Pulau Pinang (18.-21.4.2011)
Nikdy jsme nechápali, o čem to motorkáři mluví, když nadšeně vypravují o svobodě jízdy, požitku z rychlosti, otevřeném prostoru a radosti z větru ve vlasech – teď už to víme. Nikdy jsme si nemysleli, že budeme jezdit na motorce, a že nás to dokonce bude tak bavit. Inu, už to tak je – a tak jsme si opět půjčili motorku a rozhodli se na ní projet malajský ostrov Pinang.
Z Georgetownu jsme vyjeli po severním pobřeží. Naším prvním zastavením byla Plovoucí mešita (Floating Mosque), která, jak už název napovídá, je postavená na pilířích v moři. Je krásná a veliká, pozře lehce 1500 lidí. Zdenek ji fotil zvenčí, zatímco já jsem se vydala na průzkum zevnitř – u vchodu jsem sundala boty a oblékla černou dlouhou róbu, která byla nachystaná pro návštěvníky. V mnoha mešitách jsem sice nebyla, ale tato byla nejkrásnější, jakou jsem kdy navštívila. Na zemi byly všude koberce, u dvou sloupů byly police s korány a jinými knihami, prostor pro modlení žen byl vzadu na vyvýšené, dřevěné, vyřezávané galerii. Když pán, který mešitu hlídal, viděl, jak si se zájmem listuju v koránu, věnoval mi jeho anglický překlad – sice jsem mu říkala, že už doma český překlad mám a toto by byla do batohu zbytečná zátěž, ale nenechal si to rozmluvit. Tak jsem ho pak nechala tajně položený nahoře v ženské části mešity – ne že bych o něho neměla zájem, ale už jsem ho fakt četla a jeden výtisk na mě doma čeká, to stačí. Zdenek se pak taky šel do mešity podívat, tak snad z toho vyjdou nějaké pěkné fotky.
Pokračovali jsme pak kolem pobřeží, až jsme dojeli k Zahradám s kořením (Tropical Spice Gardens). Vstupné bylo sice na zdejší poměry dost velké (14 Rm dospělí / 10 Rm studenti), ale chtěli jsme vidět, jak roste skořice, hřebíček, badyán, jak vypadá pepř, anýz a jiné koření, tak jsme ty peníze dali. Zahrada nebyla příliš rozlehlá, ale i tak pojala na 500 druhů koření a bylinek – nápisy byly jak malajsky, tak anglicky, takže jsme se dozvěděli spoustu zajímavostí. Taky tam byla parádní houpačka :-)
Jeli jsme pak do Národního parku Pinang – motorku jsme samozřejmě museli nechat před branou (jen tak pro srovnání – na Sumatře se do NP jezdí zásadně na motorkách, pokud jdete pěšky, jste za exoty). Hned za branou jsme mohli pozorovat dva obrovské varany a tlupu divokých opic, kterak svorně vybírají odpadky z popelnice. Původně jsme měli v plánu projít se až na samý konec parku k majáku (cesta cca na tři hodiny plus to samé zpět), ale asi v polovině cesty jsme si smočili nohy v moři, čímž jsme zjistili, že je nádherně teplé jak kafe, což podlomilo naši morálku a na zbytek cesty jsme se vykašlali. Naštěstí nikde nebyli lidi, na pláži jsme byli sami, tak jsme se mohli koupat v plavkách a ne v oblečení (holt, Malajsie je muslimská země a plavky jsou zde považovány za příliš vyzývavé). Tak teplé moře jsme ještě nezažili... ono se není čemu divit, na slunci bylo minimálně 45 stupňů, takže se voda měla od čeho ohřát – tipovali jsme, že mohla mít aspoň 32 stupňů. Koupali jsme se minimálně hodinu a půl a parádně jsme si to užili. Když to srovnáme s plážemi a mořem na Bali – tam to bylo špinavé, že se toho člověk až štítil, tady nádherně čisto, voda úplně modrá. Na cestě zpátky jsme si prošli za 5 ringitů tzv. Canopy walk, což jsou lanové můstky zavěšené v korunách stromů. Tato dráha byla dlouhá 250 metrů a čekala jsem větší adrenalin... Adrenalin to nebyl žádný, ale bylo to pěkné. Tož taká chůze v korunách stromů.
Z národního parku jsme se rozjeli na jih kopci a lesy – jeli jsme rychle, aby nás vítr ovíval a chladil, ale i tak bylo příšerně vedro.
Na jihu jsme chvíli bloudili, než jsme našli Snake Temple (Hadí chrám), nazývaný též Chrám azurového oblaku. Tento čínský chrám byl postaven roku 1850 a je věnován Chor Soo Kongovi, který zde působil a byl známý nejen svými léčitelskými schopnostmi, ale i tím, že do chrámu přivedl spoustu hadů, kterým tím poskytl útočiště, a hadi tam už zůstali, vesele se množili a jsou tam až dodnes. A skutečně, byli všude, kam jsme se podívali – na zemi, na oltáři, na stromech venku. Takže člověk si musel dávat bacha, kam šlape.
Večer jsme se v Georgetownu opět setkali s „našimi“ Poláky z Cameron Highlands a šli jsme s nimi (resp. jen a Mariuszem, protože Renata uspávala malou) k Indům trochu se občerstvit.
Když jsme večer lehali do postele, znavení horkem, říkali jsme si, že to byl zase jednou nabitý den!
