Skarvan og Roltdalen

Skarvan og Roltdalen

Národní park Skarvan a Roltdalen je jeden z nejmladších norských národních parků, vyhlášen byl před 10 lety. Klima v parku je ovlivňováno oceánským prouděním, takže je zde mnoho srážek, v zimě mnoho sněhu a časté mlhy. Je třeba se připravit na promáčené boty, boť je zde obrovské množství bažin. Celý národní park je značně lesnatým horským masivem, uprostřed kterého leží údolí Roltdalen. Hory jsou přístupné; nejvyšší hora Fongen (1441 m.n.m.) bývá celoročně pokryta sněhovou pokrývkou. Uprostřed parku je množství setrů a chata DNT (potřeba klíče) Shulzhytta. V parku je úžasné značení cest – nejlepší v Norsku. Také zimní připravenost stezek je výborná. Díky močálům se tu nachází velmi pestrá flóra. Pokud se chcete přiblížit blíže k parku, počítejte s placenými cestami. Na západě nádherná přehrada Finnkoisjoen. Poblíž naleznete na západ městečko Selbu se zajímavým kostelem, dále pak narazíte po 70 km na Trondheim s překrásnou katedrálou. Na jih NP vesnici Tydalen a na severu na cestě E 14 vedoucí do Švédska vesničku Meraker. 

Po společném putování národním parkem Femundsmarka nás čekal přesun do dalšího z národních parků Norska Skarvan a Roltdalen. Když jsme dříve konzultovali s Larsem a dalšími přáteli, zda do tohoto národního parku jet, většinou jsme se setkali s nechápavými pohledy, co že to je za národní park, že o něm nikdy neslyšeli. My jsme však měli chytrou knížku a díky ní jsme tento park našli v Nord Trondelag Fylke nedaleko městečka Tydal. Zamířili jsme zde z Rørosu, kde jsme se definitivně rozloučili s poslední částí české botanické výpravy a podél švédských hranic jsme se posunovali výše na sever. V již zmiňovaném městečku Tydalen jsme uhnuli na sever do divočiny, poté co jsme zaplatili v automatické kase 50 norských korun za jízdu na místních cestičkách. Počasí jsme neměli nijak úžasné, ale na cestování po parku skvělé. Vysoké zasněžené hory a divoká krajina kolem nám vytvářela obraz skutečné divočiny. Přespali jsme nedaleko cesty kousek od jezera Finnkoisjøen, kde začínala naše tůra do centra národního parku – k chatě Schulzhytě. Neměli jsme v úmyslu přespávat na chatě, ale dojít do údolí, kde byla řeka a vhodné místo k postavení stanu.

Celý národní park je oklopen horstvem a ve středu je dlouhé údolí Skarvan a také Roltdalen – pojmenované po řece Rolt, protékající středem. První část parku byla nadmíru dramatická. Vysoké hory (Fongen) v kontrastru s četnými jezery a zelenými údolími. Také nás velmi mile překvapilo značkování v této oblasti a říkali jsme si, že jestli potkáme místní značkovače, tak jim moc poděkujeme.

Cesta vedla podél úbočí 1220 metrů vysoké hory, kterou jsme se v prostřed dne rozhodli zdolat. Počasí bylo mírně umoudřené, a tak jsme se vydali pouze nalehko podél dlouhého vodopádu na nedaleký, asi 500 výškových metrů vzdálený kopeček. Nečekali jsme, že příroda tu bude tak rozmanitá. Ve spodní části údolí byla spousta jezer, v horních částech začínal sníh a kamení. Byla tu k vidění spousta kytek a také pár sobů. Začal foukat prudký vítr a my s větrem v zádech stále stoupali nahoru k vrcholku. Vítr začal sílit a v dálce jsme viděli, že se na nás žene déšť. Těsně pod vrcholkem vítr dosáhl takové intenzity, že již nešlo stát, museli jsme se plazit nebo lézt po čtyřech, aby nás to nesfouklo. Asi 10 výškových metrů před vrcholkem jsme to vzdali, boť bychom odletěli z vrcholku někam daleko dolů do údolí. Tento výstup bychom mohli nazvat také „výstup na kopec, kde voda teče nahoru“: vítr byl tak silný, že vodu v potůčku vyfoukával proti proudu tak silně, že se opravdu vracela. Byl to silný zážitek a my na lehko odění jsme trochu prokřehli. O to rychleji jsme klesali dolů. K báglům jsme dorazili právě ve chvíli, kdy začínalo pršet. Nasadili jsme si pláštěnky a pokračovali do sedla (zhruba 800 metrů n.m.). V sedle nás čekaly dramatické výhledy, které jsme nemohli zachytit na fotoaparát díky škaredému počasí. Jelikož bylo hodně deštivo a také proto, že v tomto národním parku je množství bažinam, jsme měli mokro v botách, ale naštěstí ostatní partie těla byly suché.

Na své cestě do údolí jsme opět viděli mnoho sobů a také jsme pozorovali letícího orla. Nedaleko setrové oblasti Svenskmoen jsme postavili stan v březovém hájku a spinkali jak nemluvňata, neboť těch zážitků za celý den bylo hodně.

Další den jsme se posunuli dále k Schulzhytě, kde jsme potkali páreček Norů. Pán nesl kyblík a po rychlém průzkumu jsme zjistili, že je to on, kdo značí tyto stezky. Pěli jsme mu mnohé díky za perfektní značení a on byl dojat. Kolem této uzamčené chaty jsme se chvilku zdržovali, a pak jsme se přesunovali více na východ. Cestou nás otravovala hejna komárů a dvoucentimetrová hovada. Cestu k východu bychom mohli nazvat cestou tisíce a jedné bažiny. Pak jsme narazili na řeku, a protože bylo slunné, krásné počasí, oba jsme se vykoupali, umyli vlasy a dali si dobré české pivo, které nám Chodí a Lutawin dovezli z Čech. Začalo se nepříjemně ochlazovat, ze zhruba 20 stupňů náhle klesla teplota na 6 a obloha se zatáhla. Sice nepršelo, ale zima byla vydatná. Dorazili jsme zpět k jezeru Finnkoisjøen. Už byl večer, a tak jsme se rozhodli nalézt místo u jezera a další den si v klidu dojít k autu. Šli jsme podél úplně jiné krajiny, než byla dopoledne. Byly zde zatravněné morény, plno jezírek kolem centrálního jezera, a také zde bylo mnoho ptáků, které jsem měl možnost fotit za letu. Nečekaně uprostřed divočiny na nás vybafl setter s nádherným prostranstvím a výhledem na jezero. A tak proč u něj nepřespat, že? Rozbili jsme tábor a užívali si výhledu na jezero a protější zamlžené kopečky. Začalo pršet a my jsme byli rádi, že si na verandě toho setru můžeme nechat usušit boty a nějaké oblečení.

Další den ráno jsme se sbalili, dali jsme sbohem pěknému setru uprostřed divočiny a posunuli se asi 10 km směrem k našemu autu, překonávajíce morény, zátočiny a písečné pláže velkého jezera. U auta jsme se převlékli, popovídali s dalšími dvěma Nory, které jsme potkali, a vydali se na sever prozkoumávat oblasti u polárního kruhu.