Kuala Lumpur (5.–7.4.2011)

5. dubna jsme se v odpoledních hodinách přenesli jakoby o několik desítek let dopředu – ze zaostalé Indonésie do hypermoderního multikulturního velkoměsta – Kuala Lumpur (hlavního města Malajsie). Prožili jsme kulturní šok (v dobrém slova smyslu) – nikdo na nás nepokřikoval „mistééérrr“, řidiči taxíků nám nestrhávali batohy ze zad ve snaze nacpat je do svého vozidla, řidič autobusu nám vystavil jízdenku (to se nám v Indonésii nestalo ani jednou) a chtěl po nás tolik, co po místních, dovezl nás bez řečí tam, kam jsme chtěli, když jsme se ptali na cestu, lidé nelhali a ukázali nám správný směr, neobklopovali nás pouliční prodavači a nestrkali nám své zboží do rukou se slovy „Special price for you, mistééér“, nikdo se po nás neotáčel a nepovolával na nás, teenageři si nás nefotili, nikde na ulicích se neválely odpadky, lidé v autobusu neházeli věci z okna či na zem, tílko a kraťasy jsou zde běžným oblečením... Byla to docela příjemná změna, i když ty všechny jmenované nešvary k Indonésii neodmyslitelně patří a možná nám tu budou i chybět :-) Vždyť my jsme to vlastně měli rádi (s výjimkou těch odpadků) :-)

Ubytovali jsme se v backpackeru Oasis v čínské čtvrti. Klasika jako v Indonésii – pokoj bez okna ven, jen okno na chodbu, což nemáme rádi, ale už byl večer a byli jsme dost unavení, tak jsme to vzali s tím, že si třeba zítra najdeme něco lepšího, tedy s oknem. Nakonec to dopadlo tak, že jsme tam zůstali po celý náš kualalumpurský pobyt, protože všechny backpackery naší cenové kategorie jsou na jedno brdo, tedy bez oken. Ale pokud tam člověk jen přespí, tak se to dá snést, i když to není žádné labůžo. Výhodou bylo „zdarma“ wifi připojení k internetu, ovšem ukrutně pomalé, taková zkouška trpělivosti :-)

Navečer jsme si prošli tržiště v čínské čtvrti, okoštovali místní mňamky a svalili se do postele.

Nevýhodou pokoje bez okna je, že když se ráno probudíte, nemůžete odhadnout, kolik je hodin, protože pokud nerozsvítíte žárovku, je tam tma jak v kobce a vy byste spali a spali. Poté, co jsme se vyštrachali z postele, jsme vzali malý batůžek a vyrazili do ulic. Prvním cílem byly Twin Towers Petronas – dva mrakodrapy spojené zhruba v jedné třetině můstkem, na který můžete po zaplacení 10 ringitů (něco kolem 60 Kč) vyjet výtahem a projít se po něm. Ještě loni to bylo bezplatné, ale co se dá dělat. Jenže ouvej, v řadě na lístky stálo zhruba 250 lidí, paní, co dohlížela, aby nikdo nepředbíhal, nám řekla, že na nás vyjdou lístky zhruba až na 15. hodinu – mají totiž časové intervaly vstupu na můstek. Bylo půl desáté a do tří se nám opravdu nechtělo čekat. Lístky na další den si koupit nemůžete. Tak jsme si řekli, že na Twin Towers kašleme a podíváme se na ně jen zvenku.

Celé centrum Kuala Lumpur je velmi moderní, čisté, samý mrakodrap, ale přitom hodně zeleně – prý je to nejzelenější město jihovýchodní Asie. Může svým vzhledem připomínat třeba moderní švýcarská města nebo New York či Melbourne. Velká města nemáme rádi, ale tohle na nás kupodivu nepůsobí nijak negativně (narozdíl třeba od indonéské Jakarty).

Od Twin Towers jsme se vydali pěšky přes pěkný park s informačními cedulemi, jak správně provést rozcvičku, k televizní věži, odkud byl dobrý výhled na město. Pak už jsme zamířili do indické čtvrti (Little India) – jeden cestovatel nám říkal, že pokud bychom se chtěli podívat, jak vypadá Indie, máme jít sem. A opravdu, najednou jako bychom se ocitli v Indii – všude samí Indové, tradičně odění, s květinovými věnci kolem krku, vůně kari a koření, stánky se sárí a hinduistickými svatými obrázky, pouliční svatyňky s vonnými tyčinkami, barevné tržiště s kořením, ovocem, zeleninou, krásným oblečením (škoda, že nemám větší batoh), náušnicemi (škoda, že nemám víc uší) a náramky (škoda, že nemám víc rukou :-))) Zdenek si tam dal jakési jejich tradiční jídlo, mě od té doby, co jsme jedli durian (asi 3 dny zpátky), bolí žaludek, tak jsem si jenom nechala rozseknout kokos – nařídila jsem si dietu, hlavně žádné chilli :-) Malá Indie se nám hodně líbila.

