Příjezd do Thajska (21.-22.4.2011)

Naši milí čtenáři, dnes se s vámi podělíme o zajímavou příhodu z malajsko-thajské hranice. Říká se, že člověk míní, Bůh mění, a tak to bylo i v našem případě.

Poslední naší štací v Malajsii bylo městečko Georgetown na poloostrově Pinang. Odtud jsme se ranním trajektem dostali do nedalekého Butterworthu, kde jsme vyhledali železniční stanici, odkud nám jel vlak do Thajska. Nabití informacemi o Thajsku z Lonely planet jsme vyjeli vstříc svému dobrodružství. Vlak měl zpoždění asi 2 hodiny, když jsme přijeli na hranice. Na malajské straně vše v pořádku a přešli jsme k Thajcům. No jo, jenže Thajci chtěli po každém z nás jednu pasovou fotku. Co teď? Ještě že máme notebook, udělali jsme fotky na foťáku, překopírovali do notebooku a už už že si je vytiskneme na místní tiskárně. Do toho všeho na nás čekal vlak, běhalo tam spousta lidí od železnice od pohraničníků, všichni přes sebe mleli a jen lámanou angličtinou nám říkali, co po nás chcou. Vlak stále čekal.

Tiskárna nenalezena. To jsou ty momenty, kdy chcete vzít ten noťas a rozmlátit ho o zem nebo alespoň odinstalovat ten okenní systém.

Okopírujeme pasy a fotky jim vystříhnem, to se však paní nelíbilo. Co teď, vlak stále čeká! Rychle, poslední možnost – vyfotíme se na kompaktní fotoaparát a kartu vložíme do tiskárny a vytisknem – jenže se tiskla veliká fotka, my, resp. celníci chtějí pasovky. Imigrační úřednici došla trpělivost. Musíme zůstat v Malajsii, do Thajska nás nepustí – kvůli tomu, že nemáme fotku. Ona nám dala možnost a my jsme ji nevyužili.... Co teď, vlak odjíždí a my se díváme za kamarády z vlaku, kteří se zase pobaveně dívají na nás.-)

No nic, zajdeme si najít ubytování a fotografa, zeptáme se, kde to vlastně jsme, vybereme nějaké peníze a ráno bude moudřejší večera. Ubytování jsme po dlouhé době se špatně mluvícími obyvateli našli a všichni nám potvrdili, že vlak do Thajska jede zítra ráno v deset hodin, maximálně o půl jedenácté. Nastavili jsme si budíka v našem pěkném a nejdražším ubytování (50 ringitů) na sedm hodin, že najdeme fotografa a uvidíme, co dál.

Druhý den se nám vše dařilo, jak mělo. Sehnali jsme fotografa a získali jsme čtyři fotky – snad je použijem i v Kambodži. Pak jsme šli v pohodě na nádraží a začalo to samé jak včera.

Jenže bylo 9 hodin, nikoliv 10. Vlak stál u perónu a chystal se odjet. K...a, to snad nestihnem. Další vlak jede až v 7 hodin večer, tak dlouho se nám tu nechce trčet uprostřed ničeho. ‚Zastavte vlak!‘, řvu na celé okolí. Formuláře na víza jsme obdrželi včera, takže je máme vyplněné, ale paní úřednici to trvá, a když je pod stresem, trvá to ještě víc. Takže jsme absolvovali každý minimálně 30 razítek do všelijakých dokumentů, pasů a jiných blbostí. Vlak stále čekal. Peníze za vstup do Thajska, chcou thajské báty a ne malajské ringity – rychle klusem ke směnárně. Koupit ještě lístek. Cože, nemáte, to si děláte srandu, já chcu jet do Hat Yai. Nakonec jo za 114 ringitů pro oba, máme lístek kam chceme. Utíkám na přepážku, kde Alča s paní absolvuje závod o čas. Imigrační stále štempluje. Strojvedoucí houká na mašině, že ho to opravdu nebaví, kvůli jakýmsi dvěma bělochům tady stát.

Alča má hotová víza, teď je řada na mně. Jo to je zase razítek, ale nakonec jsme ten maraton přežili v duševním i fyzickém pořádku, na všechny jsme se pěkně usmáli, poděkovali a pryč odsud.  

Věřte, že to bylo šílené, ale stačilo zajít si na internetu na stránky thajské ambasády a vše bychom nalezli. Jenže místo hledání jsme se věnovali psaní článků a kdo za to tedy může? Vy vážení jste důvodem, proč jsme měli takové strasti na hranicích :-)) Doufám, že se z toho poučíte a příště se nad sebou zamyslíte, než pojedete do Thajska.-))))

No a pak už to šlo jak po drátkách. Thajsko je velmi podobné Indonésii v způsobu dopravy a organizace všeho. My jsme měli kliku na turistickou policii, které jsme se zeptali, kde v Hat Yai nalezneme autobus a ti místo, aby nám to vysvětlovali, nastartovali své parádní policejní auto a my jsme jeli s policajtama až na nádraží. A zadarmo! Přibrali jsme s sebou jednoho Američana, takže  teď sedíme v autobusu směrem na Krabi a povídáme si o zážitcích z cestování.