Ress-Dart Track (2.-6.1.2011)
Putování Rees-Dart údolím (2.-6.1.2011)
Když se nás poprvé jeden Kiwiák zeptal, zda-li se chystáme na „restart“, měl jsem ho chvíli za blázna, že se nebudu nijak restartovat jak počítač. Až posléze jsme si ujasnili pojmy a zjistili jsme, že Rees-Dart údolím vede jeden z nejkrásnějších treků na Novém Zélandu.
A tak proč ne? Zrestartovat se hned v začátku roku bude dobrodružství. A taky že bylo.
2. 1. 2011 jsme se konečně po dlouhém balení (asi 10 minut :-)) dostali na začátek treku, který byl asi půl hodiny od asfaltové cesty, třemi brody a dvěma branami. No jo, ale co budeme dělat s autem, když druhý konec treku končí v druhém údolí asi 30 km od tohoto místa. A tak jsme zanechali všechnu výbavu na trekování schovanou v kapradí a dovezli jsme si naši dodávečku na hlavní cestu a odtud že si něco zpátky stopneme. Povedlo se nám hned první auto, které nás vzalo pár kilometrů a potom ještě jedno, kde byl ještě jeden stopař – Izraelec jménem Eylan. S ním jsme se dali nejen do řeči, ale i do pochodu, který nám znepříjemňoval hustý déšť.
Po šesti hodinách chůze v blátě, brození malých i velkých řek vysoké mokré trávy a podmáčených luk jsme se dostali k nedaleké Shelter Rock Hut, která je 900 metrů nad mořem.
Ještě než jsme se dostali do boudy, tak jsme museli přejít 3 rozvodněné ledovcové strouhy, které v krásném počasí člověk přeskočí snožmo. Nyní se zde valila obrovská spousta šedé kalné vody, která nevěstila nic dobrého. S Alčou jsme se zuli, nasadili sandálky a už už jsme byli ve vodě, když nás doběhl náš Izraelec, že chce jít s námi, že se té vody strašně bojí. Samozřejmě že jsme ho vzali do tandemu a dobře jsme udělali, neboť by se tam chudák utopil. Když jsme byli v nejsilnějším proudu po pás ve vodě, začal padat a zmatkařit, takže jsme ho museli tahat za batoh a ruce co to šlo. Nebýt nás, tak tam zahynul a chlapec si toho byl velmi vědom, boť nám velmi děkoval (a nadával na „fucking rain and cold“ – prý toho tady za jediný den naprší tolik, co v Izraeli za celý rok) . Pak jsme už přebrodili další dva potoky a dostali jsme se na kýženou chatku.
3.1.2011 Druhý den mělo být pěkné počasí odpoledne, což nám vyhovovalo. Dobře jsme se vyspali, usušili všechno mokré oblečení a připravili se na odpolední pochod. Úsek to byl krátký, asi 15 km, jenom po cestě bylo Rees sedlo, které je o 600 výškových metrů nad chatou (1447 m.n.m.). I tak to bylo velmi pěkné pochození, protože ze sedla byly nádherné výhledy a počasí bylo přímo skvělé.
Došli jsme na chatu Dart hut, která leží v nádherné přírodě, obklopená vysokými vrcholky hor a ledovci, kolem ní hučí hluboká ledovcová řeka.
4.1.2011 bylo konečně nádherné počasí. My jsme měli plán nalehko zdolat nedaleké Cascade sedlo, které jest výzvou všech tramperů. Jednodenní výlet na toto sedlo je jedním z top výletů pro všechny cestovatele po Novém Zélandu, a taky že tam byl pěkný nával. Krom páru Kiwiáků a Angličanů si tuto lokaci vybrali v našem termínu i Izraelci a bylo jich tam tak 20, možná i 30. Bylo nádherné počasí, a tak jsme vstali v 6 hodin a společně s „naším“ Izraelcem Eylanem jsme se pomalu vydali mezi strmými kopci na sedlo. Cestou jsme brodili dvě říčky a kolem Dart ledovce jsme se pomalu dostávali k Cascade saddle vysokého 1550 m.n.m. Ledovec, který z výšin vypadal jako jazyk hor, byl posetý rýhami, které odrážely modré nebe nad hlavami. Krásný pohled, a když jsme vystoupali do sedla, otevřely se nám královské výhledy na celý střed národního parku Aspiring s majestátním vrcholkem hory Aspiring. Této hoře se přezdívá „Matterhorn jihu“ díky jeho tvaru. Když jsme tak pozorovali tu krásu společně s naším kamarádem Eylanem, přiletěl papoušek kea a začal naléhat na Alču, aby mu hodila něco dobrého. Neustále jsme ji varovali: „Nedráždi ho, něco ti sebere“, až ten prevít skočil na batoh a sebral z něj kapesník. Co kea schvátí, to už nenavrátí a Alča může být ráda, že ji ta potvora nevzala třeba botu, tak jako jednomu cestovateli, který pak musel ze sedla dobelhat bos.
Když Alča odháněla papouška se slovy: „Jedeš, potvoro“, tak zareagoval jeden procházející turista se slovy: „Ty Čech? Já Čech“, a už to bylo. Dan, vojáček na studiu angličtiny v Queenstownu se s námi dal do hovoru, a tak jsme celou cestu ze sedla povídali o jeho povolání, škole, misiích, životě a tak. Cesta nám uběhla perfektně až na Dart Hut, kde jsme dorazili kolem 5. hodiny odpolední. Mno, jenže za tu dobu přišlo dalších snad 10 Izraelců, takže to tam bylo jako v židovské škole.
Noc byla rušná a večerní počasí nevěštilo nic dobrého. Bude pršet. A taky že jo. Další dva dny (5.-6.1.), po které jsme se posunovali údolím řeky Dart k jejímu ústí s jezerem, pršelo jak z konve. Po dva dny jsme vylévali vodu z bot, mnozí vzdali všechnu námahu s přeskakováním říček, řek a potoků a prostě je s botama nasazenýma brodili. Ještě zoufalejší bylo pomyšlení, že z velké chaty kolem 35 lidí se většina hrne na další chatu, která má pouze 20 lůžek. Tudíž někdo musel z kola ven. Ten, který jde pomalu, má smůlu, jelikož platí pravidlo první přijde, první mele (first in first served). Naštěstí jsme měli Dana, který se ukázal jako správný voják. Nepolevil z plánů ani píď, takže ranní vstávání v 6 hodin provedl s přesností vojáka a pochod na chatu byl ve znamení „a raz a dva“ :-)) Když se přeskakovaly široké řeky a potřebovali jsme dodat odvahy, křičel: „To je jenom v hlavě, skoč, skoč!!!“, a když Alča sebou plácla do vody, tak ji milerád pomohl se slovy: „To se stává“.
Jak zmoklé slepice jsme po dvou dnech dorazili k sheltru, kde si pro zmoklé a zkřehlé lidi měl přijet autobus. My však jsme houževnatí – nezaplatíme za 10 km jízdy 70 dolarů, nejsme Japonci. Domluvili jsme si „našeho“ Izraelce, kterému jsme zachránili život, že nás převeze pár kilometrů k naší dodávce. Taky že se stalo a my jsme se večer, zcela promočení, utahaní, ale spokojení, vrátili k našemu domečku na čtyřech kolech.