Lodí, jež dováží čaj a kávu, pojedu jednou na dalekou Jávu (14.3.2011)

A my už jsme tam. Cesta byla delší, o to však namáhavější, a půjde-li to tímto tempem i na Jávě jako na Bali, tak v celé Indonésii strávíme 6 let. Dnes jsme ujeli pěkných 63 kilometrů, zabralo to celý den a byla to teda cesta. Přivstali jsme si v 6 hodin, abychom kolem půl osmé po snídani mohli vyrazit. První bemo nám zastavilo ihned a cena 20 tisíc rupií do Denpasaru byla zcela férová. Prvních 20 kilometrů zcela v pohodě. Pak přišel čas na nucenou siestu. Jelikož minibemo, do kterého se vleze tak maximálně 5 lidí, musí být zaplněno, aby jelo, tak jsme čekali. A jak jsme se divili, když tam pan řidič naměstnal 10 lidí s velkými zavazadly a bágly. Asi po hodině čekání jsme vyrazili jako sardinky v konzervě směr velký autobusový terminál v Denpasaru – Batubulang, odtud terminál Ubung. Ihned co jsme tam dojeli a zaplatili 18 tisíc rp se nás chopili nahaněči, kteří se překřikovali za kolik a kam. Vzhledem k velké nabídce se nám dobře smlouvalo, takže jsme cenu shodili na 70 tisíc rp do vesničky Gilimanuk, která je na úplném západě Bali. Jak jsme si libovali, že jde vše jak na drátkách, tak jsme čekali dalších 45 minut, než si všichni nakoupí a než se zaplní autobus alespoň z poloviny. Tento už byl trochu větší, mohlo by se tam na sedačky vlézt až 20 lidí. Systém autobusů tu funguje tak, že je řidič, který se stará pouze o řízení, a pak je dohazovač, vykřikovač a kasáč v jedné osobě, který organizuje vše ostatní, včetně plynulého nástupu a výstupu osob nejlépe ještě za jízdy. Když po nás chtěli peníze hned při nastoupení, tak jsem jim rázně řekl, že až budu v Gilimanuku, tak jim zaplatím (normálně se tu v bemech platí, až když vystupujete) a oni to zřejmě pochopili, sice to ještě v průběhu jízdy jednou zkusili, ale s nepořízenou. Člověk tu musí být tvrdý, jinak ho odřou i z kůže.

Cesta by nám na motorce trvala tak 2 hodiny, s bemem to bylo na hodiny 4. Drkotání, neustále zastavování a plazení se do kopce začalo být únavné ve chvíli, kdy se nám začalo chtít na záchod. Neuvěřitelné bylo, když se do plného bema vměstnala ještě navíc celá školní třída dětí – batohy a Alču jsem měl na klíně a jelo se dál. Chtěli jsme to vyfotit, ale bylo tak málo místa, že jsme se nemohli dostat pro foťák.

Nakonec jsme se dočkali, dorazili do Gilimanuku a rychle jsme se posunuli na molo, kde byla loď, která vozí místní i turisty na Jávu. A tak jsme přepluli asi 10 kilometrů přes mořskou úžinu a už už se vylodit. Jenže byly nějaké silné proudy a foukalo, takže to kapitán narval přímo zádí do mola. To bylo povyku a křiku. Docela jsme se báli, že se to s námi potopí, ale nakonec se ukázalo, že to byla jenom malá díra v boku lodi. V každém případě si kapitán vydělal. No a pak se podařilo přistát a my rychle opustili bárku, která se ještě dneska možná potopí.-))

A byli jsme na Jávě. Hned se kolem nás sběhli řidiči bemobusů, že nás zavezou na vlakovou zastávku a Alča s nimi domlouvala cenu, když jsem se zeptal kolemjdoucího turisty, jak je to daleko – 50 metrů tímto směrem. Tak jsem si v duchu říkal, jestli vyjednala dobrou cenu.-))))

A tak jsme byli na nádraží a chtěli jsme jet do Probolingga a odtud na kráter Bromo, jeden z nejkrásnějších v Indonésii. A tu se na nás nalepil jeden klučina a říká, že Bromo vybuchlo, ať tam nejezdíme, ať raději jdeme na nedaleký vulkán asi 20 kilometrů odtud. Alča propadla trudomyslnosti a já věděl, že není něco v pořádku. Jelikož pokladna byla zavřená, tak nám klučina napovídal, že vlak do toho města už dnes nejede, že jezdí jen jednou denně, a to v 1 hodinu odpoledne a že ví, kde je tu levný hotel a zítra si můžeme zajít na ten blízký vulkán. Že má kamaráda, který má čtyřkolku a sveze nás na kráter a potom stihneme ten vlak. Už nám to chtěl organizovat, když se otevřely přepážky a já se zeptal, kdy jede vlak – čtyřikrát denně a my si vybrali zítra ráno v pět hodin – je to nejlevnější a hlavně tam budeme přes den. Dnes už bychom tam nedorazili, tak budeme rádi za zítřek. Ale ujeli jsme pěkných 63 kilometrů, to se musí uznat.-))))

Tak zítra snad dorazíme k aktivnímu vulkánu a podíváme se do nitra soptící sopky. Zatím nás na naší cestě provází zemětřesení, záplavy, cyklony, tsunami a jaderný prach, ale ještě nás nic nedohnalo, tak uvidíme, jestli nás nedožene výbuch sopky a žhavá láva.