Kozím dechem kolem Bali 13.3.2011 – dopravní předpisy

Byl poslední den, kdy jsme měli půjčenou motorku, a tak jsme se chtěli podívat k přístavu Padangbai, odkud jezdí lodě na ostrov Lombok a taky jsou tam pěkné pláže. Vyjeli jsme trošičku později, jelikož Marie přinesla heslo na internet zadarmo, který jsme chytali v rohu našeho pokoje, a tak jsme brouzdali a dívali se na pohromu, která zasáhla Japonsko. Taky jsme přehodnotili plán jet Gilimanuku (přístavního městečka, odkud pojedeme na Jávu) ze severní strany. Vše nám trvalo, takže jsme se na výlet vypravili až v 10 hodin. Bylo řádné vedro a sluníčko svítilo snad nejvíce za posledních 8 dní.

Dostávám se zpět k popisu dopravních předpisů, do kterých jsme již pronikli a mohou být užitečné pro další cestovatele na motorce.

Předjíždí se vždy a všude. I když je namalovaný symbol „zákaz předjíždění“ nebo plná čára, což se tady neřeší. Když předjíždíte automobil, tak mírně zatroubíte, aby o vás věděl. Já jsem troubil i při předjíždění motorky, aby neudělala nějakou kličku. Na cestu se obvykle vedle sebe vlezou dvě auta a motorka nebo pět motorek. Pro zachování plynulosti dopravy nijak nemyškujeme nebo nepřejíždíme prudce z krajnice doprostřed cesty. Vše musí být plynulé, aby se zabránilo nepředpokládaným situacím. Zásadně nejezdíme více jak 60 km/h, ve městech 40. Světla se zapínají jenom večer.

Blinkr se dává pouze tehdy, zastavuji-li nebo odbočuji. Při předjíždění se používá klakson. Když chci zastavit v protisměru, tak najedu a pomalu, opravdu pomalu jedu v protisměru s blinkrem u krajnice a pak zastavuji. Málokdy se čeká uprostřed silnice s blinkrem a zastavenou motorkou.

Přednosti v jízdě na křižovatkách se nedodržují. Jedete pomalu a dáváte přednost pouze těm, kteří se vmáčknou. Na křižovatkách nastává chaos, pokud se do hry vloží policista nebo samozvaný ředitel provozu – jako člověk, který řídí parkování a vyjíždění z parkoviště. Vůbec policisté jsou tu vybaveni samozřejmě uniformou a velmi důležitou ingrediencí – píšťalkou. Tu používají chaoticky, máchají rukama a zřejmě to má nějaký smysl, ale kdo ví?

Řidiči tu nejsou v žádném případě sprostí nebo nepříjemní, vždy se usmívají a nikdy nenadávají. Jezdíme tu jako pasažéři v Bemo busech – což jsou malé dodávečky přestavené na autobusky a řidiči jsou v pohodě, vyzpěvují si, sem tam zatroubí a jezdí opravdu profesionálně v rámci možností.

Jako chodci si dejte obrovského majzla na způsob přecházení. V žádném případě nepřebíhejte. Pomalu klidně, někdy nataženou rukou a máváním dolů signalizujte, že přecházíte a nečekejte že vám někdo zastaví – ani na přechodu! Všichni motocyklisti s vámi budou počítat a objedou vás. Když poběžíte, může se stát, že se rozmáznete na čelním skle řidiče, který vás neviděl. Takže pomalu.

Na cestách potkáte mnoho psů, kteří znají pravidla silničního provozu. Někdy je musíte upozornit klaksonem, ale většinou se chovají zcela spořádaně. Jenom ten včera nám tam vběhl a museli jsme prudce zabrzdit, ale výjimka potvrzuje pravidlo.

A pravidlo poslední, vždy si dávejte pozor na turisty na motorce nebo v autě – ti jsou nejvíce nepředvídatelní a místní to ví a vždycky více troubí nebo se drží dál.-)

No a kam že jsme to cestovali. Přes město Klungklung na Padangbai, kde jsme se rozloučili s Marií, která jela objevovat krásy Amedu, ve kterém jsme již byli. Přijeli jsme k moři, vychutnali jsme si pohled na vlny a z dálky čisté moře a posunuli se ke chrámu Pura Goa Lawah, který je ojedinělý velkou jeskyní za oltářem, kde žije obrovské hejno netopýrů.

U pokladny nám prodejce lístků řekl česko-anglicky „netopýr inside“, což nás pobavilo a šli jsme se podívat. Bylo to zajímavé, jak lidé žijí v harmonii se zvířaty a nijak se neobtěžují.

Potom jsme jeli do Ubudu odpočinout si a zaříznout velký meloun, který jsme pořídili na cestě.

