Flinders Ranges National Park (11.-13.2.2011)
11.2. brzy odpoledne jsme dorazili do Adelaide, hlavního a největšího města Jižní Austrálie. Ne že bychom se chtěli procházet po městě, to opravdu ne, ale chtěli jsme vidět vyhlášené botanické zahrady, do nichž je vstup zdarma.
Zastavili jsme přímo u nich a vydali se s malým batůžkem na zádech obdivovat různé květiny, keře a stromy. Poprvé jsme viděli naživo, jak rostou ananasy, trsy banánů a fíky – vše ještě bohužel nezralé. Líbil se nám hodně pavilón kaktusů a sukulentů a též vnitřní zastřešené jezírko s lekníny a lotosy, právě kvetly a byly opravdu krásné. Začali jsme vymýšlet, co všechno budeme pěstovat doma v Neratově, až se vrátíme. Bude toho hodně :-)
Chtěli jsme též navštívit „Fauna Park“ hned vedle botanických zahrad, ale vstupné 28 dolarů na osobu nás odradilo. 
hned vedle Fauna Parku je zdarma výstavní síň „za života zvířat“, kam jsme zašli, shlédli film o šimpanzech a výstavu fotografií australské přírody. Pomalu už se schylovalo k večeru a my jsme z Adelaide kromě záhonků a opic neviděli nic :-) Řekli jsme si, že to k autu vezmeme přes centrum města, ať aspoň vidíme, jak to tu vypadá. A dobře jsme udělali. V centru byl zrovna festival pouličních umělců, tak jsme se vyžili i kulturně – poslechli jsme si legračního zpěváka „růžového Sinatru“ a vystoupení dvou perfektních houslistek, načež už se stmívalo, což byl ten nejlepší čas vydat se pryč z města směrem k národnímu parku Flinders Ranges (jelo se tam přes vesnici Pichi Richi, z čehož máme srandu do teď).
Další den ráno jsme začali v přístavním městě Port Augusta, kde jsme si v knihovně zašli na internet a v supermarketu udělali velké zásoby jídla na další cestu. Vzdálenosti jsou tady obrovské, takže jsme do Flinders Ranges NP dojeli až odpoledne. Na australské poměry je to relativně malý park, všude kolem něho jsou roviny s červenou hlínou a pichlavými keři, když tu najednou se z těch rovin zvedají hory porostlé borovicemi a eukalypty, které poskytují obydlí klokanům, pštrosům a samozřejmě nevítaným kozám a králíkům. Vydali jsme se na vycházku k Arkaroo Rock – skále, na níž jsou kdovíjak staré aboriginské malby. K malování používali Aboriginci směs různých hlinek, rostlin, zvířecího tuku a krve, z čehož jim obvykle vyšla barva červená, bílá, hnědá nebo černá. Kresby vypadají na první pohled docela primitivně, v podstatě jen čárky, kolečka, šipky a čtverce, ale jejich význam je pro původní obyvatele důležitý – znázorňují příběhy tradované v tom kterém kmeni, jeho historii, oslavy úspěšného lovu, iniciační a jiné rituály. Aboriginci měli po příchodu bělochů docela smutný osud, asi jako všechny přírodní národy. Australské občanství (tedy uznání lidství) získali až v roce 1967!!!
Ke skalám se šlo po pěšině, která vedla buší. Na pěšině se hemžilo tolik mravenců, že to vypadalo, jakoby se země hýbala. A těch ještěrek a obrovských pavouků s velkým bílým tělem a dlouhýma nohama! Arachnofobika by asi trefil šlak... Jak jsme se pak dozvěděli, nejsou tito pavouci smrtelně jedovatí, jen mírně – prý to dost bolí a je vám špatně, ale pokud máte dobré srdce (v medicínském slova smyslu, ne v morálním), tak to přežijete.
