Kozím dechem kolem Bali 10-12.3.2011
Kozím dechem kolem Bali – část třetí - šnorchlování (10.3.2011)
Ráno jsme otevřeli oči a dívali se z postele přímo na moře, které lákalo. Nicméně pláže při bližším pohledu byly přímo odpudivé – plné odpadků, rezavých plechovek, rozbitého skla, zvířecích kostí, vnitřností, výkalů a kdoví čeho ještě. Moře bylo spíše hnědé než modré. Nu ale což, už jsme měli půjčený šnorchl a stejně nejsme typy na vylehávání na pláži, tak jsme našli nejméně zabordelený kousek pevniny a vnořili se do vody. Blízko pláže byl pohled pod vodu docela tristní z výše popsaných důvodů, ovšem když jsme poodplavali kousek dál, jako bychom se ocitli v jiném světě – totiž v mořském světě. Plno ryb a rybek nejrůznějších barev, až oči přecházely, korálové útesy, mořští hadi... už jenom přimyslet hudbu a bylo by to jako v dokumentech National Geographic. Zdenkovi trochu netěsnily brýle, čímž se mu do nich nabírala slaná voda, kterážto v očích není ničím příjemným. Ale zvládal to statečně. Pak jsme si brýle vyměnili, aby si taky užil. Šnorchlování nás bavilo, vyhnal nás až odpoledne hlad a začínající déšť. V místním warungu jménem Made Paradise jsme si dali výborný kari tempeh s rýží a ještě nějakou zeleninu – název toho jídla jsme si nezapamatovali. Shodli jsme se ale na tom, že jeden den u vody (resp. pod vodou) úplně stačí, dnes přespíme ještě na stejném místě a zítra zase pofrčíme dál – kozím dechem kolem Bali, rychlost 20, v očích smrt a vítr ve vlasech :-)
Kozím dechem kolem Bali – den čtvrtý – francouzský doprovod (11.3.2011)
Ráno bylo úchvatné. Viděli jsme vycházet slunce zpoza vulkánu na ostrově Lombok, který je vyhledávaným místem pro trekování. Všechny ty katamarany a odrážející se slunce v moři umocňovaly krásu tohoto rána. My jsme se rozloučili s bungalovem v květnaté zahradě a zamířili směrem na Pura Lempuyang, chrám, který nebyl nijak zmíněný v Lonely Planet. A opravdu to stálo za to. Museli jsme se před tím vyšplhat s naší kozou Rózou do výšky 1000m.n.m., kde nás hned uvítal rádoby průvodce. Říkali jsme si‚ ach jo, zase budou chtít obrovské peníze, ale vše bylo jinak. Pán uměl docela pěkně česky, nabídl nám průvodcovské služby, ale slušně jsme odmítli. Povyprávěl nám o chrámu s posvátnou bambusovou vodou, kterou naleznete při rozříznutí bambusů na úplném vrcholku kopce. Jenže mezi námi a chrámem bylo ještě k zdolání 1700 vysokých kamenných schodů. Můžu vám říct, že to byla makačka. V Austrálii jsme moc nechodili, tak jsme trochu ztratili kondičku a ta cesta nahoru nám trvala tak minimálně hodinu. V půli kopce jsme si udělali přestávku na zamyšlení, a pak jsme dorazili právě v čas na vrcholek kopce. Chrám byl maličký a zrovna probíhal obřad, který byl zasvěcen strážci toho chrámu (bohužel jméno boha jsem si nezapamatoval). Celé procesí vedl něco jako stařešina, oděn v bílém hávu, což symbolizuje čistotu a nebe – Bráhmu. Měl velkou hůl a všichni jej respektovali. Nic nebylo nijak hrané, vše bylo velmi čisté a v našich očích zajímavé. Mnohým z procesí mohlo být i osmdesát let a přece na bohoslužbu do chrámu vyšlapali těch neskutečných 17set schodů. Lidé jsou tu velmi zbožní.
Po bohoslužbě zanechalo procesí obrovský nepořádek, ale byly to všechno obětiny jako banány, kokosy, husa, pečené kuřata, salak a rozličné balíčky obsahující květiny a všude plno vonných tyčinek. Vše bylo zahaleno mlhou, takže jsme intenzivně vnímali atmosféru místa.
Po chvíli jsme se vydali na dlouhou cestu dolů, která byla lemovaná makaky, kteří čekali, že jim každou chvilku něco hodíme a na Alču se zase lepili. Chytl nás pěkný lijavec, a tak jsme zalezli do pouličního stánku, který byl prázdný, ale dobře posloužil před prudkým deštěm, který je zde každý den obvyklý.
Cesta do dalšího chrámu Pura Besakih nám to nějakou chvilku trvalo, neboť trochu poprchávalo a my se schovávali nejen pod přístřešky, ale take ve warungu, kde jsme si dali výbornou polévku s nudlemi a já s masovými kuličkami.
