Litchfield National Park (28.2. – 3.3.2011)
Jedeme si takhle z národního parku Kakadu po Scenic Route (vyhlídková cesta, kde nebyly žádné výhledy, protože je vše zarostené) a projíždíme městem Batchelor, když tu Zdenek pronese směrem k městskému parku: „To vypadá jako Karlštejn,“, načež znova, ovšem mnohem hlasitěji a vzrušeněji zahlaholí: „Ty vole, zastav, to je fakt Karlštejn!“ Ano, přátelé a kamarádi, v Northern Teritory na severu Austrálie v městě Batchelor stojí opravdu Karlštejn, je asi 3 metry vysoký, u něho je na pamětní desce napsána česky (ovšem bez háčků a čárek) báseň Jaroslava Vrchlického Hle, poutníče, zastav a postůj, kde noha tvá stanula... Zamáčkli jsme slzu dojetí v oku. Tuto repliku Karlštějna postavil Bernie Havlík (1912-1990) se svým kamarádem Honzou Vodičkou, kteří zde přišli po válce hledat štěstí, ovšem moc se jim nedařilo. Pro vzpomínku na svou milovanou vlast si postavili Karlštějn, stavba jim trvala 3 roky a nakonec ji věnovali občanům města Batchelor. Je to nejhezčí stavba široko daleko :-)
Ale vzhůru do přírody!
První atrakcí v národním parku Litchfield byla termitiště. Měli jsme vidět Magnetic Termite Mounds (magnetická termitiště), orientovaná podle zemského magnetického pole „naplocho“ severojižně. Množné číslo zde ovšem není na místě, viděli jsme jen jedno, vše ostatní byla klasická vysoká termitiště (Cathedral Termite Mounds), kterých je všude plno. To zas bude, říkali jsme si, ale Litchfield nás nakonec příjemně překvapil.
Dalším zastavením, jenže už podstatně delším, byly Florence Falls (vodopády), v nichž se dalo koupat. Voda byla teplá (jako všechno tady), proud byl pod vodopádem tak silný, že plavání bylo obtížné. Pak přišlo pět asi dvacetiletých kluků, začali se hecovat a skákat do vody ze skal. Po několika hodinách koupání a blbin jsme si řekli, že bychom se mohli i někam vypravit pěšky. Šli jsme na Buley Rockhole, další vodopády, kde se ovšem kvůli velmi silnému proudu a vysokému stavu vody nedalo plavat.
Večer jsme šli spát k Tabletop Swamp, bažině, kde je spousta žab, a tudíž velmi málo komárů. Bylo příjemné sedět jen tak pod hvězdami, hrát si na kytaru, poslouchat zvuky nočního tropického lesa a nebýt při tom žrán komáry a hovady :-)
Ráno jsme si udělali vycházku na Tolmer Falls (vodopády), u nichž jsme pozorovali, jak na stromech visí desítky netopýrů. Z Greenant Creeku jsme se vypravili na procházku na Tjaetaba Falls, posvátné aboriginské vodopády, kde je zákaz koupání. Šli jsme tropickým deštným lesem, kde nás naučné cedule informovali o zdejší flóře, a zkoušeli jíst listí určitých malých palem, jak jsme to viděli v Kakadu na videu o aboriginském způsobu stravování. Moc dobré to nebylo, buď to byly jiné palmy, nebo máme prostě jinak nastavené chuťové pohárky.
Dalšími vodopády, k nimž jsme šli, byly Wangi Falls – krásné, vysoké, mohutné, lákaly k plavání, ale kvůli krokodýlům byly uzavřené. Tak jsme si je aspoň vyfotili. Zato jsme se skvěle vykoupali na Cascades, kam se šlo do kopce, z kopce a zase do kopce, přičemž jsme se řádně zapotili, takže koupání bylo parádním osvěžením. Nikdo tam nebyl a když nikdo nešel několik dalších hodin, svlékli jsme plavky a koupali se „nadivoko“ jako ty ještěrky, které tam plavaly. Spát jsme šli na naše osvědčené komárůprosté místo jako včera.
Hned brzo ráno jsme se vypravili na celkem 21 km pochod do Lost City (Ztracené město) a zpět, což jsou skály, které svým tvarem připomínají město duchů. K Lost City se mimo období dešťů jezdí čtyřkolkami, nyní je cesta uzavřená, takže jsme byli za celý den (a asi i za celé období dešťů) jediní, kdo toto místo navštívil. Jak jinak, po cestě jsme strašně zmokli, ale jak už jsem asi psala, všechno je tady teplé, i déšť, takže nám to nevadilo, ba právě naopak to bylo příjemným osvěžením. Odpoledne jsme se jeli vykoupat znova do Florence Falls, protože byly po cestě a protože jsou prostě perfektní. Tím jsme se rozloučili s Litchfieldem a vydali se opět o kousek dál na sever.
Další den nás čekalo krokodýlí dobrodružství na řece Adelaide. Moc na ty placené turistické atrakce nejsme, ale tohle je asi jediný bezpečný způsob, jak vidět krokodýly na živo a v přírodě. Vstup stál na osobu 35 dolarů, plulo se lodí po řece a mladá plavčice čeřila hladinu řeky čerstvým masem přivázaným provazem k bambusové tyči. Za chvíli připlaval asi 3 metry dlouhý krokodýl, který by si na mase rád smlsnul. Ovšem plavčice mu to nedala jen tak zadarmo, uhýbala návnadou, pak ji zvedala do výšky, takže krokodýl skákal a snažil se ji chňapnout ve vzduchu. Nakonec dostal, co chtěl. Pak se jelo dál a krmil se další krokodýl, pak další a další. Celkem jsme viděli asi 10 různých krokodýlů a fakt z nich šel strach. Už nikdy nebudeme vstupovat do řeky, u níž je výstražná cedule, že v ní jsou krokodýli. Oni totiž umí plavat hodně nenápadně a ani si jich nemusíte všimnout, když tu najednou cvak – a jste bez nohy, případně bez života. Celá plavba trvala asi hodinu a půl a ačkoliv to stálo dost, nepovažujeme to za vyhozené peníze. Adrenalin, to je naše (moje :-)) !!!
Odtud jsme jeli do Darwinu, ale to už je zase jiný příběh.