Národní parky mezi Katherine a Darwinem (23.–27.2.2011)

Gregory National Park (23.2.)

Už to začíná, zákaz koupání v řekách, protože v nich jsou krokodýli! Celou cestu Austrálií se těšíme, že nějakého uvidíme, tak doufáme, že tu na severu budeme mít štěstí (a že nás žádný nesežere :-)) Gregory NP se rozkládá asi 50 km západně od Katherine, jenže díky „wet season“ (období dešťů), která je právě nyní, je značná část parku uzavřena, protože jsou řeky rozvodněné. „Wet season“ jsme si původně představovali tak, že bude od rána do večera lít a bude chladno, ale vše je jinak – celý den je horko na zdechnutí, svítí slunce, v pozdním odpoledni se najednou přiženou černé mraky, spustí se prudká bouře a do půl hodiny je po všem. Někdy může po bouřce ještě pár hodin pršet, ale ráno je zase jasno a horko. Jo, a během bouřky je taky teplo a kapky deště jsou teplé. Prostě tomu horku tady neutečeme.

Z Gregory NP je nyní otevřená jen jeho první část (ze strany od Katherine), jen dva kraťoučké treky, spíše vycházky. Nu což, lepší než nic. Escarpment Walk je dlouhý 3 km a naučné cedule podél pěšinky vypráví aboriginský příběh o stvoření této krajiny, hor, řek a jezer. Současně uvádí též bělošský vědecký příběh o stvoření, takže je na každém, aby zvážil, kterému dát za pravdu. V aboriginském příběhu účinkuje duha, žába, saranče, had a něco jako hromová bytost, ve vědeckém příběhu účinkuje eroze, usazeniny, slunce a vítr. Šlo se po pěšině nahoru na kopec, odkud byl pěkný výhled do krajiny, jenže strašně dusno... Už aby přišla odpolední bouřka!

Druhou vycházka měla název Nawulbinbin Walk – opravdu krátká, jen 1,7 km. Pěšina vede nahoru na kopec ke skalám, kde jsou aboriginské kresby, zatím nejpěknější a nejpropracovanější, jaké jsme dosud viděli – postava člověka opravdu připomíná člověka a zvíře opravdu připomíná zvíře. Stojíme si takhle u skály a zdá se nám ta vycházka nějak krátká, když tu vidíme v dálce ze skal vodopád. Co máme celý den dělat, jdeme tam. A tak jsme se na vlastní pěst vydali buší a doufali, že nešlápneme na nějakého hada. Pod vodopádem voda vymlela bazének, kde se dalo ponořit, sedět v něm a kochat se pohledem do liduprázdné krajiny. Voda byla příjemně vlažná a palmy poskytovaly vítaný stínek. V bazénku mimo nás plavali taky pulci a malé rybky, které o nás jevily zájem – začaly nás ohledávat svýma čumáčkama, což bylo docela příjemné :-)) Až jsme se dostatečně osvěžili, vyšli jsme zase buší směrem k autu. Když jsme k němu přicházeli, zrovna začínala bouřka, takže nám to zase parádně vyšlo!   

Nitmiluk (Katherine Gorge) National Park (24.-25.2.)

Tento malý NP se rozkládá na východ od Katherine a jelikož jsme celé dopoledne strávili v knihovně, zbylo nám na něho jen odpoledne (což ostatně stačilo, protože jeho podstatná část je kvůli období dešťů a krokodýlům zavřená). Vlastně jediná vycházka, která se v něm dá v tomto období podniknout, je 3,7 km dlouhý okružní Baruwei Walk, který jsme šli. U návštěvního centra, kde jsme nechali auto, jsme obdivovali dva menší baobaby a desítky velkých netopýrů, kteří pospávali v korunách eukalyptů, ovívali se křídly, protože jim bylo horko, sem tam se požduchovali a „zpívali“ (původně jsme si mysleli, že to zpívají papoušci, ale když jsme se podívali nahoru, bylo to jasné...). Byli jsme z nich nadšení. Rovněž z malých klokanů, dospělých, ale malých svým vzrůstem – těch tam bylo plno, pásli se a vůbec z nás neměli strach. V polovině vycházky, když jsme se rozhodovali, jestli jít dolů k řece, v níž bychom se ale kvůli krokodýlům stejně nemohli koupat, se přihnala očekávaná bouřka, blýskalo se, hromy bily a lijavec byl tak prudký, že jsme do půl minuty byli úplně promočení. Ale jak už jsem psala, bylo pořád teplo. Vrátili jsme se tedy k autu a byli rádi, že ho „máme“. Navečer jsme se přesunuli mimo národní park, abychom přespali schovaní v lese.

