Routeburn Great Walk – Greenstone – Caples Track (8.-10.1.2010)

Ti z Vás, kteří navštívili Mt Aspiring NP, musí souhlasit, že je jedním z nejdramatičtějších národních parků tady na Novém Zélandě. Krom toho je zde velmi mnoho treků, zacházejících do srdce tohoto národního parku a každý si zde nalezne to své. My jsme nalezli zálibu v delších putováních podél zdejších divokých ledovcových řek, zdolávání horských sedel a užívání si divokosti. Proto jsme také „sáhli“ po Great walku Routeburn spojeného s kouskem Greenstone treku a celého Caples treku.

Díky tomu, že jsme na to nebyli sami, ale přidal se k nám vojáček Daniel z minulého putování, museli jsme snížit počet strávených dní v horách na přijatelné minimum (díky jeho škole – mohl jenom v sobotu, neděli, no a na pondělí jsme mu napsali omluvenku). Padlo tedy rozhodnutí, že to všechno dáme za tři dny. Dan, náš vojenský průvodce, nás čekal v 8 hodin ráno u svého apartmá. Bohužel poznal, že naše pojetí času se trochu liší od jeho, a tak se chudák hned na začátku musel divit, když jsme se vybalovali, pak nabalovali, vymýšleli, co s dopravou, co si vezmeme na jídlo atp. Na pochod jsme vyrazili 13:25 vojenského času a už jsme měli zpoždění 5,5 hodiny.-))). Začali jsme putování pěknou údolní krajinou a postupně jsme stoupali k Routeburn falls hut, která je posazena na konci úrovně lesa u vysokého vodopádu. Byli jsme trochu rozčarováni, jaká monstrózní chata, resp. společenství chat, se zde nachází. Jelikož se jedná o vyhlášenou destinaci, tak je zde mnoho turistů (tučně platících), kteří svojí poptávkou zvyšují cenu celého místa. To jsme se rozhodli bojkotovat a pokračovali jsme dále do Harris sedla vysokého 1255 m. Díky Zdenkově „introvertní povaze“ (jak o sobě prohlašuje a hlavně tomu i věří) jsme se od mnoha zdejších správců dozvěděli, že existuje v údolí zvaném Valley of Trolls kamenný přístřešek, v kterém se dá bez problémů zadarmo přespat. Bylo kolem 5. hodiny odpolední, když jsme dorazili do sedla a užívali si nádherného počasí, které nám nejen dnes vyšlo. Při takovémto počasí jsme museli zdolat i vyhlídkový kopec u sedla – Conical hill 1515 mnm. Daniel, jakožto správný voják, se narozdíl od nás svého batohu nechtěl zbavit pouhým zamaskováním pod kopcem, a tak se slovy: „Svou plnou polní zde nenechám nějakým čmoudům“ vylezl na vrchol, nesa dalších 20 kilo konzerv, oblečení a skládacích kulometů.-))). Pak začal boj s časem o nalezení přístřešku zmiňovaného všemi těmi hlídači chat. No jo, to se řekne – hledejte kamenný bivak či skalní převis, když je kolem vás spousta šutrů velkých jako domy. Po hodinovém pátrání jsme rozhodli, že bivak musí být o 300 výškových metrů nahoře na skále u dalšího jezera. Po hodinovém prudkém stoupání po čtyřech nebezpečně podmočeným terénem, po sněhu a šutrech jsme spatřili krutou pravdu. U horního jezera Wilson zmiňovaný přístřešek není. Nu což naplat. Dolů nepolezem. A tak jsme noc strávili v našem útulném stanu, mačkaje se na sebe, protože jeho kapacita je o polovinu menší, než byl náš počet.-)) Alča byla vprostřed, tak si to docela užívala. Ráno pak měla narážky na blbou monoandrii (jednomužství).

