Kozím dechem kolem Bali – část první - poprvé na motorce (8.3.2011)
Kozím dechem kolem Bali – část první - poprvé na motorce (8.3.2011)
Drazí čtenáři. Ti kteří nás sledujete na naši pouti po světě víte, že máme rádi neobvyklé věci. Dalším z našich odvážných činů je vnoření se do zdejší přepravy a dopravy na motocyklu. Možná se to nezdá vůbec odvážné nicméně je, protože jsme na motorce jako řidiči nikdy doma neseděli.-) A proč se to nenaučit tady kde je motorek jak rýže (možná i víc.-))
Vše tedy začalo dnes ráno v Ubudu. Po přečtení nějakých cestopisů jsme věděli, že cena za půjčení motorky na jeden den je asi 30.000 rupií (cca 60 Kč). Šli jsme za prvním pronajimateli motorek, který byl zřejmě příbuzný paní u které jsme spali a řekli jsme mu naši maximální cenu – přitom jsme mávali vizitkou jiného pronajimatele a že nám dává tuto cenu.
A ejhle světe div se, všechno šlo. Takže máme motorku, teď se naučit jezdit, že! Ptám se jak na to jenže on balinésky čemuž jsem moc nerozuměl. Nakonec jsem ho pochopil a doufám, že dobře. No prostě je večer a my žijem.
Včlenit se do cestovního ruchu je zážitek, nicméně je zde pravidlem jezdit po levé straně, což nám po čtyřech měsících v anglických „državách“ nedělalo problémy. A věřte, že také provoz, který se zdá být na první pohled chaotický, neuspořádaný a bláznivý je velmi příjemný. Člověk se drží davu, dává pozor na cestu, která není vždy v dobré kondici a hlavně se nikam nežene. Všichni tu jezdí tak maximálně 60km/h (my jedeme vždy pomaleji). Když někoho předjíždíte maličko zatroubíte aby o vás věděli. Když odbočujete do obchůdku nebo vývařovny v protisměru dáte blinkr a můžete přejet na druhou stranu ke krajnici – takže jedete přímo do protisměru což nikomu nevadí (vy jedete pomalu a ostatní mají čas se s tím srovnat). To samé funguje v kůži chodce. Vše dělate pomalu. Silnice se zásadně nepřebíhají jak je tomu v jiných zemích zvykem. Zásadně se jde pomalu aby vás motorkáři viděli a hlavně objeli.
Dost silničního provozu a pojďme se podívat, kam jsme dnes na kozím dechu dojeli.
Začali jsme v Ubudu u něhož je asi čtyři kilometry východně od centra jeskyně Goa Gajah (Sloní jeskyně). Ta leží v blízkosti hinduistického a buddhistického chrámu, které jsou obklopeny džunglí. Procházeli jsme se zde nějakou tu dobu, protože tu lze spatřit krásné jezírko, malé svatyně, svatyňky a motlitebny. Pěkné místo, jenom bez průvodce, kteří chtějí ukrutné peníze se lze lehce ztratit.
O pár kilometrů dál na sever v Pejengu je chrám Pura Penaratan Sasih – býval státním chrámem Království Pejeng (kolem r. 1000 n.l.). V chrámu se nachází buben Měsíc Pejengu (Moon of Pejeng), který je známým bubnem na který se doposud hraje. Do chrámu se platilo vstupné 15k rupií(v průvodci o vstupném nebylo ani zmínky – čímž se potvrzuje pravidlo – co je v průvodci je za prachy).
Hned za vstupní branou se na nás nalepil ochotný „průvodce“, který začal bez vyzvání vysvětllovat všechny sošičky a barvičky a modlitebničky a nakonec chtěl tááááákle obrovské prachy. Docela jsem ho vypekl, když jsem mu na konci jeho „nechtěného“ vyprávění strčil do ruky tisícovku (což je tady skoro nic) a řekl jsem mu „díky“ – jenže on začal dělat oči, což mi bylo jedno, ale Alča to nezvládla a dala mu další dvě tisícovky, což ho taky nepotěšilo. Asi chtěl víc. Je třeba se naučit na tyto metody nechtěných průvodců a vytahovačů peněz.
