Pár našich tipů a rad pro cestování po Novém Zélandu
„Chybami se člověk učí“, a to nejen těmi svými, ale i chybami druhých. Rádi bychom se s vámi podělili o pár našich kiksů, přehmatů, ale i zkušeností a „vychytávek“, které by se vám při vašem vlastním cestování mohly hodit.
Dopravní prostředky
Autobusová doprava – velmi dobře vytvořená síť autobusových přepravců a také velmi zajímavě zorganizovaná. Často se kupují tzv. bus passy, které jsou na určitý počet kilometrů nebo hodin strávených v busech. Autobusové společnosti Vás zavezou na velké atrakce jako vodopády, sopky nebo bublající bahenní vřídla a udělají tam přestávku. Pak se pokračuje dál a mnohdy na požádání zastavují i na různých jiných turistických lokalitách. Další možností je nákup jízdenky na internetu, kdy společnosti nabízejí různé akce – např. první lístek z autobusu za pouze 1 dolar za celou trasu (nutno sledovat internet tak měsíc před zamýšlenou cestou).
Autobusy jsou zde velmi kvalitní a spolehlivé. Díky husté silniční síti se dostanou téměř všude, a proto je dobrá volba použít autobusy při prozkoumávání obou ostrovů, pokud nemáte odvahu či možnost řídit auto.
Autostop – je velmi rozšířený způsob dopravy především mladými lidmi, nebo těmi, kteří mají hodně času. Čekací doby jsou velmi krátké a lidé jsou přívětiví.
Vlaková doprava – i když má NZ železniční síť, pouze malá část turistů využívá cestování vlakem ve větší míře. Pouze vyhlášené oblasti jako např. Arthurs Pass, kde se vlak šplhá do 900 m.n.m a pak zase padá k pobřeží, jsou turisticky vytížené. A cestování vlakem patří k dražším způsobům.
Letecká doprava – mnoho měst na Zélandu má vlastní letiště a místní často využívají cestování letadly. Nicméně díky krátkým vzdálenostem stále převažuje silniční doprava.
Automobilová doprava – automobily na NZ jsou většinou staršího data výroby. Nových aut, nebouraných tu je menšina. Mnohdy se divím, čím vším se dá ještě jezdit. Cena pohonných hmot je za benzín okolo 2 NZD za litr a za naftu okolo 1,3 NZD. U dieslových motorů je třeba platit poplatky za kilometry ujeté osobním autem – cca 50 dolarů na 1000 km v dnešní době, zaplatíte na kterékoliv poště.
Jezdí se na levé straně silnice a ten, kdo chce řídit auto, by si měl přečíst alespoň výjimky v řízení na Zélandu, protože tu opravdu jsou. Jinak jsou řidiči velmi ohleduplní a vůbec nejezdí nijak agresivně. Pouze ve velkých městech se setkáte s troubením.
Poplatky za užívaní jakéhokoliv vozidla musíte mít zaplacené – jde o tzv. REGO a stojí podle druhu vozidla – naše toyota townace 2 litr byl za 150 dolarů na 3 měsíce.
Campervan – neboli přestavěná dodávka na obytné vozidlo je jedním z nejčastějších turistických dopravních prostředků za „rozumný peníz“. Díky uvolněné turistické politice se policie netváří nijak pohoršeně, když v dodávce máte ukutěnou postel nebo zabudovanou poličku s vařičem. Tento způsob dopravy je zcela tolerován a využíván především mladými lidmi, kteří nemají mnoho peněz na velké obytné vozy se záchodem, kuchyňkou a jiným vybavením.
Campervanů potkáte na Zélandu celou řadu, ale nejrozšířenější jsou Toyoty (Hiace, Townace, Lucida...) a pak Nisany a Mitsubishi. Uhodli jste proč? No samozřejmě kvůli blízkosti Japonska, odkud se dodávky často importují již oježděné a zde odslouží další, velmi dlouhou část svého života.-))
Campervan je také díky možnosti zaparkovat a přespat kdekoliv velmi levnou variantou na cestování. Počáteční náklady jsou sice vyšší, nicméně cena ubytování plus cena dopravy je velmi nízká.
Bohužel s nárůstem campervanů také narostl počet cedulí (především na Jižním ostrově), které hlásají „no overnight staying“, v překladu zákaz přenocování! V národních parcích by člověk také neměl přenocovávat ve svém autě bez záchodů, ale skutečnost je jinaká. Stávalo se nám často, že navečer při hledání vhodného místa k přenocování jsme narazili na další campervanisty hledající „ubytování“.
