Příjezd do Kambodži (6.-7.5.2011)

Vstali jsme o půl třetí ráno, tedy spíše v noci, a šli před tržiště hledat tuk-tuk, který by nás zavezl na vlakové nádraží. Ono to sice vzdušnou čarou není vůbec daleko, jenže to má jeden háček – širokou řeku a poblíž žádný most. Na tržišti bylo rušno, což nás překvapilo – oni snad nikdy nespí – odchody otevřené, stánky s jídlem voněly, Thajci se cpali rýží a povídali si... Je to vlastně logické, ve dne je takové horko, že je nejlepší někam zalézt a spát, v noci, kdy teplota spadne na pouhých 35 stupňů, se dá konečně existovat. Tuk-tuk nás zavezl na nádraží v Ayutthaye (jel s náma jak šílený – po dlouhé době jsme se oba dva seriózně báli), a pak už to šlo jako po drátkách: vlakem z Ayutthayi za 20 baatů/os. do Bangkoku, z tama za 48 baatů/os. téměř na hranici s Kambodžou, kam jsme dojeli něco málo po poledni. Z nádraží v Aranya Prathet jsme si vzali tuk-tuk, který nás místo na hranici (7 km od nádraží) zavezl před nějakou směnárnu, kde jsme si také mohli za „výhodný“ peníz udělat na počkání víza do Kambodži, ale tyhle triky dobře známe z Indonésie, tak jsme se ani nenamáhali z tuk-tuku vystoupit a velmi důrazně jsme řidičce řekli, že buď nás okamžitě zaveze na hranici, nebo půjdeme do jiného tuk-tuku, kterých tam stála spousta, a nezaplatíme jí nic. Velmi rychle si rozmyslela, zda nás bude tlačit do směnárny či ne.

No jo, už nám to zase začíná, po naprosto pohodové Malajsii, kde byli všichni féroví a v pohodě, a po Thajsku, kde se jen sem tam vyskytl někdo, kdo vás chtěl ošidit, zpět do země, kde jako v Indonésii si na všechno budeme muset dávat pozor, všechno smlouvat, v tuk-tucích neplatit předem, peníze si přepočítávat, nevěřit informacím od řidičů autobusů a obchodníků, na všechno se ptát třikrát a třech různých lidí... Ale kdo chce kam, pomozme mu tam, že :-)

Průchod thajskou celnicí byl bezproblémový. O kambodžských celnících jsme předem četli a slyšeli spoustu strašných historek. Víza stojí 20 dolarů, jenže bez úplatku vám prostě nedají razítko, i kdybyste se na hlavu stavěli. Četli jsme na internetu příběh cestovatele, který nechtěl dát úplatek, ale po celém dni, co tam stál, pochopil, že bez úplatku se do Kambodži nedostane. Kambodžští celníci měli u přepážky napsaný velký papír: „VISA 20 $ + 100 B“. A bylo jasno. O úplatek si rovnou napsali. Buď jim dáš do kapsy 100 baatů, nebo neprojdeš – vyber si. Takže jsme velmi neochotně a se sebezapřením nachystali požadovanou částku a do minuty měli razítko. Každopádně se mi ještě teď otvírá kudla v kapse, něco takového fakt nesnáším – jenže co nadělám, chci do Kambodži, tak to musím zaplatit.

