Poslední dny na Zélandu

Poslední dny na Novém Zélandu (31.1. – 5.2.2011)

Z Jižního ostrova, jmenovitě z Pictonu, jsme odjížděli nočním trajektem, který nás bezpečně převezl do Wellingtonu, kde jsme se vylodili v 1.30 hod. ráno. Ve Wellingtonu je pěkné muzeum (které je mimochodem zadarmo), kde jsme před dvěma měsíci strávili trochu času a nestihli jsme ho celé projít – tehdy jsme si říkali, že na cestě na sever se tam zastavíme, ale dnes jsme bohužel už neměli čas, protože jsme museli uhánět nahoru do Aucklandu, kde nás už netrpělivě čekali zájemci o naše auto. Jeli jsme nonstop celou noc a střídali jsme se v řízení. Byli jsme dost nervózní, auto jsme ještě nikdy neprodávali a taky jsme nevěděli, co jsou ti zájemci za lidi, jestli nás nebudou chtít nějak ošidit, jestli tam vůbec na nás budou čekat, co budeme dělat, co když se jim auto nebude líbit a my ho neprodáme... Byli jsme plni obav, ale jak jsme pak zjistili, oni taky :-) Cesta ubíhala dobře, v noci byly silnice prázdné, a tak to fičelo. Asi kolem poledne jsme byli už před Aucklandem, když tu najednou od kol protijedoucího kamiónu odskočil kamínek a prásk – přímo nám do čelního skla, takže se v něm udělala díra. Zrovna jsem řídila já a když se to stalo, docela jsem se lekla, ale naštěstí jsem nezazmatkovala a jela dál. Řekla jsem jenom takové to své ironické: „Hmmmm, to je výborné“, zato Zdenek spustil barvitou přehlídku nejrůznějších peprných slov. Když si dostatečně ulevil, shrnul to slovy, že to zase tak špatné není, taky jsme se mohli nabourat... Nicméně s cenou auta teď budeme muset jít hodně dolů. Naše obavy se ještě zvýšily a přemýšleli jsme, kolik tak může stát čelní sklo.

Naši kupci, Jana a Jiří, oba ve věku našich rodičů, nám poslali zprávu, kde nás budou čekat – na Federal Street u kostela. Když jsme tam přejeli, kromě japonských turistů tam nebyl nikdo, kdo by se jim podobal. Chvíli jsme čekali a nakonec jsme si telefonicky vyjasnili, že čekáme sice ve stejné ulici, ale u kostela na opačném konci :-) Nakonec jsme se teda našli, projeli se v autě, dohodli cenu, na poště vše přepsali, převedli peníze z účtu na účet a dali si jakousi místní limonádu. Celá tato procedura trvala od 1 do 6 hod. odpoledne. Uffff, a je to za námi. Oni si taky oddychli, ona to totiž není žádná sranda, kupovat takhle v cizině auto, to my moc dobře víme. Tak snad jim bude sloužit dobře a budou s ním tak spokojení jako my.

A tak jsme se ocitli v Aucklandu bez auta, jen s batohem na zádech. Všechny obavy z nás ještě nespadly, dnes poprvé jsme měli vyzkoušet projekt s názvem „CouchSurfing“. Jde o to, že na internetu existuje komunita lidí, kteří mají většinou blízký vztah k cestování, jsou zaregistrovaní na stránkách CouchSurfingu a pokud jsou zrovna doma a někdo jede kolem, umožní mu u sebe přespat. Na internetu jsme si našli nějaké starší manžele, Rose a Gordona z Aucklandu, kterým jsme napsali, že nemáme kde být mezi 1. – 5. únorem a po pravdě už ani nemáme peníze na to, abychom mohli spát v backpackeru (netrpělivě čekáme na peníze z auta – dnes už je ovšem máme na účtu), tak jestli by nebyli tak hodní a neubytovali nás. Odpověděli, že jsou doma, mají čas, takže máme klidně přijít. To víte, že jsme byli trochu nervózní, nevěděli jsme, co je to za lidi, podle fotky vypadali sice solidně, ale kdo ví. Ale říkali jsme si, že oni si asi myslí totéž. No tak s chutí do toho.