Co Vám v autě nesmí chybět – určitě pohodlná postel se polštáři a povlečením – to je velmi levné v různých second handech. Vařič většího kalibru – určitě zapomeňte na kartušové systémy, které jsou dobré do hor, ale určitě ne v autě. Moskytiéra v jednom z oken - večer, kdy si člověk dopřeje otevřít okno a vyvětrat, je perfektní bez přítomnosti sandflies nebo komárů. Sada nářadí, neboť vždy je co opravovat či zlepšit na vnitřním či vnějším vybavení postarších modelů. Čelovka, s níž po večerech můžete chodit nejen na záchod, ale třeba i do jeskyní, kterých je na Zélandu dosti.
Cesty na Zélandu
Silniční síť je hustá, nicméně často se stává, že při průjezdu menším národním parkem musíte po škvárové cestě (gravel road). Stalo se nám, že jsme jeli po kamíncích 150 kilometrů v horách a věřte, že to ubíhá hodně pomalu. Jejich hlavní trasy jsou podobné jako české silnice 1.-2. třídy. Dálnice na Zélandu jsou pouze kolem velkých měst a ve srovnání s Českem nebo Německem jsou velmi špatné. Nicméně maximální povolená rychlost je 100 km/h, takže si rychlého cestování stejně neužijete.
Značení silnic je velmi kvalitní a vyskytují se doporučené rychlosti.
Zajímavostí na Zélandu jsou jednosměrné mosty. Díky snaze ušetřit nějaký ten dolar jsou na menších cestách pouze jednosměrné mosty, kdy je vždy naznačeno, kdo dává přednost. Další zajímavostí jsou pruhy pro pomalá vozidla, které dovolí rychlejším řidičům Vás přejdet.
DOC – Department of conservation (ministerstvo pro „zachování“ nebo-li životního prostředí)
S touto zkratkou se budete hodně setkávat. Většinou to bude pro Vás jenom dobře, neboť místní ministerstvo funguje ukázkově a ne náhodou byl na Zélandu vyhlášen 2. národní park na světě (po Yelowstonu). Ministerstvo pochopilo, že Zéland může těžit z turismu a zároveň se to dá skloubit s ochranou přírody. Proto ve všech větších turistických lokacích mají svá informační centra – poznáte je podle zelenožlutých nápisů DOC. Jsou to místa velmi dobře vybavená informacemi o národních parcích, ubytování, možnosti trekování aj. Často jsou součástí těchto center exhibice zadarmo o Maorech nebo ptactvu, tektonické aktivitě atp.
Zéland je velmi dobře turisticky připraven, snad nejlépe ze všech zemí, které jsme doposud navštívili. Samozřejmě, že některé informace, které dostanete od úředníků, mohou být přehnané, aby odradili turisty od nebezpečných úseků cest či náročných terénů, ale všeobecně jsou informace získané na infocentrech velmi aktuální a mnohokrát nám ušetřily spoustu peněz. Například když jsme se bavili, zda lze určitý trek (great walk) udělat bez nutnosti ubytování na chatách (které stály kolem 100 dolarů), velmi rádi nám úředníci poradili, kam si máme zajít, ukázali na mapě a měli pochopení pro „chudší“ turisty. Což bylo úžasné a dobře se s takovými informacemi cestovalo.
V DOC Visitor Centrech jsou taky k mání zadarmo mapy.
Mnohdy se mluví do tzv. DOC kempech, které jsou po celém NZ. Tyto kempy, často velmi základní - místo na stan nebo pro zaparkování auta, jsou založeny na systému důvěry. Když na takové místo dorazíte, čeká vás cedule s pokynem vzít obálku, vložit do ní určitý obnos (v r. 2011 – 6 NZD za člověka) a tuto obálku vhodit do kasičky. My jsme těchto kempů moc nevyužívali, avšak je nutno dávat si pozor v národních parcích, kdy je vaší povinností je využívat. Takto jsme dostali dvakrát napomenutí a museli jsme zaplatit poplatky, i když jsme parkovali mimo tyto kempy.
DOC se také stará o provoz všech národních parků, spravuje většinu vysokohorských chat, udržuje stezky a také vybírá poplatky za návštěvu Great Walků nebo turisticky vytížených chat.