Jinak je chrám zcela obyčejný a nestojí za návštěvu v porovnání s chrámy jinde, kde je vše zadarmo a bez falešných průvodců – stačí se zeptat jen lidí kolem, kteří vám ochotně vše vysvětlí
Pak už přišlo období hladu, a tak jsme se rozvalili do jakéhosi „váruňgu“ po cestě a vychutnali si jídlo za 25k rupíků (50 korun). Ano pro některé cestovatele, kteří na Bali byli je to ohromná cena, nicméně pro nás, začátečníky ve smlouvání je to zatím maximum, které umíme vyhádat. Hádání v tomto warungu bylo příjemné proto, že jsme se všichni smáli, já bral kalkulačku a dělal blbého, ženské za pultem si ťukaly na hlavu a smály se ale nakonec přece jenom slevily a všichni byli spokojeni. Horší to je s oficiálními poplatky – ale dá se to. Vše se musí smlouvat neboť ceny jsou šíleně nadsazené. Jenom taková rychlá story se sárungem (kusem prostěradla, který se dává jako sukně při vchodu do chrámů). V Ubudu jsme je koupili dvě za 150 tisíc, u chrámu Gunung Kawi by nás přišly na 30 tisíc. Ale takový je život a jak bylo v jenom cestopisu „kdo umí, má levně“.
My pokračovali dál a v Tampaksiringu 18 km severovýchodně od Ubudu jsme navštívili světoznámé v Unescu zapsané chrámy Gunung Kawi. Tyto chrámy jsou vytesané do skály a jsou od krásných rýžových polí odděleny pouze zurčícím potůčkem. Úchvatné místo a těžce popsatelné.
A pak se už jelo dále, směrem na Gunung Batur, což je sopka ve východní části Bali. Kozí dech šlapal statečně a my dojeli do vyvýšené vesničky Penelokan, z které byl úžasný pohled na sopky a jezero pod nimi. To jsme ještě nevěděli, že k tomu jezeru pojedeme. Ani jsme nevěděli kudy. Po chvilce pátrání a doptávání se místních nás poslali zpět na maličkou cestičku padající snad pod 45 stupňovým klesáním dolů do údolí. Motorka se zdála býti připravená, brzdy šlapaly a vypověděly až na konci kopce, kdy už to bylo bezpečné. Museli jsme je nechat zchladit aby znovu naběhly a pokračovali jsme dál. Jenže cesta byla šílená. jeli jsme kolem vysoké sopky po čerstvých lávových polích pouze uježděných nedávno po poslední erupci jejichž znaky jsme dobře na této sopce pozorovali. Bylo to 10 kilometrů ale šílených takže jsme je jeli nejméně hodinu. Začalo se pomalu stmívat a my věděli, že je nejvyšší čas hledat ubytování neboť zde blízko rovníku padá tma velmi rychle (zhruba do půl hodiny je tma jak v pytli).
Po projetí třech rezortů jsme našli za 75k rupií – což nás pořád neuspokojuje neboť v jiných cestopisech píšou něco o 50. Holt musíme se cvičit.
A ještě perlička závěrem. Balijci jsou vynalézaví. Většinou mladší vám dokáží do obličeje lhát zcela bez studu. Ptám se „kde je tady nějaká restaurace“ odpověď „pane, teď už mají všechny zavřeno, ale já tady mám jídelní lístek, tady je vedle jestli chcete můžeme vám uvařit“. A tak jsme se vydali o tři baráky po cestě dál a koupili si jídlo za poloviční cenu.-)))
Vtip závěrem. Teda on to není vtip, dnes jsme to viděli naživo: Víte, kolik Balijců je třeba na výměnu žárovky?
Deset. 4 drží žebřík, 1 je na něm, 3 zespodu radí a 2 tleskají, když se nová žárovka rozsvítí.