Ipoh (14.4. – 15.4.2011)
Dalším naším zastavením na cestě Malajsií měl být národní park Taman Negara, do kterého jsme chtěli dostopovat z Cameron Highlands. Jenomže jsme chytli dobrého stopa přímo do Ipohu, což je na druhé straně hor, a tak jsme si řekli, že oželíme treky v džungli s pijavicemi (takových ještě bude) a podíváme se do města zvaného Ipoh (stejně jsme do něho chtěli).
První zastávkou v Ipohu byly turistické informace (něco, co v Indonésii nenajdete – tady jsme dostali zadarmo mapy a dozvěděli se, co je tu k vidění a co se tu dá podnikat).
Toto město zažilo obrovský boom v době těžby v nedalekých cínových dolech. Po velkém požáru v roce 1892, kdy shořela polovina města, se dostalo anglickým kolonizátorům (teda pardon, obchodníkům) do ruky město, které se dalo přetvořit k obrazu britskému. Začaly tedy projektové práce a díky potenciálnímu bohatství v cínu a nedalekých vápencových dolech začal čilý stavební ruch a shon a během několika málo let vyrostlo toto pěkné město. Architektura starých budov je ve stylu novorenesančním s prvky asijské architektury. V době rozkvětu města před druhou světovou válkou bylo založeno mnoho chrámů a postaveno mnoho moderních – teda na tehdejší dobu – budov, které stojí dodnes.
Nejpěknější budovy podle nás jsou železniční stanice, radnice, stará pošta, soud, Birchův památník, bankovní budovy, pákistánská mešita a ulice konkubín.-))).
Město je rozděleno do dvou památkových tras, které na sebe navazují. Během této procházky uvidíte všechny podstatné památky z celého starého a z části nového města. Procházka po městě nám zabrala tak 5 hodin a v průběhu jsme se stavovali do všelijakých restaurací a venkovních prodejen, kde nabízejí chlazené nápoje, které nemůžete odmítnout díky vysokým teplotám. Bylo takové horko, že tyto zastávky byly nezbytností, nebo bychom se uvařili na slunci.
V na sklonku roku 1941 obsadili nečekaně město Japonci, kteří tu po čtyři roky panovali. Vůbec japonská invaze byla pro Malajsii překvapením. Nečekali, že Japonci zaútočí ze severu na jih a z pevniny dobijí město Singapur, které bylo britskou državou. Tento geniální vojenský počin je dobře popsán v Národním muzeu v Kuala Lumpu. Celá japonská armáda putovala na kolech džunglí a dobývala jedno nepřipravené město za druhým – včetně Ipohu.
Když jsme si dali zdejší vyhlášenou bílou kávu, kterou milovali japonští okupanti (na které zdejší nemohou zapomenout), tak se zatáhlo a my mohli v mírnějším počasí vychutnat zbytek z architektonických skvostů tohoto města.
Večer jsme navštívili zdejší pěknou čajovnu a dali jsme si oolong, který chutnal jako puer. Tak nevíme, jestli si z nás dělali srandu nebo slili všechny čaje dohromady, aby nás zmátli.-)))
A pak už do našeho čínského ubytování, kde jsme museli chvíli klepat, než nám místní vrátník otevřel.-(
Další den jsme se rozjeli do okolí obdivovat vápencové jeskyně, ve kterých se nalézají povětšinou čínské buddhistické chrámy. Nejdříve jsme navštívili Sam Poh Tong chrám, ke kterému cesta vedla kolem kolotočů. Samotný chrám byl také velmi pestrobarevný a někdy až přezdobený (říkali jsme si, že se k těm kolotočům náramně hodí). Zajímalo by nás, jestli Buddha chtěl, aby mu stavili takové chrámy (totéž s Ježíšem – něco nám říká, že odpověď bude spíše záporná :-)). U chrámu byla malá zahrada, která se nám hodně líbila, také proto, že v ní bydlela psí rodinka – máma s osmi štěňaty (teda ty, které jsme spočítali). A taky tam měli rybníček s rybičkami, velkými rybami a želvami, což se líbilo Alence a ani od nich nechtěla jít do chrámu.
Poté jsme se pěšky posunuli k chrámu Kek Lok Tong, který je umístěn v obrovské jeskyni, která je průchozí a na druhé straně je obrovská čínská zahrada se všemi možnými soškami a miniaturními draky. Bylo to pěkné, ale bylo zrovna poledne, kdy jsme sem dorazili, a nás zajímala pouze chladná jeskyně a do zahrad jsme šli jen s velkým sebezapřením.-))))
(Cestu k chrámu musíte zdolat buď po svých nebo taxíkem. Místní autobusy zde nejezdí. Zabere vám to tak 45 minut – my jsme šli pěšky.)
No a potom jsme zajeli zpět do centra Ipohu a hned jsme se dali autobusem na sever do 10 kilometrů vzdáleného Perak Tong chrámu. Ten je známý 12,5 metrovou sochou sedícího Buddhy a také vyhlídkami na skalách. Pokud si chcete vychutnat pohled na nijak z dálky zajímavý Ipoh, tak po zdolání více než 500 schodů přijdete do altánků na skalách, kde se vám naskytne pohled na město a nedaleké hory, které jsou spíše vápencovými monolity čouhajícími z rovné krajiny (trochu si tak představuji Halong Bai ve Vietnamu – jenom tam je voda – tu bylo město).
Po spočítání všech schodů, slízání několika zmrzlin a užití si atmosféry chrámu jsme se vrátili zpět do města, kde jsme se najedli, navštívili místní levný trh s ovocem a zeleninou a šli se zotavit do našeho čínského hotýlku. Večer máme v plánu navštívit ještě nějakou vývařovnu a zítra se sbalíme a vlakem se posuneme na ostrov Penang, který je vyhlášeným turistickým místem.
Apropó, zde v Ipohu jsme viděli pouze 2 bílé turisty, a to ještě z autobusu – takže pohoda.