Vysokohorské chaty (ubytovny) – opět jedna z „turisticky přívětivých“ systémů na NZ. Jelikož mohou být zdejší hory velmi divoké, tak byla vytvořena velmi početná síť turistických chat (především na Jižním ostrově), která dodává trekařům (označovaným „trampers“) základní zázemí včetně pitné vody a toalet. V chatách se nacházejí často kamna a několik dvouposchoďových postelí, které mají koženkové matrace. U chat se nachází také dřevník buďto s připraveným dřevem nebo alespoň se sekyrou a pilou. Na malých chatách většinou nejsou žádní „wardeni“ – hlídači, kteří by vybírali lístky, či peníze za přenocování. U větších chat tito DOC strážcové jsou a dohlížejí na provoz chat. Ceny v r. 2011 byly za slušně vybavenou chatu 15 dolarů, za místo ke stanování (což bývá vysečená louka u chaty) se platí 5 dolarů. Aby se předešlo zbytečnému vybírání peněz na chatách, tak se kupují v DOC Visitors Centrech kupony s číslem, jejíchž menší část člověk hodí do kasičky na chatě a větší část vystaví na svém batohu, aby v případě, že chatu navštíví kontrola, bylo vidět, že jste zaplatili.
Na chatách je velmi důležité pravidlo – kdo dřív přijde, ten dřív mele, v praxi znamená – kdo pozdě přijde, může taky spát na zemi bez matrace. Co se nám jednou stalo, ale měli jsme naštěstí stan.-))
Pokud plánujete výlet na delší dobu a nechcete se tahat do národních parků nebo na několikadenní výlety se stanem, je určitě výhodné zakoupit tzv. hut pass, který vás opravňuje půl roku či rok využívat tento systém chat ZDARMA – no tedy za poplatek 95 nebo 130 NZD (půl roku/rok). Tyto však neplatí na Great Walks!
Co to jsou ty great walks. To jednou Lonely planet – celosvětový průvodce – uznal za vhodné odčlenit 9 velmi krásných (teda v jejich očích) výletů na NZ, které by žádný turista neměl minout. A tak se začaly kupit davy turistů. Byly zde často rozepře o matrace na chatách, byl zde velký nápor na přírodu a celý systém se začal hroutit, když tu DOC pod tlakem poptávky zvýšilo cenu nabídky – tudíž všechny tyto treky byly vyňaty ze sítě jednoduchých chat a zpoplatnily se extra cenou a také se musejí zarezervovat dopředu. A věřte, že u některých walků jako např. Milford sound se jedná o rezervaci s platbou minimálně 3 měsíce dopředu v sezónu. A pak přijde ten den, kdy má člověk vyrazit a prší a prší a už s tím nic nenaděláte – musíte jít!
Tento sytém nám nevyhovoval, a proto jsme několik great walků oželeli. Navštívili jsme pouze 4 – Tongariro, Lake Waikatemoana, Abel Tasman, Routeburn. Co měly společné – nádhernou přírodu, skvěle (někdy až moc) udržované cesty bez kořenů, vysypané štěrkem bez popadaných stromů a se spoustou mostů. Davy turistů, které pojmou nové chaty a velmi malý pocit svobody z přírody, neboť všude jsou nějaká omezení. (je to však pouze osobní názor a klidně se pustím do diskuze)
Turistická značení a mapy
Na Zélandu jsou velmi dobře značené stezky v horách. Malé oranžové trojúhelníčky zavěšené na stromech nebo na tyčkách, červené tyče ve vyšších polohách, kde nejsou stromy, nebo velké červené trojúhelníky při brození řek či potoků. Tam, kde chybí značení, jsou mnohdy kamenní mužíci, kteří navádějí ku správné cestě.
Mapy se dají zakoupit (anebo méně podrobné, ale přesto dosttečřné mapy vzít zadarmo) na kterémkoliv z DOC informačních stánků nebo v místních obchodech. Mnohdy je třeba počítat s více mapami na jeden trek díky jeho rozlehlosti. Potkali jsme mladého turistu, který si všechny mapy vytiskl doma a zatavil do fólie, neboť DOC zadarmo nabízí všechny mapy ke stažení na internetu. Takže také dobrá a odolná volba.