Odtud jsme šli kolem mešity Jamek (Mashid Jamek) směrem do čínské čtvrti. Chtěla jsem mešitu navštívit, ale zrovna byly modlitby, tak mě tam nepustili. Alespoň jsme si u vchodu vzali informační leták „Skutečná pravda o Ježíši Kristu“ v angličtině – docela zajímavé počtení.

Odpoledne byla bouřka, za kterouž jsme byli rádi, protože se trošičku ochladilo z „nesnesitelna“ na „trošku dýchatelno“. Vypravili jsme se prozkoumat čtvrť Golden Triangle (Zlatý trojúhelník), kde však mimo obrovských nákupních center nebylo nic k vidění. Den jsme zakončili výborným jídlem u Indů.

Večer jsme zjistili, že v našem hostelu je kuchyňka a především střešní posezení, z kterého jde vidět KL v celé své kráse s televizní věží i s Petronas Towers. No labůžo. Potkali jsme jednoho Rakušana, s kterým jsme se dali do řeči a povídali do nočních hodin. Pak jsme zapadli jak včelí medvědi do našeho brlohu.

Další den byl v duchu vzdělávání se v muzeích. Nejdříve jsme pozvolna mířili k Národnímu muzeu Malajsie (Muzium Negara), kde měli být podle Lonely Planet zdarma průvodci od 11 hodin. Pro jistotu jsme přišli o hodinu dřív a dobře jsme udělali. Zrovna vycházela paní se skupinkou Thajců, tak jsme se k nim rychle přidali. Výklad historie byl velmi příjemný, neboť paní byla z Anglie a tudíž měla trošičku nadhled nad historickými událostmi.

Nejdříve vyprávěla v oddělení pradávné historie o formování pevnin a souostroví JV Asie, pak přešla výstava do období předkolonizačního. O všech možných sultanátech a formování království až po vpád Portugalců do Melaky (od níž je odvozen název Malajsie).

Pak kolonizační období vládnutí Portugalců, Holanďanů a nakonec Britů, kteří prchli před vpádem japonského cyklistického armádního pluku, který dobyl Singapur v roce 1942.

Poslední část výstavy byla o vytváření národní identity až po vyhlášení samostatného státu v roce 1958. Poslední vývoj této rychle se vyvíjející společnosti byl zachycen v novinových článcích a zakončen byl dobýváním vesmíru...

Muzeum jsme si moc užili a také jsme se dozvěděli hodně zajímavých věcí ohledně různých království, které řídily i život v Indonésii.

Poté jsme navštívili místní zahrady, které na nás dýchly čistotou, krásou a tichostí uprostřed velkého města. Nikdy bych nevěřil, že taková oáza může existovat v tak rušném městě.

Odtud jsme šli navštívit Národní mešitu (vůbec první mešitu v našem životě), kde jsme se dostali po 3. hodině odpolední, kdy skončily motlitby. Co vám budu povídat. Mešita je stavení čisté a moderní. Dostali jsme 20 minutovou přednášku, jak je to s tím Mohhamedem a s koránem, že vlastně Islám je velmi mírumilovný a dá se říci, že dokonalým jediným ‚pravým‘ náboženstvím a nejvyšším prorokem jest Muhhamed. No trochu se mi zvedal adrenalin a chtěl jsem diskutovat, ale Alča mě klidnila, že si mám vše jen pokojně vyslechnout, a pak jsme raději šli. Vzali jsme si letáky, které rozdávají turistům a nestačíme se divit, co všechno se v nich můžeme dočíst.

Z mešity jsme zamířili do Muzea islámského umění (Muzium Kesenian Islam Malaysia) a byl to dobrý počin, neboť jsme viděli krásné věci od architektonických skvostů až po unikátní vydání koránu. Opravdu pěkná a poučná exhibice.

Vyčerpaní chozením po klimatizovaných muzeích jsme se vydali k Indům na jídlo a do hostelu, abychom si odpočinuli a vyrazili do nočního města.