Kings Canyon – Watarrka National Park (17.2.2011)

Míříme si to takhle ráno od Uluru směrem na Kings Canyon (Kaňon králů), cestou obdivujeme emu, klokany a ptáky, objíždíme ještěrky vyhřívající se na cestě, když tu najednou před námi leží zmuchlaný papír – a není to papír, je to moloch, kterého jsme toužili spatřit! Ihned jsme zastavili a spustila se velká záchranná akce, kterak dostat molocha z vozovky, aby ho něco nezajelo, protože takového tvora je těžké si všimnout – je maličký, vypadá jako odpadek a pokud jedete rychle, ani ho nezaregistrujete. Pro molocha jsme vymysleli pěkné valašské jméno – vrapatý, jakož i pro jiné druhy ještěrek (např. měňavý, strakatá, písková, průžkatý, utěká po dvůch atp.), protože kdo si má pamatovat ty cizí názvy... Takže zpět k vrapatému. Vyhříval se na silnici a očividně se mu odsud nechtělo, jenže o nebezpečí motorismu víme svoje, tak jsme se rozhodli ho z tama i proti jeho vůli dostat. Vrapatý je tvor velmi pomalý, před koly auta by neutekl, ale ani před námi. Nabrali jsme ho na mapu a odnesli snad do bezpečné vzdálenosti od silnice. Tam jsme ho položili to té rozpálené červené hlíny a mohli ho dlouho pozorovat, kterak tam stojí a v hlavě mu šrotuje, co se to s ním stalo a kde to je. Když jsme po nějaké době nepozorovali ze strany vrapatého žádné známky agrese, osmělila jsem se zkusit si na něho šáhnout – nejprve prstem na jeho trnová záda (trny jsou tvrdé a bodají asi jako růže). Vrapatý nevypadal, že by mu to vadilo, tak jsem ho chytla za ocas, nadzvedla a pozorovala ze všech stran – nijak se tomu nevzpíral. Nakonec jsme se s vrapatým rozloučili a dali mu ponaučení, že nemá chodit na silnici – doufám, že si to zapamatoval.

Když jsme dojeli kolem poledne do Watarrka NP, byl už zase nesnesitelný hic. Nejprve jsme si udělali asi hodinovou vycházku na Kathleen Springs, což jsou díry s vodou, která se tady v té vyschlé pustině vzala bůhvíkde. Toto místo bylo pro Aborigince tradičně posvátné (ani se jim nedivím) a podle jejich legend ho stráží velký had, což je spíše duchovní bytost než živočich. Běloši ale v 30. letech 19. st. Aborigince vytlačili (několik se jich asimilovalo) a vodu používali k napájení dobytka.

Odtud jsme popojeli ke Kings Canyonu, vedro dosahovalo vrcholu a zvažovali jsme, zda raději nepočkat někde ve stínu a nejít až večer. Jenže stín nebyl nikde, což rozhodlo. Vydali jsme se na 3,5 hodinovou obchůzku kaňonu s třemi litry vody a zásobou opalovacího krému. V polovině prvního strmého kopce (resp. červenohnědé pískovcové skály) se najednou přihnal mrak a začalo pršet. Chvála Bohu! Ochladilo se zhruba na 40 stupňů a konečně bylo dýchatelno. Ještěrky nadskakovaly radostí, lapaly jazýčky po kapkách vody a cachtaly se v malinkých loužičkách. I my jsme byli šťastní. Byl to náš první australský déšť, sice trval asi jen necelých pět minut, ale byl docela prudký, takže jsme byli promočení a krajina byla příjemně vlhká, už ne tak strašně rozpálená. Nicméně pak vysvitlo slunce a do deseti minut jsme byli zase suší. Šlo se vrchem kaňonu, pak se v jednom místě sestoupilo na jeho dno, kde je docela velké (na zdejší poměry) protáhlé jezero (ve tvaru nudle, kopíruje tvar skal). Kolem jezera rostou palmy a jiné zelené rostliny, takže první běloši, kteří zde přišli, pojmenovali toto malebné místo Gardens of Eden (Rajské zahrady). Protože z této vody chodí pít všechna zvířata ze širokého dalekého okolí, rozhodli jsme se v něm nekoupat, ačkoliv nás to svádělo, byli jsme natření krémem na opalování a tato chemikálie určitě není dobrá k pití...

Od Rajských zahrad se zase šplhalo nahoru na druhou stranu kaňonu a šlo se vrchem, takže byly krásné výhledy na všechny ty zajímavé pískovcové skály, jejichž tvary připomínají staré valašské slaměné úly – čili žádné ostré hrany, ale pěkně zaoblené tvary (vznikly působením vody, větru, Slunce a eroze). Když jsme scházeli dolů k autu, byli jsme zase pěkně zpocení. Neskutečné, pro našince nepředstavitelné vedro. Věnovala jsem tichou pietní vzpomínku mistru Janu Husovi. Už chápeme, proč mají jižní národy polední siestu. Pro nás by bylo ideální zdržovat se mezi 10. dopolední až 5. odpolední hodinou v klimatizovaných budovách, jenže to bychom z té Austrálie neviděli vůbec nic.

Vyjeli jsme pak směrem k Alice Springs, kam bychom rádi dojeli zítra. Za tmy není dobré jezdit, protože klokani rádi skáčou pod kola a taková srážka by mohla být osudová pro obě strany, nebo přinejmenším pro jednu, což by byla škoda. A nejen klokani – i přejetého ptáka či ještěrky by bylo škoda, takže vždycky, jak se setmí, zastavíme a pokračujeme až další den ráno. V noci bývá taky horko, takže spíme nahatí a nepřikrytí a než usneme, otíráme ze sebe pot ručníkem... Chystáte-li se do Austrálie, zvažte, zda nezvolit nějaké méně teplé období.

Ještě snad poslední poznámka k Watarrka NP – neplatí se do něj žádné vstupné a můžete v něm být, jak dlouho chcete (ne jako na Uluru).