A teď se zase ujmu psaní já, abych se s vámi podělila o jedinečný zážitek – návštěvu tradičního balijského tance, kam jsem se vypravila sama. Lístky na tance prodávají děcka a překupníci na ulicích, lístek stojí od 70 do 80 tisíc rupií. Existují dva základní typy tradičních balijských tanců: legong (hraje kapela a dívčí či ženský soubor k tomu tančí – znázorňují tím příběh či pásmo příběhů) a kečak (mužský tanec s ohněm). Původně jsem se nemohla rozhodnout, který z tanců chci vidět, lákaly mě oba dva, tak jsem si řekla, že půjdu do ulic a který lístek mi nabídnou jako první, ten koupím – zvítězil legong, který se hrál od půl osmé večer v „paláci“ v Ubudu u fotbalového hřiště. Již předchozí den jsme večer slyšeli až do našeho homestaye otřesný randál, neskutečně disharmonickou kakofonii gongů, metalofonů, činelů a bubnů, která trvala neuvěřitelné dvě hodiny. Ano, byl to zvuk kapely, na kterou jsem si koupila lístek a nastala chvíle, abych si ji poslechla na živo. Pro Evropana je tato hudba naprosto mimo chápání a mimo cokoliv, co lze zahrnout pod pojem hudební cit. Nelze v ní vystopovat ani náznak jakékoliv melodie, také rytmus je tvořen naprosto odlišně, než jak jsme zvyklí ho vnímat – kdybych byla slepá, řekla bych, že děcka z ulice mlátili do plechovek a barelů, ale jelikož jsem to viděla na vlastní oči, můžu říct, že kapela byla perfektně sehraná – ve stejnou chvíli všichni činelisti bouchli do činele, všichni bubeníci najednou shodně bouchali paličkami do bubnů, pištci kladli na flétny prsty shodným způsobem – a přitom to znělo jako jeden velký, uřvaný, uširvoucí chaos. Neuvěřitelné. Nechápu, jak něco takového mohli secvičit, muselo jim to dát strašné práce a zabrat hodně času – a přitom neměli noty ani dirigenta (jeden z bubeníků se zdál být primášem). Já bych nebyla schopná v této kapele hrát, ztratila bych se už během předehry, tedy pokud tam nějaká byla.

Co se týče celého tanečního vystoupení, skládalo se z šesti částí. Po instrumentálním úvodu nastoupilo na scénu pět dívek oděných do tradičních pestrobarevných oděvů, sárongů, se zlatými korunami na hlavách a květinovými obětními dary – uvítaly svým tancem obecenstvo, které mimochodem nebylo nijak početné – bylo nás tam asi 15 turistů (z nichž 4 to nezvládli a v průběhu vystoupení postupně odešli). Tento uvítací tanec se tančí také na začátku hinduistických obřadů, aby se uvítali bohové, kteří se přijdou na obřad podívat (Sekar Jagat Welcome Dance). Když dívky odtančily za scény, nastoupil asi osmiletý chlapec v oděvu válečníka (Baris Warrior Dance), bubny se zrychlily a činelisté mlátily do činelů jak diví – tanec oslavoval sílu a statečnost bojovníků a vyjadřoval pocity, které mladý válečník může zakoušet – strach, napětí, vzrušení, odhodlanost, odvahu, bojovnost... Hošík byl velmi šikovný, tančil parádně. Dalším tancem (Legong Kraton Dance) byl dojemný příběh o králi, který držel v zajetí krásnou princeznu, kterou ovšem přišel vysvobodit její bratr. Když vyjel zlý král do boje proti princezninu bratru, dva ptáci – poslové bohů mu dávali znamení, že dělá špatnou věc a že zemře. Král nedbal znamení, jel do bitvy a skutečně zemřel. Princezna byla osvobozena a šťastně se vrátila domů.

Čtvrtým tancem byl soudobý tanec ze severu Bali, který znázorňoval dětství a dospívání prince (Kebyar Duduk – Taruna Jaya Dance). Pátý tanec byl vlastně duetem složeným v 50. letech 20. století a znázorňoval dva čmeláky, kteří létají na louce z květu na květ (Oleg Dance). Posledním tancem, po kterém následoval instrumentální závěr, byl Jauk Dance – sólový tanec démona v tradičním obřadním oděvu, s maskou, dlouhými nehty a zvonečky. Ze vzhledu démona šla sice hrůza, ale tanec znázorňoval šťastného, veselého démona, který je sám v džungli a může si hrát s opicemi, květinami, ohněm... Na závěr nastoupili všichni tanečníci na scénu a rozloučili se tradičním balijským pozdravem – sepnuté ruce před obličejem, úsměv a mírná úklona.

Zážitek to byl opravdu neobyčejný, s ničím v Evropě neporovnatelný – naprosto jiná kultura hudby i tance, naprosto něco odlišného od toho, co známe...