Kozím dechem kolem Bali – část druhá – medvědí služba Lonely Planet (9.3.2011)

Vzbudili jsme se do mlhavého rána pěkně odpočati a smlsli jsme si na snídani, která byla součástí ceny ubytování. Pomalu jsme se sbalili, užívajíc si výhledu na Gunung Batur – sopku, která dává život tomuto zapadlému konci světa. Výborná sopečná půda, kterou obdělávají místní zemědělci, a také čilý cestovní ruch živí tuto oblast. Mnoho z turistů chce navštívit okraj sopky, který je lehce dosažitelný. My jsme na to ani nepomýšleli, neboť jsme neměli obuv ani náladu za tak mlhavého dne někam šplhat. Také cena s průvodcem kolem 80 dolarů za osobu nám nevoněla. Říkali jsme si, jak někdo může dát tolik peněz v místních podmínkách za výstup na kopec.

Pokračovali jsme dál a dokončili kolečko, které jsme započali včera. Nejdříve jsme se dostali tou správnou pohodovou cestou (ne jako včera) do Penolokanu, a pak po hřebenu sopečných hor až do Penulisanu okouknout jeden z nejkrásnějších chrámů na Bali.

Zaparkovali jsme našeho oře u vstupu a hned už za námi běží paní a chce 20 tisíc vstupné. Říkám paní, tady máte 15 tisíc a vstupenky si nechte. A šli jsme dovnitř. Chrám měl typické sedmistupňové pagody a modlitebny. Každý chrám má také vývařovnu-kuchyň, kde se chystají nejen obětiny bohům, ale také se tam dělají hostiny k příležitosti jakýchkoliv oslav. A my jsme měli tu čest, že nás místní pozvali, nabídli nám všudypřítomnou rýži, zeleninu, kokos a sardinky, což bylo výtečné. Ke všemu byla ještě voda a výborná polévka z hrachu a zřejmě nějakého druhu kedlubu. Vše bylo hodně pálivé a Alča to moc nezvládá. Teda ona jo, ale její střeva ne, takže si dala pouze suchou rýži. Já se nacpal do sytosti, neboť mně pořád pobízeli. Byl jsem rád a oni taky, jelikož jsem jedl rukama, tak jako všichni ostatní a pochvaloval jsem jejich kuchyni. Poté jsme se rozloučili a chtěli jsme přejít do vedlejšího chrámu a tu na nás pohvizdoval nějaký chlapík s píšťalkou, že si máme koupit vstupné. Ale to teda ne, my už jedno máme. Měli jsme zaplatit dalších 40 tisíc za vstupenku a že dostaneme návštěvnickou kartu a průvodce. Jenže průvodcem byla mladá holčina a neuměla anglicky a kartičku si mohou nechat. Rozhodli jsme se chrám obejít a dobře jsme udělali. Nejen, že jsme jej viděli, ale dostali jsme se do něj bočním vchodem a můžu zodpovědně říct, že to bylo stejné jako v mnoha jiných chrámech a zadarmo. Takže jsme začali mít podezření, že na Bali není něco v pořádku.

Chvilku jsme počkali než přejde déšť a pokračovali nekonečnými serpentýnami z 1000 m. n. m. až k moři. Bál jsem se, aby brzdy nepovolily, ale naštěstí vše v pořádku.

Hned jak jsme zavítali do nějaké vesnice, zašli jsme si na oběd a před tím ještě koupili 2 kila leechee nebo jak se to vlastně jmenuje.-) A pak jsme pokračovali s malými přestávkami až k vesničce Amed. Podle průvodce Lonely Planet jsou to jedny z nejklidnějších a neobjevených úžasných míst na Bali. A víte co. Slušně. Není to pravda. A konečně jsme pochopili dnešní lekci života. To, co je napsané v Lonely Planet, je za hrubé peníze a šíleně navštěvované turisty, kteří jakoby zapomněli na logiku a valí se pouze tam, kde je to přece ověřeno v Lonely Planet. A pak se stane, že se vám na recepcích hotelů, hostelů nebo homestayů smějí do očí a říkají si o 300 tisíc, což je tak 7x více než všude jinde. Až po snad dvacátém zastavení jsme natrefili na slušné ubytování za 70 tisíc bez snídaně. Takže to je dnešní lekce – nejezděte tam, kde je v Lonely Planet napsáno – „klidné a turisty nenalezené místo“ .-)))