Melbourne
Přílet do Austrálie – Melbourne (5.2.2011)
Vzhledem k několikadenní pařbě v Aucklandu u Rose, Gordona a Alana jsme dorazili na letiště chvilku po půlnoci v hodně unaveném stavu. Neměli jsme síly hrát si na machry a čekat na letadlo ve vzpřímené poloze, prostě jsme se natáhli na sedačky, přehodili přes sebe spacáky a pro jistotu nastavili budík na 4 hodiny ráno, 5. února 2011. Někdy nemá tulák od bezdomovce příliš daleko.
Ani nevím, jak se to mohlo stát, ale málem jsme nestihli letadlo, byli jsme ráno jak praštění – než jsme se probrali a našli tu správnou bránu, už ji skoro zavírali. Celý čtyřhodinový let z Aucklandu do Melbourne jsem prospala.
Všichni nás strašili, že je v Austrálii strašné vedro, ale dneska díky drobnému deštíku a zatažené obloze bylo „jenom“ příjemné teplo. Na letišti v Melbourne jsme si zašli na turistické informace – paní či slečna informátorka byla pohledná blondýnka se zlatými prsteny, náušnicemi a řetízky, uplým tričkem a krátkou sukní, ale blbá jak troky (s barvou vlasů to nemá nic společného). Nejenže nevěděla, kolik stojí autobus do centra, kde jsou v centru nějaké backpackery a kolik by tak asi mohli stát (říkala, že stojí asi kolem 120 dolarů na osobu a že jsou hrozně špinavé – to se nám protočily panenky – jak jsme pak zjistili, není to vůbec pravda), nevěděla dokonce ani, co je to „campervan“ a další základní věci, které by člověk zaměstnaný na turistických informacích rozhodně měl vědět. Anebo možná na nás jen zkoušela Cimrmanův elastický zeměpis – cimrmanologové pochopí...
Tak jsme si jenom vzali situační plánek centra Melbourne a vydali se objevovat jeho taje na vlastní pěst. Dovezl nás tam autobus za 16 dolarů na osobu. V prvním backpackeru, kde jsme se byli zeptat, měli plně obsazeno, ve druhém taky, ve třetím nám to vyšlo. Zaplatili jsme dohromady 60 dolarů za jednu noc a od finského spolunocležníka jsme zjistili, proč je v přízemí tak strašně mokrý koberec – včera v noci se tu strhla velká bouře a průtrž mračen, voda byla všude, ve vedlejším backpackeru dokonce měli vody po kolena, v našem backpackeru „jenom“ bouře nějak způsobila, že se spustil požární alarm, pročež všichni spící i nespící museli okamžitě opustit backpacker a shromáždit se na ulici, kde stáli asi půl hodiny, než se zjistilo, že jde o planý poplach a že můžou jít zase spát.
Nechali jsme batohy na pokoji a vyrazili do ulic. Při obhlídce cen potravin jsme zjistili, že jsou dosti vyšší než na již tak drahém Zélandu. No co, ten měsíc nějak přežijeme, však nám neuškodí trošku zhubnout. V backpackeru nám jeden týpek poradil, že se máme jít podívat na Queen Victoria Market, který se koná jednou týdně v sobotu, čili dnes. Šli jsme tedy a dobře jsme udělali. Ve srovnání s našimi českými trhy byl tento mnohem barevnější ve všech slova smyslech. A byl obrovský. Stánky s ovocem a zeleninou střídaly stánky s bumerangy, bubínky a didgeridoo, Indové prodávali nádherné pestré šátky, sukně a sárí, od Turků voněl kebab (škoda, že to nejím), od Japonců sushi, od Poláků čerstvé pečivo a klobásky, každý prodával, co je jemu či jeho národu blízké – bylo tam snad opravdu všechno, na co si vzpomenete, od hraček přes knížky, tretky, hodinky, kimona, piercingové náušnice, věštění z ruky, až po pouliční umělce hrající na kytary a didgeridoo.
Odtud jsme se vydali objet si centrum města historickou tramvají, která tu jezdí naprosto zadarmo – dělá velký okruh kolem centra (tzv. City Tour) a je k tomu výklad. Co víc si turista může přát. Architektonicky (i historicky) je Melbourne mladé město, jako všechna města v Austrálii a na Novém Zélandu, pokud to porovnáváme s Evropou. Mrakodrapy se tu střídají nižšími stavbami z betonu, skla a oceli, sem tam je někde zajímavá moderní socha, sem tam stará budova, jako např. kostely, budova parlamentu, nádraží a pár hotelů. Hodně se dbá na to, aby byly dostupné parky a botanické zahrady. Nemůžeme říct, že je Melbourne škaredé město, to rozhodně ne, ale prostě velká města nejsou náš šálek kávy.
Abychom nezapomněli – předevčírem byl čínský nový rok, začal rok králíka (nebo zajíce?), takže všichni Číňani už celý týden slaví. Tady v centru Melbourne je čínské město, takže co vidět zajímavějšího než oslavy čínského nového roku... Čínskou čtvrtí šly pestré průvody, lidé v maskách draků tančili do zvuku bubnů, činelů a gongu, všude visely červené lampiónky a nafukovací balónky, ulice zdobily figurky králíků a zlatých bůžků, lidé si přáli úspěšný nový rok a v rodinách si jako dárek navzájem posílají červené obálky s penězi a požehnáním do dalšího roku. U jednoho malého kostelíka byl zástup lidí a všichni nad něčím usilovně přemýšleli – když jsme šli kolem, jedna z pořadatelek nás okamžitě zatáhla do dění – byly tam na papírech napsány hádanky, bylo jich asi 20, a když jste tři uhodli (odpovědi se psali na lístečky), paní vás zavedla dovnitř kostela, kde jste po uhodnutí další hádanky měli získat nějakou cenu. Hádanky to byly pěkně zapeklité, čínský způsob přemýšlení je docela odlišný od našeho – tak například: Proč Adam rychle utíkal? (na tu jsme nepřišli) Anebo – než to použiješ, je to černé, při použití je to červené, když to vyhazuješ, je to šedé. Tuhle jsme taky nevěděli. Ale povedlo se nám vyluštit tři další a zodpovědět otázku, odkud se vzal symbol holubice míru, a tak jsme dostali pěkné záložky do knížky s veršem z Bible v čínštině. Pak jsme se ještě učili skládat z květinového papíru králíka, sice jsme ho složili, ale kdybyste se nás teď ptali, jak se to dělá, tak by nám z toho vyšla leda tak lodička...Atmosféra v kostelíku byla milá a hravá, to máme rádi :-) Ještě nám tam udělali na památku fotku, kterou vyzdobili obrázkem koho jiného než králíka a dalším čínským biblickým veršíkem.
Ještě kousek jsme se pak svezli vyhlídkovou tramvají, ale když v ní Zdenek asi po první minutě usnul, rozhodla jsem, že nemá cenu se trápit a přemáhat a že se půjdeme vyspat do backpackeru.
Jako asi v každé ubytovně tu bylo pěkně živo, ale my jsme padli do postelí a spali a spali.
Když jsme byli u toho čínského způsobu myšlení – každý člověk je formován kulturním prostředím, v němž vyrůstal. Když se potkají dva Češi a seznamují se, ptají se obvykle na jméno, rodinu, počet dětí, zaměstnání... Ind se vás zeptá jako jednu z prvních otázek: „Jak se u vás tancuje?“ – No co byste odpověděli? My jsme stáli jako tumpachoví a koktali něco o polce, ale on to chtěl předvést... :-)))