Chrám Pura Besakih je obrovským komplexem 23 chrámů, které jsou nejdůležitější pro Balijce. Historie tohoto chrámu je minimálně 2000 let stará a zmínky o náboženských bohoslužbách se datují od roku 1284. Chrámy jsou si podobné, ale rozdíly jsou patrné. Největší chrám Pura Penataran Agung je honosným chrámem s obrovskou vstupní branou, ke které vede trojí schodiště. Okolo hlavního chrámu jsou přilepeny malé chrámy, kde probíhají bohoslužby nepřetržitě. Turisti si mohou zaplatit průvodce, který jim ‚zařídí‘ meditační prostory v nějakém chrámu – v praxi to probíhá tak, že najde chrám, kde nikdo není, zapálí vonné tyčinky a řekne, ať se modlíte k tomu a tomu. Zdálo se nám to spíš jako maškaráda pro turisty, kteří chtějí ‚meditovat‘, ale třeba se mýlíme.
V posledním chrámu jsme potkali kněze a bělošku, která si tam v pohodě vykuřovala. Trochu nás to zaskočilo a říkali jsme si, kdyby ti Balijci navšívili sv. Víta a zapálili si tam.-))
S tou holkou jsme se dali do řeči a byla to Francouzka, která procestovala celou JV Asii, a tak jsme měli společné téma při sestupu z chrámu. Ona jela do Ubudu na motorce, což nám hodně hrálo do karet. Do Ubudu jsme taky chtěli, ale asi bychom to bez ní nezvládli tak rychle. Následovali jsme ji, ale jela jak pirát silnic. Šlo vidět, že si cesty užívala a my se báli, kdy skončíme v nějakém protijedoucím náklaďáku. Nakonec vše dobře dopadlo a dorazili jsme do Ubudu. Dokonce bydlíme ve stejném homestayi za poloviční cenu než první den a je to tu pěkné. Motorku si necháváme ještě další dva dny – tak se nám to cestování na ní líbí. A vy se těšte na další pokračování „S kozím dechem kolem Bali!“
Kozím dechem kolem Bali – den pátý – nebude-li pršet, nezmoknem (12.3.2011)
Dnes ráno jsme se měli s naší Marií sejít kolem 8. hodiny a udělat si společný výlet do oblasti Danau Bratan. Tato oblast se rozprostírá kolem sopky Gunung Batukaru. Oblast je známá svými jezery a botanickými zahradami, které jsme měli v úmyslu navštívit. Také známý jezerní chrám Puta Ulun Danu je velmi navštěvovaným místem, a proto jsme se tam vydali. Ještě než jsme vyjeli, poslali jsme pohledy a na cestě zpět jsme u našeho homestaye pozorovali něco jako mláďata papoušků, bylo to sytě oranžové, růžové a zelené. Říkali jsme si, co jsou to za zvláštní tvorové a jak jsou zbarvení. A pak jsme se zeptali naší paní domácí, co to je a ona, že jsou to kuřata, jenom že jsou nabarvená, protože je to pěkné:-) Alča z toho měla takovou radost, že jsme museli posunout odjezd o půl hodiny, aby si je všechny prohlédla. A pak jsme vyjeli a místo abychom jeli přímo, tak nás naše Francouzka táhla kdesi na jih a pak zpět na sever a najeli jsme zbytečných 40 kilometrů. To je tak, když se člověk neptá. Vůbec je to tu se značení velmi chabé, neboť všichni přeci vědí, kudy se má jet. Jenom turisti to trochu netuší, a pak hledají a pátrají po každém navigačním prvku. Nejlepším navigátorem jsou všude postávající lidé, kteří vědí a posílají vás tam a zas tamhle, neumí vůbec anglicky, ale když se naučíte název místa, kam chcete – vždy vám jistojistě mávnou, kterým směrem to je.
Do pěkných botanických zahrad jsme dorazili kolem 11. hodiny a nám se tam moc líbilo. Pochopili jsme taky, že Marie nemá ráda moc chození, a tak jsme návštěvu zahrad trochu zrychlili. Lze se tu kochat různými květinami, orchidejemi, kapradinami a jinými rostlinami pěkně dlouho. Ale určitá pohodlnost došla i sem, protože Indonésané postavili kolem všech zahrad velké silnice, abyste mohli obdivovat krásu rostlin z auta, a taky že většina návštěvníků to tak dělá. Škoda.
Pak jsme si dali nějakou mňamku ve warungu a pokračovali na jezerní chrám, který byl obklopen turisty. Vypadal krásně, ale po všech těch chrámech, které jsme navštívili, se nám nezdál být ničím výjimečným a jelikož se blížila bouřka, nebo-li každodenní slejvák, tak jsme se rozhodli jet zpět. Cesta ubíhala velmi rychle, neboť jsme si vůbec nezajeli a v Ubudu jsme byli kolem 4. hodiny.