Ninh Binh a „Suchý Halong Bay“ (30.6.-1.7.2011)

Z Cat Ba jsme ranním autobusem vyjeli spolu s Katkou a Martinem do Ninh Binhu, města vzdáleného zhruba 95 km jižně od Ha Noie. Tož co vám máme povídat, než jsme se tam dostali, bylo kolem 2. hodiny odpolední. Na předměstí Ninh Binhu (velikost 100 000 obyvatel) k nám do autobusu přistoupili „naháněči“ z guesthousů a hotelů a snažili se protlačit ten svůj. Líbila se nám nabídka Queen Mini Hotelu – pokoje od tří dolarů, wifi, kuchyně, dovoz do hotýlku zdarma, navíc naháněč říkal, že jsou uvedení v Lonely Planet, takže záruka kvality :-) Upřímně řečeno nám je naprosto jedno, jestli je nějaký guesthouse v Lonely Planet nebo ne a často preferujeme právě ty, co tam nejsou, ale tady tahle nabídka zněla dobře, tak jsme na to kývli. Jenže co se nestalo, když jsme vystoupili z autobusu – naháněč už strkal naše batohy do svého taxíku, když tu přiběhl nějaký jiný pohunek, a že má skvělou nabídku Queen Mini Hotelu – naprosto to samé, jen jiná adresa – a že on je v Lonely Planet, tito že jsou kopie jeho původního. Chvíli se spolu do krve hádali, křičeli po sobě, ten nově příchozí skoro brečel a třepal se, jak byl vynervovaný, báli jsme se, že se začnou rvát, ale situace se vyřešila lehce – vzali jsme Lonely Planet, kterou se oba oháněli, podívali se na adresu tam uvedeného Queen Mini Hotelu a měli jsme jasno – pravý byl ten, který přišel na nádraží, ne ti z autobusu. Jak už jsem psala, je nám naprosto jedno, jestli ubytování je nebo není uvedeno v Lonely Planet, ale parazitovat na něčím zavedeném dobrém jménu, to se nedělá. Kdyby si ti naháněči z autobusu pojmenovali svůj hotýlek jinak, šli bychom s nima, protože jejich nabídka zněla dobře, ale jelikož zneužívají toho, že někdo má dobrou pověst, rozhodli jsme se podpořit toho pána, co čekal na nádraží. Od parazitů jsme za velkého křiku vytáhli z auta naše batohy a šli pěšky s naším novým ubytovatelem, který se po cestě ještě nervoval (kdo by ne), ale zároveň byl šťastný, že jdeme k němu. Však ti lháři si v dalším autobusu jistě seženou někoho, kdo se u nich ubytuje.

Hodili jsme batohy na pokoj, dali si jídlo (o poznání levnější než na severu) a půjčili si motorky – teď už nemáme moc času do odletu a musíme využít každé chvíle. Vyrazili jsme do Hoalu 9 km severně od Ninh Binhu. Hoalu bývalo kdysi hlavní město Vietnamu, ale kdeže loňské sněhy jsou, dnes už jsou z něho jen ruiny a dva chrámy, na nichž je hodně patrný čínský vliv. Přišli jsme po zavíračce, jeden chrám byl ještě otevřený, tak jsme do něj vlezli, druhý byl zavřený. Vyšlápli jsme pak na nevelký kopeček před prvním chrámem, abychom se mohli pokochat pohledem na krajinu, která je pěkná, hornatá, ale hodně urbanizovaná. Inu, 85 miliónů obyvatel Vietnamu někde musí bydlet.

V Ninh Binhu jsme se pak večer docela opili, protože to byla poslední noc s Katkou a Martinem a jak se povídalo, tak pivo teklo a nikdo ho nepočítal, až se nám pak začaly pěkně motat palice...

Druhého rána jsme se vydali 12 km jižně na „Dry Halong Bay“ – Suchý Halong Bay, což je hornatá vápencová oblast, který vypadá skoro jako „normální“ Halong Bay, jenomže mezi horami a skalními útvary není moře, ale půda, řeky či rýžová pole. Krásný kout světa. Původně jsme chtěli jet na kolech, ale jedno kolo (taková stará rezavá herka) stálo 40.000 dongů, čili na dvě osoby 80.000, motorka stála stovku, takže bylo jasno, také vzhledem k tomu, že jsme si museli pohnout, protože v 16.23 nám odjížděl vlak do Ha Noi.

Nejprve jsme dojeli do Tam Coc, zaparkovali motorky u řeky a vyjeli loďkou mezi skály Dry Halong Bay. Loďka byla pro dva lidi plus veslař(ka), jak nám řekl prodejce lístků, ale místní jezdili všichni na loďkách čtyři plus veslař, jak jsme pak viděli. Projížďka to byla krásná, mezi skalami, rýžovými poli, pod skalními klenbami, průrvami, celé to trvalo 2 hodiny. Zpátky se jelo tou samou cestou. Tradiční fígl prodejců „kupte veslaři pití, je unavený“ známe od cestovatelů, co tu již byli, tudíž jsme nenaletěli (koupíte pití za několikanásobnou cenu, veslař ho pak prodá zpět prodejci za nákupku a o zisk se podělí).

Odtud jsme popojeli kousek na Bih Do – 3 buddhistické chrámy ve skalách na kopci. Krásně tam voněly tyčinky a v jeskyních byl docela chládek, což bodlo. Co jsme ve Vietnamu, nebyli jsme v chrámu, protože komunismus s náboženstvím pěkně zatočil, ani jsme nepotkali žádné mnichy, takže toto pro nás bylo takové slavnostní. Od třetího, nejvyššího chrámu, bylo možno lézt nahoru na kopec, odkud je pěkný výhled do okolí, což jsme podnikli, ale dolů se lezlo hodně špatně, protože bylo blátivo, klouzalo nám to a kameny byly proklatě ostré.

Naším posledním zastavením byla maličká jeskyně Mua s betonovým tygrem, což nás sice vůbec neuchvátilo, ale uchvátilo nás lezení na vrchol hory, na níž stojí malá „pergola“ se sochou (asi Murgy?). Ne, nestoupalo se po pěšině lesem, nahoru vedlo přes 500 schodů. Slunce svítilo jak blbé, bylo vedro a my jsme funěli nahoru. Se vším focením, škádlením a vtipy jsme to zvládli asi za 20 minut. Po cestě jsme samozřejmě nepotkali ani živáčka – pro bělochy není sezóna a Asijci nechodí pěšky, pokud nemusí. Výhled byl ještě lepší než z Bih Do, na všecky strany, a viděli jsme i řeku, po níž jsme dopoledne pluli na loďkách.

A pak už sednout na motorky, frčet do Ninh Binhu, sbalit batohy, dát si jídlo a rozloučit se s Katkou a Martinem. Bylo nám s nima dobře a doma podniknem nějaký společný vandr...

Vlak do Ha Noi vyjel s hodinovým zpožděním, ale na to jsme my Češi zvyklí z domu, že?