Sandflies, komáři a jiná havěť
Na Zélandu se nevyskytují žádní jedovatí živočichové, ani hadi či krokodýli jak v Austrálii. Nejhorší pohromou pro turistu jsou sandflies – malé bodavé, útočné mušky o rozměrech našich octových mušek. Tyto potvory rády vyhryzávají celé kousky kůže, kde zůstává zaschlá krev a hrozně to svědí. Nejraději koušou v oblastech kotníků, kolen, loktů a prostě tam, kde je tenká kůže. Nebudu vám říkat, jak to svědí! Samotné kousnutí je bolestivé a když třeba řídíte a ta svině vás kouše do nohy a vy nemůžete nic dělat, to je mučení! Mají však svoje slabosti. Jsou pomalé, takže když se pohybujete na treku, tak není problém, a taky nelétají v noci. Takže naše taktika před usnutím – vyzabíjet všechny v autě a v klidu spát. Na plážích se nevyskytovat večer nebo mít dostatečné oblečení. Nejlépe dlouhé kalhoty, ponožky, mikiny nebo trika s dlouhým rukávem. Nevyužívali jsme žádné moskytyéry nebo něco podobného – nebylo třeba, nejsou tak dotěrné jako meegees ve Skotsku!
Komárů moc není, jelikož na Zélandu neustále fouká. Ale zažili jsme bezvětří u jezera v Blenhaimu, kde byl masakr až do noci, boť jich v autě bylo tak 150.
Očkování na NZ je zbytečné, neboť podnebí je hodně podobné našemu a žádná malárie nebo tyfus se zde nevyskytuje.
Počasí
I když je Zéland svou polohou tak jako třeba Itálie, počasí je hodně ovlivněno oceánem a také Austrálií. Většinou zde funguje model – nad horkou Tasmánií nebo Austrálií se vytvoří oblačnost, která se posouvá směrem jihovýchod až dosáhne Nového Zélandu. Severní ostrov je většinou zavlažován rovnoměrně i z východu a západu, avšak Jižní ostrov je předělen hradbou Jižních Alp na velmi mokré West Coast (my říkáme Wet Coast) a suchou jižní – zemědělskou – oblast. Roční rozdíly ve srážkách jsou kolem 2 metrů vody – což je dost!
Na Zélandu je hodně větrno a i když svítí krásné sluníčko, je to tak akorát na mikinu díky silným větrům. Někdy jsme nosili windstopové bundy a pod nimi krátký rukáv.
Nicméně předpovědi počasí zde fungují velmi dobře a díky velmi hustému systému informačních center se lze informovat o změnách každý den.
Určitě se na Zéland hodí vzít i goretexové (voděodolné) kalhoty a bundu, neboť počasí se mění velmi často a je dobré zůstat v suchu.
Pravidla pobytu v národních parcích
V národních parcích se nesmí rozdělávat ohně díky velkému požárnímu riziku. Vůbec na Zélandě jsou ohledně požárů velké restrikce. Často jsou u silnic jsou ukazatele nebezpečí požárů.
V národních parcích by se nemělo kempovat mimo DOCovské kempy. Toto pravidlo jsme mnohdy porušili a většinou bez problémů. V nejhorším případě, když nás chytli, chtěli zaplatit 12 dolarů za normální kemp (i když jsme spali ve svém autě pod mostem.-))
V národních parcích si musíte své odpadky zlikvidovat sami. Což je pro nás samozřejmostí. Na chatách nejsou žádné odpadkové koše. Díky systému recyklačních center, které se dají nalézt u velkých měst, můžete zrecyklovat všechny svoje obaly z potravin apod.
V národních parcích se musíte pohybovat po vyznačených cestách a abych pravdu řekl, jen málokdy se nám chtělo ze stezek nějak uhýbat. Terén byl mnohdy náročný nebo ani nebylo kam – všude byl prales nebo džungle zcela neprostupná. Adrenalin jsme si užili při brození řek a jiných radovánkách na oficiálních cestách.-))
Je dobré vědět, že u Great Walků, které si musíte bookovat, se dá oficiálně obejít nutnost rezervace atp. (výjimkou je pouze Milford track) Můžete stanovat nebo kempovat ve vzdálenosti 500 metrů od oficiální stezky. Což lze využít minimálně u čtyřech (ty které jsme udělali). Stačí se buďto natvrdo zeptat nějakého Doc správce na chatě (kteří jsou super lidi) nebo si vždycky dát dostatek času na nalezení vedlejších údolí či stezek. (perfektní jsou pak podrobné mapy zveřejněné na doc stránkách)
Stravování
Jelikož NZ byl državou Anglického impéria, je stravování velmi podobné. Fish&Chips nejlépe s octem a kečupem. Také rychlé stravování u McDonald nebo Burger King není žádnou zvláštností.