Jana s Jirkou byli tak hodní, že nás dovezli naším bývalým, dnes už jejich autem na předměstí Aucklandu s názvem Pakuranga, kde bydlí Rose a Gordon, manželé, kterým už táhne na šedesát. Tam nás Jana s Jirkou vysadili a jeli vstříc svým zážitkům. My jsme pak dost bloudili a když už jsme měli pocit, že jsme v koncích, zavolali jsme Rose a Gordonovi, kteří pro nás přijeli a odvezli k sobě domů. Už na první pohled, když vystoupili z auta, se nám líbili – Rose je drobná Číňanka (resp. Taiwanka) s dlouhými černými vlasy, které měla rozpuštěné a sahaly jí až po zadek, na sobě měla pestré triko s květinami, motýly a znaky hippies. Gordon, původem z USA, se široce usmíval a hned nám pomáhal dát batohy do kufru auta. Jejich dům je úžasný – sdílejí do s dalšími lidmi, s nějakými manželi, kteří tam zrovna nebyli, a s Alanem, o kterém bude řeč ještě později. A s několika kočkami a kocoury. Mají zahradu, kde si pěstují vlastní zeleninu a ovoce a v bývalém bazénu jim roste kukuřice, která zrovna dozrávala a byla sladká jak koláče... Půl roku vždycky cestují po Asii a půl roku pak bydlí v Aucklandu na Novém Zélandě. My jsme měli to štěstí, že jsme se trefili zrovna do jejich usedlého období, které ovšem za dva týdny končí, protože odjíždějí do Malajsie. Ubytovali nás u sebe v průchozím obýváku na gauči. My jsme si pak pro sebe interně nazvali CouchSurfing (čti: kauč serfing) jako „Gauč zevling“ :-) Co vám máme povídat, všechny naše obavy a nervozita z nás opadly, Rose s Gordonem jsou naprosto úžasní lidé, opravdoví hippíci; ačkoliv jsme ten den byli unavení z cesty z Jižního ostrova a z prodeje auta, seděli jsme s nimi dlouho do noci a povídali si a povídali. Na uvítanou jsme jim přinesli láhev vína, kterou však odmítli, protože Rose je buddhistka a Gordon ... ani nevím... prostě nepije alkohol. Tak to zbylo na nás :-) O půl jedenácté večer přišel z práce Alan, asi šedesátiletý upovídaný chlapík, původem Novozélanďan. Tomu se pusa zastavila až nad ránem. Jo, abych nezapomněla, toho času v Aucklandu pobýval taky Petr z Prahy, kterého jsme potkali v letadle na Zéland a občas si s ním napsali, takže Rose ihned zorganizovala, že musí taky přijet, protože je dobré, když se lidi potkávají :-) Tak nás v tom malém domečku bylo už šest lidí plus kočky.

Další den jsme si pěkně pospali. Když jsme konečně vylezli z postele, Rose s Gordonem nás vzali na prohlídku Pakurangy. Je to čtvrť, kde bydlí hodně Indů a Číňanů, dokonce nápisy na obchodech jsou nejprve v čínštině, pak až anglicky. Cestou nám Rose koupila v jednom čínském občerstvení jakési knedlíky (těsto chutnalo jako naše kynuté knedlíky) plněné mořskými řasami, tofu a pro Zdenka navíc s masem. Nemohu říct, že bychom si příliš pochutnali, ale nezabilo nás to a ani nám z toho nebylo špatně. My jsme jim za to odpoledne připravili česnekačku, bramboráky se zelím a mísu salátu z rajčat a okurek, jen ať ochutnají, jaká je valašská kuchyně. Tvářili se, že jim velmi chutná a snědlo se všechno, takže snad to bylo dobré. Přes den jsme si šli zaplavat na místní krytý vyhřívaný plavecký bazén, kde je vstup zcela zadarmo – takové věci kdyby byly i u nás....

Odpoledne přijel další CouchSurfer – jednadvacetiletý Alex z Německa, velmi pohledný mladík. Cestoval tři měsíce po Jihovýchodní Asii, tedy tam, kam chceme my. On chce zase teď cestovat na Zélandu, tedy tam, kde to dobře známe. A tak jsme si vyměňovali rady, tipy a zkušenosti.

