Merapi – velmi živá sopka (20.-22.3.2011)
Z Borobuduru jsme chytli hned bemo, které nás vyklopilo na velké křižovatce na autobusovém nádraží v Muntilanu. Tam nás místní posílali z leva do prava, z jednoho konce nádraží na druhý, až se nám nakonec povedlo najít to správné žlutozelené malé bemo, které jelo směrem, kterým jsme potřebovali. Bemo bylo velikosti naší dodávky, kterou jsme jezdili na Zélandu a hádejte, kolik lidí se tam vešlo i s košíky, taškami, pytli s rýží a batohy. Neuhodnete. Přesně 19. Bylo to natřískané až na střechu, kde se vezly naše batohy a kytara, děcka a lehčí osoby seděly těm silnějším na klíně, jeden chlapík dokonce visel z venku na dveřích do cesty. K tomu bylo asi 50 stupňů horka, takže i domorodci byli řádně zpocení a udýchaní. Báli jsme se, že se bemo ani nerozjede, ale zvládlo to. Jo, ještě takový detail – než jsme nastoupili, asi 6x jsme se u řidiče ujišťovali, že toto bemo jede skutečně až do Sela, našeho cíle. Řidič kýval a kýval a opakoval: „Selo, Selo, yes, mistérrr“. Už asi tušíte, jak to dopadlo. V třetině cesty k Selu všichni vystoupili a my byli nuceni pochopit, že toto je konečná. Zůstali jsme trčet ve vesnici Sawangan, do Sela ještě dvakrát tolik, zhruba 20 km.
No nevadí, hned se k nám hnal řidič růžového bema, a že jede do Sela. Vždycky se předem ptáme na cenu a pokud se někdo chystáte do Indonésie, dělejte to také tak, ať pak na konci jízdy nejste překvapení. Řidič po nás chtěl 100 tisíc rupií (pro zajímavost, tomu předtím jsme zaplatili 4 tisíce a byl velmi spokojen). Na takovou cenu jsme nehodlali přistoupit. Řidiči přišli na pomoc jeho kamarádi z blízkého warungu, kteří nás ujišťovali, že to je opravdu ta cena, kterou platí místní. Jenže nejsme blbí a v Indonésii už nějaký ten den cestujeme, abychom si dokázali spočítat, že nám nabízí cenu zhruba 20x vyšší než místním. Zaujali jsme rozhodnou pozici, že za takovou cenu opravdu nepojedeme a raději si počkáme na další bemo. A on hned, že se tedy můžeme domluvit na 70 tisících. Zeptali jsme se paní, která stála vedle nás a chtěla bemem jet taky, kolik platí za cestu, jenže řidič na ni cosi indonésky zakřičel a ona odpověděla, že 35 tisíc za osobu, tedy 70 tisíc za dvě osoby. Napíšu to tak, jak jsme to cítili – nasralo nás to a rozhodli jsme se, že i kdyby nám dal normální cenu, s tímto člověkem z principu nepojedeme. Zkusil to na nás ještě několikrát, ale my už jsme se s ním nebavili. Pak nastartoval, kousek popojel, zastavil a ještě na nás volal, že za 70 tisíc nás vezme, ale my jsme o to nestáli. A dobře jsme udělali. Za chvíli přijelo další bemo, řidič nás vzal do další vesnice jménem Draka (protože dál už nejel) za 5000 rupií a dal nám informaci, že další spoj bude stát 3000. Další spoj jel hned a nebylo to bemo, ale otevřená dodávka, takže jsme jeli na korbě, samá zatáčka, samá ďůra na cestě a „born to be wild“ :-)))
Tak jsme se konečně dostali do Sela, vesnice mezi vulkány Merapi (2923m) a Merbabu (3150m). Ubytovali jsme se v prvním homestayi, který jsme potkali, za 70 tisíc rupií na noc za oba plus snídaně. Odpoledne jsme se šli projít po vesnici a parádně jsme se najedli v jednom růžovém warungu u cesty, dostali jsme misky plné rýže, tofu, tempehu a zeleniny, k tomu místní vynikající černý čaj Teh Poci a když jsme odhadovali, kolik tak za to můžeme zaplatit, říkali jsme si, že pokud si paní řekne o 30 tisíc rupií, bude to ještě snesitelné, ale víc už ne. Řekla si o 12 tisíc, což nás příjemně překvapilo a zítra tam půjdeme zase :-) Taky jsme v tom warungu viděli něco, co vypadalo naprosto, ale naprosto stejně jako turecký med, který se prodává u nás na kolotočových zábavách. Byl toho celý špalek a nechali jsme si uřezat tak 5 cm. Jaký údiv jsme zažili po prvním kousnutí, kdy se po jazyku nerozlila očekávaná sladká chuť, ale chuť plísně z hermelínu a v tom ořechy! Ne vše, co vypadá stejně jako naše jídla, i stejně chutná (např. včerejší nepotěšující zkušenost s „laskonkami“). A to jsme původně chtěli koupit celý špalek, ještě že jsme to neudělali!