Maorská jídla jsme neochutnali, neboť se především skládaly z ptáčího masa nebo lidského – ale to se tu již nepeče.-)))
Ceny jídla jsou vyšší než u nás
Chleba – toustový - 650 g – 1,5 NZD
máslo (margarin) ¼ kg – 2 NZD
mléko – 1 l s divnou příchutí krav – 2 NZD
jogur 1 kg – 5 NZD
banány (přes léto) – 1 kg 3 NZD
maso vepřové kotlety – 1 kg cca. 15 NZD
sýr – 1 kg 10 NZD
čokoláda (200g) – 3 NZD
Díky tomu, že jsme se pohybovali na ostrovech na jaře a začátkem léta, neměli jsme příležitost ochutnat čerstvé ovoce ze sadů. Pouze mandarinky, pomeranče a citrony na Severním ostrově doplňovaly naše touhy po vitamínech. Ke konci zrály špendlíky a nektarinky.
Voda se dá pít téměř ze všech horských potůčků – u těch, kde se vyskytuje bakterie způsobující střevní problémy, jsou varovné cedule. Avšak i z těch jsme pili, protože bylo horko a vody málo, a nic se nám nestalo.
Architektura
Na NZ je architektura velmi ovlivněna Anglií. Nízké domky (díky častým zemětřením), velmi špatně izolované, někdy i bez komínů nebo s maličkými trubkami na plynové topení. Odpadní systémy jsou často vedeny vnějškem. Celkově nás architektura na Novém Zélandu nenadchla a mnohdy spíše pobavila, v jakých hrozitánských podmínkách lidé mohou žít.
Zajímavostí však pro Evropany byly zásobníkové systémy na vodu. Většina domů musí šetřit vodou, které v letních měsících není hodně, a tak mají u okapů obrovské jímky na vodu zhruba 2 tis. litrů. Tuto vodu používají na splachování nebo zavlažování svých záhonků či zahrad.
Města na NZ jsou velmi moderní a čisté. Architektura je velmi podobná té evropské (Berlín aj. nové města).
Zemědělství
I když se Nový Zéland pyšní, že je soběstačný v zemědělské produkci, tak to neznamená, že by potraviny byly levnější. Lokální zelenina a ovoce jsou mnohdy dražší než u nás a tradiční kiwi je tu příšerně drahé. Ovoce a zeleninu můžete koupit přímo od místních farmářů u jejich farem – u silnic jsou poličky s vystavenými produkty a cenou, kterou má kupující vhodit do kasičky. Tak jsme si říkali, jestli by tohle mohlo fungovat u nás a jak dlouho by trvalo, než by někoho napadlo šlohnout ovoce i s kasičkou.
Často se u farem objevují obrovské zavlažovací systémy, které se pomalu posouvají celé dny a mnohdy v poloměru měří i 2 kilometry – tyto konstrukce jsou neseny soustavami náprav, které jezdí v půlkruhových nebo kruhových stopách.
Další zajímavostí jsou obrovské živé ploty, které rozdělují zemědělskou krajinu a zároveň vytváří přirozenou bariéru proti větru. Tyto živé ploty jsou mnohdy až desítky metrů vysoké a dostat se skrze ně je zcela nemožné.
Krom všudepřítomných ovcí se na Zélandu chovají často krávy a jeleni. Ano, viděli jsme stáda stovek laní a jelenů, kterým vévodili obrovští jeleni s trofejními parohy.
Lidé
Místní lidé jsou velmi pohodoví, nikam nespěchají a potřebujete-li pomoci, vždy se rádi nabídnou. Maorové nejsou nijak družní, ale věřím, že když s nimi hovoříte a seznámíte se s nimi, jsou velmi laskaví a srdeční.
Mnoho lidí nosí vytetované maoreské vzory na rukách, nohách a hlavách a často uvidíte i třeba na puse apod. To potom zdálky vypadá, jakoby si neutřeli dobře pusu po obědě.-)))