Ráno jsme vjeli jinou cestou do Nitmiluk NP podívat se na Edith Falls. Tak nádhené vodopády jsme tady v Austrálii ještě neviděli – byli mohutné, dole vytvářely velký „bazén“, skládaly se z několika stupňů, takže tvořily kaskády, nahoře byly taky „bazény“, prostě nádhera. Tam by se koupalo, nebýt těch potvor krokodýlů – kvůli nim jsou Edith Falls během období dešťů, což je právě teď, zavřené pro koupání. Škoda, fakt škoda. Alespoň jsme ale viděli papoušky, které jsme zatím neviděli – takové celé černé s divnou velkou hlavou a na ocasu měli okrajová péra úplně červená. Skoro každý den tady vidíme nějaké zvíře, které jsme ještě nikdy neviděli – to je parádní, takový National Geographic naživo. Už se těšíme, co uvidíme zítra a další dny.

Kakadu National Park (26.-27.2.)

Za vstup do parku jsme zaplatili každý 25 dolarů a jak jsme zjistili na informační tabuli kousek dál, skoro všechno je zavřené kvůli dešťům, rozvodněným řekám a krokodýlům. Původně jsme si mysleli, že v Kakadu NP můžeme strávit čas až do našeho plánovaného odjezdu 5.3., ale jak to tak vypadá, budeme rádi, když tu budeme mít co vidět alespoň dva dny. Prostě jsme si nevybrali vhodnou sezónu. A taky jsme si mysleli, že tady budou treky jako na Zélandu, ale všude se tady dostanete autem a kde můžete jít pěšky, to je teď zavřené – takže si moc nezatrekujeme. Dojet všude autem, zastavit, vyfotit a jet k další atrakci, to je něco, co je nám z duše odporné, ale jak vidět, tady se tomu bohužel nevyhneme – prostě neexistuje jiná možnost.

Naším prvním zastavením byl Bukbukluk, vyhlídkové místo, kam se šlo kousek lesíkem, v němž bylo neskutečné množství různých motýlů, jaké jsme ještě nikdy neviděli :-) Tiše jsme tam seděli a pozorovali je.

O kousek dál v místě zvaném Gungurul se šlo do kopce na vyhlídku, šla jsem sama, protože Zdenka zrovna líbala múza, pročež vzal pero a papír, cosi urputně psal a nechtěl mi říct co. Doteď to nevím. Tajnůstkář. Když  jsem celá zpocená dolezla s jazykem na tílku na vrchol, začalo pršet. Ne, to je řečeno velmi nedostatečně. Strhnul se takový lijavec, že jsem do několika mála desítek sekund byla promočená úplně na kost, ale i když prší, je tu teplo, takže neprochladnete. Vůbec čím víc se blížíme rovníku, tím můžeme pozorovat, jak se mění povaha období dešťů – o kousek dál na jih to byly jen odpolední bouřky, tady v Kakadu už déšť přichází kdykoliv během dne, trvá dél a včera třeba pršelo celou noc až do rána.  

Jak jsme pak jeli dál po hlavní cestě, zjišťovali jsme, že téměř všechny vedlejší cesty jsou kvůli vodě uzavřeny. Byli jsme trochu rozčarovaní, protože bylo uzavřeno i to, o čem nám při vstupu do parku řekli, že je otevřené. Za co jsme teda zaplatili 50 dolarů, když se nikam nedostaneme...

