku bude špína, rozbité vagóny a jiné, ale skutečnost nás mile překvapila. Vagóny jsou podobné těm, které jezdí u nás doma, koženkové sedačky, na kterých se mačká sice více lidí, ale sedí se pohodlně. Jedinou nevýhodou indonéské hromadné dopravy je to, že lidé kouří všude. Nicméně to zachraňuje fakt, že jsou všude otevřená okýnka a větrá se.
A tak jsme vlakem dojeli do stanice Probolinggo, odkud jsme si chtěli co nejrychleji chytit bemo bus do osady Cemoro Lawang. Tato oblast je v dnešní době velmi aktivní a vypadá to, že se sopka Bromo probudila k životu (v lednu tohoto roku začala dýmit a bouchat). O tom už svědčil i fakt, že mnoho turistů do této osady nechystá a když ano, tak jsou to takoví blázni z Valašska jako my. Neměli jsme štěstí na bemo bus, který nám horem dolem nabízeli místní dohazovači do autobusů a jiné turistické agentury. Bus nejel, neboť nebyl dostatek cizinců, aby jej naplnili. Respektive jsme byli v celém Probolinggu jenom my dva. A tak po vyčerpávajícím 6 hodinovém čekání, jsme se za 4 násobnou cenu 100 tisíc dostali do jedoucího autobusu směrem k osadě, kde jsme hodlali přespat. To jsme netušili, co nás čeká.
Jelikož se sopka probudila k životu před třemi měsíci, znamenalo to, že již tak dlouhou dobu chrlí černý hustý sopečný prach k nebi, který padá na osady pod sopkou. Nejen že osady byly zavaleny pod nánosy sopečného prachu, ale i všechna úroda, stromy, které polámané ležely při silnicích nebo v hlubokých soutěskách. Cesta byla šílená a my jsme zhodnotili, že ta cena je úměrná tomu, co musel řidič provádět. Nejen mnoho myšek kolem prašných dun na cestě, ale také sopečný déšť, který nás sužoval a co deset sekund zašpinil přední okno tak, že přes něj nebylo vůbec nic vidět. Vše nakonec řidič korunoval petkou, kterou si políval čelní sklo, aby něco viděl. V osadě Cemoro Lawang v nadmořské výšce 900 metrů jsme zastavili po dvou hodinách jízdy, kdy jsme urazili 25 kilometrů. Všichni jsme si oddychli a my se ubytovali v homestayi tam, kde nás řidič vyklopil. Stálo to ubytování 90 tisíc. Po chvíli jsme uslyšeli hřmění a čekali bouřku, ale ta nepřicházela a hřmění se opakovalo v pravidelných intervalech. Co by to mohlo být, říkali jsme si a šli se podívat na verandu. Před námi byl hotel a tak jsme šli k němu. U něj stáli turisti a pozorovali cosi v dálce. A ejhle on to vulkán. V pravidelných minutových intervalech vychrloval oblak bílého dýmu a zahaloval jím celé okolí. Tak to je to Bromo. Už se docela těšíme na zítřek, až si jej prohlédneme ve vycházejícím slunci z nedaleké vyhlídky.
Vstávali jsme o půl čtvrté a za tmy jsme začali stoupat po cestě k vyhlídce. Sopka šla vidět, jelikož vypouštěla bílý dým, který byl osvětlován rudým světlem z nitra sopky. Láva jistě bublala v tomto kotli a ještě zde nebyl dostatečný tlak, aby vyvěrala přes kráter. To bylo dobře!
Než jsme vyšplhali do vyhlídky na sopku, tak nás několikrát předjeli místní domorodci na koních a ptali se, jestli nechceme svézt. Pak začala jezdit auta pod námi a my jsme došli k místu, kde již žádná viditelná stezka nevedla. Před námi byl nějaký klučina a pokřikoval, že neví, jestli je to správná cesta, ale že je to v pohodě. Tak jsme ho následovali. Stezka byla nejdříve vyšláplá, pak se zužovala a nakonec zmizela dočista a my jsme zůstali na hřebínku, z kterého nebyl žádný chodník nahoru, pouze zpět. Sedli jsme si na kameny a čekali na východ slunce. Byli jsme sami, obklopeni temnotou a pod námi pobíhali čelovky průvodců a turistů a do toho všeho se mísilo řehtání koňů.
A v tom přišel dunivý výbuch! Trochu se zatřásla země a z bíle kouřícího vulkánu se najednou vyvalily oblaka černého dýmu. Bylo to opravdu děsivé a já radši pozoroval po očku místní domorodce, na parkovišti jestli to náhodou není něco neobvyklého. A jelikož byli v pohodě a koně taky, tak jsem si říkal, že je vše v normálu a pozoroval obrovský sloup černého dýmu, jak zahaluje vesnici a pokračuje dál po směru větru. Začalo vycházet slunce a my jsme rozeznávali nejprve okolní spící sopky a pak jeden velký kráter, na jehož okraji jsme nyní stáli. Tato starobylá sopka zanechala za sebou 10kilometrový kráter, ve kterém se v průběhu času vytvořily tři další sopky – Tenger, Semeru a Bromo. Tenger je nejstarší a nejzvětralejší spící sopka, za ní se tyčí majestátně Semeru (3676 m) a mezi nimi mladý kráter – docela plýtký – Bromo, z kterého šel černý hustý dým.
Velkou zajímavostí je také chrám, který je mezi Bromem a Tengerem a v tomto chrámu obětují místní vesničané jídlo, květy a jiné dary, aby si usmířili zdejší sopky. My jsme k tomuto chrámu nešli, neboť nejen že to bylo hodně nebezpečné díky možný zbloudilým letícím kamenům, ale také se nám podařilo stopnout bemo, které jelo zpět dolů včas, tak abychom chytili vlak do Yogyakarty.
Když jsme sedli do bema, tak už tam seděli dva běloši, kterých jsme se ptali, kam jedou. Lámanou angličtinou nám odpověděli a když jsme se zeptali, odkud jsou, tak to byli stejní blázni jako my, Češi.-))
Cestu dolů jsem nevnímal, protože jsme si povídali o Thajsku, Malaysii a Vietnamu, takže nám cesta utekla příjemně rychle.
Na vlakovém nádraží jsme počkali na zpožděný vlak do Yogyakarty a těšíme se na další vlakové a kulturní dobrodružství.