Dalšího rána jsme opět osedlali motorku a vyrazili po ostrově. Ani jsme to neměli v plánu a do cesty se nám připletl barmský chrám Dharmikarama – nádherný obrovský buddhistický chrám se spoustou soch Buddhy, bóddhisátvů, dévů a dalších významných bytostí. Na stěnách byly obrazy z života Buddhova a význačných dalších osobností – poprvé u těchto obrazů byly taky anglické vysvětlivky, tak jsme se mohli dozvědět, co který výjev znamená. U chrámu měli klášter mniši, kteří tam chodili s vonnými tyčinkami a žehnali věřícím, což dodávalo místu krásnou atmosféru.
Hned naproti přes cestu byl thajský buddhistický chrám, resp. komplex chrámů Wat Chayamangkalaram, vybudovaný v roce 1845. Chrám je známý tím, že uvnitř skrývá jednu z největších soch ležícího Buddhy na světě – je dlouhá 33 metrů. Pod Buddhou je místnost s urnami, čili buddhistický hřbitov. Docela dlouho jsme ty chrámy procházeli, měly nádhernou atmosféru a taky v nich bylo trochu chladněji než na slunci .-)
Odtud jsme jeli do Pinangských botanických zahrad – no povím vám, ani jsme si to kvůli tomu horku neužili. Já jsem na kytky vyloženě kašlala a držela jsem se ve stínu, ovívajíce se vějířem (nikdy bych neřekla, že budu chodit s vějířem – a tady ho skoro nedám z ruky), Zdenek sice květiny chvíli fotil, ale pak už to taky nevydržel a chodil ze stínu do stínu. Vedro bylo fakt úmorné. A pak kolem nás vesele proběhl jeden pán-domorodec, udělal kousek dál pár dřepů a kliků a zase běžel do dáli. Blázen! My jsme se sotva vlekli, celí zplavení, zpocení, unavení, a on takhle běhá a cvičí! To by nás zabilo.
No nic, jedem zase do nějakého chrámu, tam bývá chládek. A chrám to nebyl jen tak ledasjaký, nýbrž je řazen mezi pinangské architektonické skvosty, harmonicky v sobě kloubí prvky čínské, thajské a barmské. Tento komplex chrámů a pagod se nazývá Kek Lok Si, což znamená Chrám nejvyšší blaženosti, a rozkládá se na kopci, z jehož vrcholu shlíží dolů na město obrovská, přes 30 metrů vysoká bronzová socha Kuan Yin (momentálně v rekonstrukci, proto u ní stálo lešení a jeřáb). Kek Lok Si se začal budovat v roce 1890, jeho sedmiposchoďová Pagoda deseti tisíců Buddhů byla dokončena roku 1930. V některých chrámech tohoto komplexu bylo tolik prodavačů „svatých předmětů“, že jsme si nebyli jistí, zda jsme v chrámu nebo v obchodě. Buddha by se asi divil. Ale jinak se nám tam fakt moc líbilo :-)
Poslední akcí předtím, než jsme rozjeli zpět do našeho chladivého pokojíčku s klimatizací, na kterou nedáme dopustit, byla projížďka na motorce po 13,5 km dlouhém mostě, který spojuje ostrov Pinang (město Georgetown) s malajskou pevninou (město Butterworth). Jeli jsme tam a zpátky :-) Pak už jsme byli vedrem tak strašně dodělaní a unavení, že jsme zapadli do pokoje, pustili klimatizaci a vzdávali za ni Bohu chválu. Vždycky jsme si mysleli, že je to rozežranost a neekologická rozmařilost, ale teď vidíme, že je to velmi užitečná věcička, která vás může zachránit před přehřátím.
Jaký byl nádherný chládek v Cameron Highlands! S láskou vzpomínáme...
Na další den jsme měli původně nápad, že bychom vylezli na Pinang Hill, nejvyšší horu tohoto ostrova, ale vzhledem ke zdejšímu úmorně horkému klimatu jsme tento nápad rádi přehodnotili a rozhodli se strávit den v klimatizovaných muzeích. Vás, kteří byste to chtěli označit za srabárnu, bych tu ráda poslala, ať vidíte, co znamená, když je fakt vedro.
Nejprve jsme navštívili Pinang State Museum, které bylo za druhé světové války téměř zničeno bombardováním, nyní je však krásně opraveno. V tomto muzeu se osvětluje osídlování ostrova Pinang, který je známý svou multikulturní povahou – svorně, v lásce a harmonii zde po staletí žijí Malajsané, Číňané a Indové, kteří dohromady tvoří 90% obyvatelstva, zbylých 10% tvoří příslušníci ostatních asijských národů a hrstka bělochů (zejména Britů). Jednotlivé místnosti muzea byly věnovány jednotlivých národům a jejich zvykům po příchodu na Pinang. Nejvíce nás zaujaly krásné, umělecky propracované sady na žvýkání betelu a opiová postel s intarziemi z mušlí a bambusovou dýmkou :-)
Odtud jsme se, držíce se co nejvíce ve stínu, doplahočili do Islámského muzea (Syed Al-Attas Maison). Budova byla postavena v roce 1860 a pyšní se tím, že v ní bydlel (v závorce zmíněný) Syed Al-Attas, který se velmi zasloužil o vyhnání Holanďanů z Acehu (severní Sumatra). Nyní je v budově Islámské muzeum, které si vzalo za cíl vzdělávat muslimy i nemuslimy v oblasti islámského náboženství. Ne že by to nebylo zajímavé, ale v druhém patře pod střechou nebyla klimatizace, což způsobovalo takové dusno, že jsme to jen v rychlosti proběhli a šli se zchladit k nám na pokoj.
Pěkně nám ty horka dávají zabrat, až nám to milé není. Mysleli jsme si, že vydržíme víc, ale jsme máčky měkké. Doufáme jen, že se brzo ochladí, jinak nás to zabije.