Alespoň jsme si udělali malou vycházku z Yellow Water do Cooinda a zpět a viděli, kterak se bohatší turisti připravují na jízdu po řece, kde by za 170 dolarů měli vidět krokodýly. Taky chceme vidět krokodýli, ale zadarmo – snad se povede :-) Navštívili jsme Warradjan Aboriginal Cultural Centre – zatím nejpěknější, jaké jsme viděli, konečně jsme se dozvěděli o Aborigincích něco víc než jen povrchní informace, něco z jejich historie, jak to s nimi bylo po příchodu bělochů, čím se živili, něco o jejich spiritualitě... Na závěr jsme shlédli film o způsobu jejich obživy – povím vám, že upečená želva vypadá jako miminko, já bych to teda nejedla...

Navečer jsme se zašili na Mirrai Lookout, kde není kemp a tudíž je tam zakázáno spát, ale my jsme v klidu spali až do rána, nikým a ničím nerušeni.

 Další den jsme opět zjistili, že je zavřeno více cest a treků, než nám bylo řečeno. (Už jsme pochopili, proč toto období nazývají Australané „fuckin´ rains“). Nicméně jeden trek byl otevřený – 12 km Barrk Bush Walk. Hned do začátku musím napsat, že je moudré brát si na bush walky dlouhé kalhoty a pohorky a ne jako já kraťasy, abych si opálila nohy (když je někdo blbý, tak je blbý) – nejen že mě dožrali komáři a agresivní žlutí mravenci se zelenýma zadkama, ale hlavně ta pichlavá tráva – na nohách mám teď krvavé šlehy, jak kdyby mě někdo zbičoval. Přiznám se, že jsem na základě zkušeností z australského trekování nečekala nic moc, ale tento trek byl nade vše pomyšlení – prostě parádní, příjemně nás překvapil. Začalo to krásnými aboriginskými skalními malbami, asi o něco mladšími než ty z okolí Uluru, protože byly dost propracované, patrně vyšší vývojový stupeň :-) Malby byly na několika místech, i potom dál po 6 km, a tato místa jsou zapsána do světového dědictví Unesca. Šlo se nejprve do kopce podél skal, pak dlouho vrchem mezi skalami, které nám připomínaly trochu Adršpach (viděli jsme tam klokana, který skákal po skalách jak kamzík), odtud byly krásné výhledy, pak se sešlo dolů do travnaté buše (to byla ta část cesty, kde jsem si dorasovala nohy) a do lesa, skákali jsme přes rozvodněné potoky a dáme ruku na to, že na jednom místě jsme vyplašili menšího sladkovodního krokodýla – sice jsme ho neviděli, ale ten zvuk, jak těžce zajel do houští a pak plesknul do vody, to nemohlo být nic jiného... To bylo tehdy, když jsme ztratili značku a sešli z cesty (celou dobu to bylo značené dobře, až ke konci už jim asi došli fáborky). Asi 3 sekundy po krokodýlovi jsem se zamotala do velké pavučiny, visel z ní jen středně velký pavouk, tak jsem si oddechla, načež jsem se s vděkem podívala k nebi a nad hlavou mi visí asi 15 cm velký chlupatý černý pavouk s červenými kusadly. Ještě že nemám vyvinutý pud sebezáchovy, jiný by se na mém místě zbláznil, já jsem to považovala za dobrodružství :-)

Pršet začalo až po našem příchodu k autu, to jsme to zase vychytali :-) Celý trek jsme šli 5 hodin, určitě by to šlo zvládnout rychleji, ale my nemáme kam spěchat. Všem ho můžeme vřele doporučit.

V hustém dešti jsme pak jeli na Bowali Visitor Centre, kde jsme shlédli videa o přírodě, zvířatech a rostlinách v Kakadu NP; po cestě z Visitor Centra jsme pozorovali, jak se zase zvedla hladina vody v řekách.