Příjemně jsme se vyspali a říkali jsme si, že brzy ráno půjdeme na protější úpatí sopky Merabu a vyfotíme si Merapi. Jenže když jsme se vzbudili v 5 hodin ráno, bylo zataženo, takže žádný výhled nebude. Co naplat, alespoň se trochu projdeme, vyjdeme si klidně i v mlze směrem Merapi. Vesnice Selo je také zajímavá tím, že má před výstupem na horu Merapi veliký název „New Selo“ v hollywoodském stylu. Když jsme došli k tomuto základnímu táboru, potkali jsme pár místních rolníků, kteří nosili na hlavách vysokou trávu, bambusy a dřevo. Zajímalo mě, kolik ty náklady vážily, a tak jsem požádal domorodce o povážení těch nákladů. Babička, která vláčela otep dřeva, se smála, když jsem na sebe hodil celou otep, která mohla mít tak 30 kilo. Pak jsem si troufl nahodit na hlavu koš trávy. S tím mi museli pomoci dva starší pánové (tak kolem 60) a když mi spočinula celá váha nákladu na hlavě, tak se mi protočily panenky. Ti lidé nosí na hlavě kolem 50-60 kilo, chodí bosí z prudkého kopce, ze kterého jsme bez nákladu padali, co pak s nákladem.
Vylezli jsme asi do poloviny Merapi a pěkně jsme se u toho zadýchali a zpotili – když si vzpomeneme, s jakou lehkostí jsme chodili na Zélandu po horách s velkými batohy – a někdy pěkně zabijáckým terénem – a srovnáme to s dneškem, kdy bez batohů funíme do kopce a lapáme po dechu, tak musíme sebekriticky říct, že jsme všechnu naši kondičku ztratili. Stačil měsíc v Austrálii, kde se nedalo nikam chodit, a kondička je pryč. Ale my to tak nenecháme! Dál než do poloviny sopky jsme nelezli, protože padla mlha tak bílá a hustá, že by se za ni ani Rákosníček nemusel stydět, vidět bylo jen na pár kroků před sebe, tak jsme to otočili a šli zpátky. Z kopce se nešlo o moc líp – byl tak prudký, že nám nohy podjížděly a několikrát jsme oba spadli.
Řekli jsme si, že tu ještě jednu noc přespíme a pokusíme se vstát i příští ráno na východ slunce nad Merapi. Což o to, vstát bychom vstali, v tom nebyl problém, jenže když jsme v pět ráno vyšli ven obhlédnout oblohu, zjistili jsme, že je zataženo, mlha a poprchá. Takže zase nic. Východ slunce nad Merapi nám nebyl přán. Nu což, po snídani jsme nasedli na korbu dodávky – autobusu a frčeli jsme směr Dieng Plateau.