Golden Bay (12.12.2010)

Dopoledne jsme se vypravili na Wharariki Beach. Je to pláž s šedivým pískem, dlouhá asi kilometr nebo dva, z moře vyčnívají bizardní skalní útvary s otvory, okny a různými výčnělky. Téměř nikdo tam nebyl, asi jen sedm lidí. Kdo tam však byl, to byli lachtani (nebo tuleni? – zjistili jsme, že vlastně nevíme, jak se od sebe liší, budeme si to muset někde najít, na ceduli před pláží bylo napsáno „seals“). Napřed jsme pozorovali lachtany v moři, pak jsme si všimli, že se opalují na jednom útesu. Bylo to ohromné. Když jsme šli po pláži dál dozadu směrem na sever, potkávali jsme další a další lachtany. Názor, že jsou to hraví a roztomilí tvorové, jsme změnili, když Zdenek přelézal větší kámen a při seskoku na jednoho omylem málem šlápl, protože si ho nevšiml – měli jste slyšet ten lachtaní řev a vidět náš úprk – myslím, že jsme trhli rekord v běhu na krátkou vzdálenost s batůžkem na zádech. Od té chvíle jsme se lachtanů začali trošku bát a každého jsme náležitě velikým obloukem obcházeli, zejména mláďata – rozhněvat rodiče bychom si nepřáli...  

Z Wharariki Beach jsme se vydali na Farewell Spit – písečný poloostrov, který svým dlouhým úzkým tvarem připomíná kosu. Stojíme se tak na jednom útesu, odkud byl krásný výhled na moře a lachtany, když tu se proti nám z kopce řítí rozesmátá postava a mává na nás. Evča – děvčica, se kterou jsme cestovali na Zéland letadlem, byli jsme s ní v Auckladu v backpackeru a pak jsme ji ještě potkali na jedné farmě! Zéland je malý... Tož jsme povykládali, vyměnili si zkušenosti z cest, dali si navzájem tipy, co vidět a kam jít a rozešli se s tím, že se asi nevidíme naposled :-) Na Farewell Spitu měly být nějaké fosílie – šli jsme podle oranžových ukazatelů, ale kromě vystavené a oplocené kostry jakéhosi pravěkého ještěra jsme nenašli nic jiného. Asi jsme se špatně dívali. Procházka po „kose“ byla pěkná, šli jsme bosky měkkým, teplým pískem, chvíli lesem, chvíli po pláži. Mimo lachtanů jsme viděli spoustu vodních ptáků, mnoho jich mělo mláďata. Na konec „kosy“ jsme nedošli, otočili jsme to asi v polovině, protože Zdenka začal bolet prst na noze :-)

A jelo se dál. Asi dvě hodiny jsme strávili u Pupu Springs – pramenů řek, kde je ta nejčistší voda na světě – taky platí zákaz jakkoliv se té vody dotýkat nebo z ní pít. Voda byla nádherná, úplně průzračná, takže jsme mohli pozorovat, co se děje na dně, jako by to bylo těsně pod hladinou. Kolem pramenů vedou pěšinky, takže i vozíčkáři se mohli podívat. Nicméně kromě jedné slečny jsme tam nikoho nepotkali. Pupu Springs jsou pro Maory posvátné, než je běloši prohlásili za své, Maorové se tam chodili léčit a konat rituální omývání při narození a smrti, před cestou a po návratu z cest. Je to opravdu silné místo, jde to z toho cítit.

Navečer jsme se vypravili zpět do Motueky a odtud budeme mířit směrem na jih vstříc dalším národním parkům.