Později odpoledne přišel Alan s nápadem, že je členem „Klubu válečných veteránů“ a že nás tam rozhodně musí vzít. Jenže anglický klub, to není jen tak, to chce nějakou etiketu. Muži tam mohou pouze v košili či tričku s límečkem, ženy též slušně oděny, jenže když jsem namítala, že na sebe kromě trička a kraťasů nic nemám, řekl, že u žen se to neřeší. Na kluky natáhl svá záložní pošťácká trička a jelo se. Takový klub je docela snobárna, ale pro jednou proč ne, zkusit se má všechno. Když jsem při vstupu viděla na stěně svorně vedle sebe anglickou a novozélandskou vlajku, obraz královny Alžběty a kluky v pošťáckých tričkách, musela jsem se smát. No a když jsem pak shlédla osazenstvo klubu, cítila jsem se jako doma, resp. jako v práci :-))) Alan patřil mezi nejmladší z osazenstva. Hned nás pozval na pintu novozélandského piva a jal se nás seznamovat se svými kamarády. Pánové byli sympatičtí a jevili zájem konverzovat s českou ženou, nicméně jejich příšerný akcent mi ztěžoval porozumění, takže jsem si spoustu věcí musela domýšlet. Pak Alan zorganizoval mezinárodní kulečníkový zápas – Česko a Německo proti Novému Zélandu, no dali nám pěkně na prdel :-) Až potud jsme se všichni dobře bavili, ale když pak alkoholem posilněný Alan vzal mikrofon a oznámil, že „nyní uslyšíme klavírní koncert v podání Aleny“, ztuhnul mi úsměv na rtech. Díky našemu cestování jsem na klavír už pěkně dlouho nehrála (když pominu dnešek u Rose doma) a navíc když piju, tak se nemůžu trefit těch správných kláves... Jenže to už všichni dědové vesele tleskali a nešlo z toho vycouvat. Tak jsem teda sedla ke klavíru, po prvních několika tónech zjistila, že je rozladěný, a zahrála jsem pár písniček, které jsem těžce lovila z hlavy. Naštěstí asi mezi posluchačstvem nebyl žádný klavírista. Když jsem dohrála těch svých pár kousků s několika překlepy, dědové tleskali a někteří dokonce i slzeli. Alan se do mě v té chvíli asi zamiloval, až do našeho definitivního odjezdu ze mě nespustil oči a oslovoval mě „My beauty“, případně „My darling“ :-)    

Když jsme se pak večer dostali domů, Rose pro nás měla veselou zprávu - zjistila, že se jí na zítra ozvali přes CoufSurfing další 3 lidi – říkali jsme jí, že pokud nemají místo, může je odmítnout, ale ona že ne, že zítra postavíme na zahradě velký stan :-) Proč tedy ne, čím víc lidí, tím víc srandy. A tak jsme nový den zahájili stavbou velikého rodinného stanu, kam jsme dali dvě postele, kobereček a květiny. Celý den jsme v podstatě lenošili, Zdenek s Petrem a Alexem si vyměňovali cestovatelské zkušenosti, já jsem koketovala s Alanem a hrála na kytaru, klavír a dvojačku. Kdoví kdy se zase dostanu ke klavíru... Odpoledne se to hudebně ještě víc rozjelo, všichni zpívali, bavili se a do toho přijel jeden z ohlášených CouchSurferů – Nick z USA, který si dovezl svoje ukulele. Bodrý, upovídaný starší chlapík. Alan nás zase vytáhnul k sobě do klubu – a protože byl pátek, byla tam živá hudba, tančilo se, hrál se kulečník, pilo se, prostě jako v klubu anglických džentlmenů :-) Alan nám nadšeně vyprávěl o tom, jak Novozélanďané za války statečně bojovali – do této doby jsme neměli ani tušení, jak významnou, řekněme směrodatnou roli hrál ve světových dějinách Nový Zéland :-)))

Když jsme pak přijeli domů, Rose s Gordonem už ubytovali další dvě CouchSurferky – tentokrát mladé holky ze Slovinska. Náš německý přítel Alex hned ožil, Petr také :-)) A tak se nás v jednom malém domku sešlo 10, kočky nepočítaje – Číňanka, dva Američani, Novozélanďan, 3 Češi, 1 Němec, 2 Slovinky. A my jsme v noci měli odjíždět na letiště a letět pryč... Řeknu vám, že se nám vůbec nechtělo. Atmosféra v domečku byla úžasná, lidí milí, usměvaví, pohodoví. Klidně bychom tam zůstali ještě mnoho dní, kdybychom mohli. Když jsme se se všemi kolem půlnoci loučili, měli jsme slzy v očích. Alan mi na cestu věnoval knížku a slíbil, že přijede :-)

Byly to nádherně strávené poslední dny na Zélandu. Díky nádherným lidem, kteří pro nás otevřeli svůj domov.

Nezáleží na tom, kolik vám je let, ale na tom, jací jste uvnitř. Tito téměř šedesátiletí lidé, vlastně už prarodičové, v sobě mají stále duše mladých lidí. A ani nezáleží na tom, jestli umíte perfektně cizí jazyk – když je dobrá vůle na obou stranách, nemusíte umět ani slovo a přesto si rozumíte. Bůh žehnej těmto lidem!