Ráno bylo opět jak vymeteno. Vstali jsme podle armádního času 7:32 a na pochod jsme se dali 8:17. Tento den měl být nejdelší, a proto jsme vyrazili dříve. Čekalo nás propadnutí o 300 metrů dolů a znovu vyšplhání do Harris sedla, a pak asi 20 kilometrů do dalšího sedla. Výhledy byly nádherné, všude kolem nás byly obrovské hory a my mohli pozorovat turistický ruch nejen na stezce, ale i ve vzduchu. Když totiž vyjde den, tak vyletí všechny helikoptéry, letadla a vše, co křídla má, do vzduchu a sleduje tu krásu. Někdy se vám zdá, že se srazí letadlo s vrtulníkem nebo alespoň že narazí do hor, ale nikdy se tak nestane. Zdejší piloti jsou šikovní a ještě jsme neslyšeli o nějakém pádu či srážce letadel.

Po pěšině chodilo mnoho turistů z Japonska, kteří vedeni průvodcema zdolávali velmi jednoduchý terén. Nechápeme to, jak si někdo najme průvodce na tak jednoduchý výšlap, ale každému, co jeho jest. My jsme se dostali k jezeru MacKenzie, u kterého je stejnojmenná chata. Odpočinuli jsme si a dalších pár hodin jsme strávili v úrovni lesa, užívající si stínu a chladivých ovlažení z nedalekých vodopádů (nejvyšší Eurland měří 174 metrů a pár turistů se v něm rochnilo). Nakonec jsme už docela zmoženi v 5 hodin došli k jezeru Howden, u kterého jsme se rozhodli, že sedlový výstup na McKellar už nezvládnem. Dobře jsme udělali.

Dalšího dne Alča odmítla jít cestou delší, o to však namáhavější. Dan jí říkal, že není žádný voják, že to chce challenge (výzvu), a tak to zůstalo na nás dvou, abychom to sedlo pokořili.-))). Dan naplánoval výstup a budíčka, který byl na 6 hodin.

10.1. Budíček byl krutý. Lomcování stanem se slovy: “Vstávat, nebo vám ho rozbořím“, jsme chtě nechtě museli z vyhřátých pelíšků do nového dne. S námi nic nejde podle plánů, a tak Dan s nešťastným obličejem sděloval: “Už je 15 minut po plánovaném odchodu.... 30 minut atd...!“, až se musel smířit, že to s námi trvá dlouho.

Alenka pokračovala údolím podél řeky Greenstone, podle níž je pojmenované nejen údolí, ale i trek, a my s Danem šli na Caples trek, který je pojmenovaný po objeviteli této zapadlé divočiny.

Do sedla jsme se dostali během 2 hodin šíleným terénem – bahno, řeky, plno kořenů v kombinaci se skalami a kameny. Cesta byla náročná a když jsme se po 4 hodinách dostali k Upper Caples hut(ě), dobře jsme si oddáchli. Nejtěžší úsek máme za sebou. Kdoví, co Alča. Hnáni odvahou, kuráží a ješitností, že budeme v cíli dřív než ona, jsme se málem rozběhli dál. Nicméně síly už nestačily. I po výborném lanšmítu a malých uheráčcích (salámech s příchutí chilli, které nás rozběhly.-))) jsme nestačili držet tempo. Dan byl z toho nešťastný a nejdřív mě chtěl ze solidarity zastřelit, pak nechat vlkům a nakonec že mě hodí do řeky. Naštěstí se to neproměnilo v čin, a tak jsme po 8 hodinách 46 minutách vojenského času došli k cíli naší cesty.

Když jsem uviděl na lavičce Alenku, jak se směje, povídá si s místními turisty a všechny baví, zaklel jsem, že už nikdy nepůjdu cestou delší, o to však naročnější. Ještě dnes mě bolí kolena, lýtka i stehna.

Pro všechny cestovatele, kteří tento trek plánují, ho mohu jenom doporučit. Je to „challenge – výzva .-))“ Ale hodinky raději nechte doma.