Hned se nás ujal „státní dopravní zaměstnanec“ – samozřejmě od první sekundy nám bylo jasné, že je to prachsprostý soukromý „podnikatel“, který se vydává za státního. Říkal, že pro turisty mají zdarma shuttle-bus, který nás zaveze na nádraží, kde přesedneme na autobus do Siam Reapu za 9 dolarů (v Kambodži se platí buď americkými dolary nebo riely, 1 dolar = přibl. 4000 rielů). Řekli jsme si (mezi sebou, mu jsme to neřekli), že využijeme jenom toho shuttle-busu zdarma a na nádraží si najdeme sami autobus, kterým jezdí místní za čtvrtinové nebo ještě nižší ceny. Jojo, to jsme se ale přepočítali. Shuttle-bus nás zavezl kamsi doprostřed polí, kde nebylo vůbec, ale vůbec nic než nadstřešené mininádražíčko, takže jsme okamžitě pochopili, že jsme v pasti, žádný místní autobus si tu nenajdeme, protože tu nejezdí, a nezbude nám nic jiného než zaplatit těch 9 dolarů, abychom se odsud vůbec dostali. To jsme zase naletěli. Ale ať si jen nestěžujeme – do Siam Reapu jsme se dostali po pár hodinách jízdy velmi pěkným, klimatizovaným autobusem se záclonkami :-) Autobus nás tradičně vysadil u taxikářů, kteří nám nechtěli říct, kde přesně jsme (klasika), ale tyto finty známe, proto jsme se po cestě pozorně dívali, kterým směrem může být asi centrum města – a tím směrem jsme se vydali pěšky s batohy na zádech. Asi po dvaceti metrech jsme se zeptali jednoho pána vycházejícího z hotelu, zda by nám na mapě neukázal, kde jsme, a on nás místo toho naložil do svého luxusního auta, vysadil v centru a dal nám vizitku, že kdybychom něco potřebovali nebo měli nějaký problém, máme mu zavolat a on nám pomůže. Tož takový dobrý člověk to je.

Siam Reap je starobylé město, kde se obvykle ubytovávají lidé, kteří chtějí navštívit 7 km vzdálený Angkor Wat (což my chceme). Samotný název města svědčí o vřelosti thajsko-kambodžských vztahů, v překladu znamená Porážka Siamu (v těchto dnech se zase melou o nějaký chrám na hranici). Našli jsme si ubytování trošku dražší na zdejší poměry (Baca Villa, 10 dolarů, s internetem, oknem, klimatizací, vlastní koupelnou, včetně snídaně – prostě luxus, takový jsme ani nepožadovali, ale když už se za tu cenu nabízí, tak to neberte). Oproti Thajsku je tu (alespoň v tomto městě, které vyloženě žije z turismu) standard ubytování úplně někde jinde, aspoň co jsme zatím viděli – je to tu čisté a nemusíte se bát, že chytnete blechy či vši – no ale uvidíme, jak to bude jinde, v tomto městě jsou na turisty fakt připraveni a standard je vysoký (možná až moc), v jiných městech to bude zase odlišné.

Byl už večer a tma, tak jsme zašli jen na blízké noční tržiště. Tam to žilo! Nechali jsme se mladými kluky nalákat na „rybičkovou masáž“, strčili jsme nohy do bazénku, dostali místní pivo Angkor a nechali se okusovat rybičkama. Zprvu to strašně lechtalo, takže jsme se museli asi 5 minut v kuse smát, pak si na to člověk zvyknul. S náma tam bylo asi ještě 8 dalších lidí, podobně si užívajících rybí masáž. Byli jsme tam asi hodinu (uteklo to jako nic) a když jsme pak vytáhli nohy z vody, měli jsme je hladké jako dětskou prdelku :-) Doporučujeme všem!

Poslední akcí, než jsme padli do postele, byla koupě knihy Killing Fields od pána, který neměl ruce ani nohy. U vedlejšího stánku byla ta samá kniha sice za polovinu, ale my jsme chtěli podpořit postiženého pána, který se navzdory své těžké situaci snaží podnikat a ne jen sedět s kelímkem a žebrat (což ovšem také chápeme a v žádném případě neodsuzujeme). V Kambodži budeme potkávat spoustu lidí, kterým miny urvaly končetiny, či je válka a brutální vláda Rudých Khmérů jinak zmrzačila. V hlavním městě je taky dost sirotků a dětí ulice, které se živí žebráním. A taky víme, že tu neexistuje žádný sociální systém, tak jsme si z peněz vyčlenili částku, kterou každý den rozdáme. Dneska jsme to trochu přešvihli, ale co už. Peníze budou, my nebudem.

První dojem z Kambodžanů je velmi pozitivní. Lidé na ulici se usmívají, nespěchají, život tady plyne tiše a pomalu, řidiči tuk-tuků a prodavači nabídnou své zboží, ale nejsou neodbytní a nekřičí po vás – nabídnou ho normálně silným hlasem a když poděkujete, že nemáte zájem, nevnucují se.