Protože je povinností zdržovat se v národních parcích v kempech (nejlevnější stojí 11 dolarů) a protože jsme byli na samém okraji parku, jeli jsme asi 3 km před něj zašít se do lesíka. Povedlo se nám najít krásné místo, kde nám dávali dobrou noc klokani :-)
Když jsme ráno vykoukli ven, kolem nás se procházelo 12 pštrosů – 11 drobnějších samiček a jeden statný, vysoký samec. Obcházeli nás, dívali se na nás, ale když jsme si je chtěli vyfotit, zmizeli v lese. Jeli jsme zpátky do národního parku, za vstup do parku se platí poplatek 8,50 dolarů – vhodí se to do obálky, kterou dáte do kasičky u vstupu do parku, doklad o zaplacení (část té obálky) si musíte vylepit na sklo auta nebo vystavit na batoh. Ve Flinders Ranges NP je spousta treků, od kraťoulinkých až po dlouhé. My jsme si vybrali, že půjdeme celodenní trek na vrchol St. Mary – okruh, při němž jdete buší, pak trochu šplháte po skalách, pak lezete po čtyřech na vrchol, a dolů podobným terénem, ale jinou cestou. Co se mi na Austrálii ohromně líbí, to je ten obrovský prostor – díváte se do krajiny, kde jsou hory, rovina, lesy, buš, a nikde ani známka civilizace, nebo třeba jen jedna strašně dlouhá, rovná, prašná cesta. Nikde davy turistů, resp. nikde ani živáčka, jen velké množství nejrůznějších zvířat, z nichž mnohé nenajdete jinde než právě tady. Jdete lesem a všude vidíte klokany, kteří se pasou a neutíkají, protože neznají strach z člověka. Projde kolem vás hejno pštrosů, jakoby jste byli vzduch – a taky že jsme. Nad hlavou vám létají papoušci a je jim jedno, že na ně zíráte s otevřenou pusou a šeptáte: „Taková nádhera...“ Oni prostě jen letí kolem. Na mysl mi často přichází báseň od Walta Whitmana (volná parafráze): „Myslím, že bych mohl odejít za zvířaty a žít s nimi, jak jsou mírná a přívětivá... Ani jedno z nich není nuzné nebo ctihodné... Neleží po tmě v bdění a nepláčí pro své hříchy...“ Abych pravdu řekla, než jsme tu jeli, neměla jsem o Austrálii ani ponětí, a tak jsem se ani nijak netěšila – říkala jsem si, že až na místě uvidím, co je to vlastně zač. A teď už vím, že bych se tu jednou chtěla vrátit. Ještě než lidé zaplní celý prostor a vytlačí z něho to, co je původní.
Ale zpátky k výletu. Ráno bylo oblačno a příjemná teplota na chůzi – tak akorát na krátký rukáv, ale nebylo nijak příšerně vedro. Prostě ideálka. Šli jsme asi tři hodiny buší po rovině, pak se začalo stoupat do kopců, a pak prudce nahoru na vrchol St. Mary. Cesta byla značená perfektně, možná až moc – co 200 metrů ukazatel s nápisem, kolik km jste už ušli od Wilpeny (místo, kde jsou turistické informace a kde jsme nechali auto) a kolik km je to na vrchol. Na vrcholu St. Mary foukalo, takže jsme byli rádi, že jsme si vzali mikiny. St. Mary je pro Aborigince posvátným místem, asi jako celá země... Po cestě dolů jsme viděli v eukalypto-borovicových hájích krásné růžové květiny, bohužel neznáme název. A samozřejmě klokany a kozy :-) Byl to krásný výlet, ale nakonec nám nezabral celý den, jak jsme plánovali, cestu jsme ušli i se všemi zastávkami a pozorováním přírody za necelých 7 hodin.
Nevadí, tím líp, aspoň se ještě někam podíváme. Jeli jsme (už mimo Flinders Ranges NP, směrem zpět na Pichi Richi) do Youramballa Caves podívat se na další aboriginské jeskynní malby. Youramballa Caves jsou skály uprostřed roviny, které byly místem aboriginských posvátných rituálů. Malby v jedné jeskyni znázorňovaly iniciační rituál a způsoby tance, v další jeskyni byly „zápisky z lovu“ – kdo kolik čeho ulovil a jak, v další bylo zase něco o zvířatech. Jeskyně jsou oplocené, takže dovnitř nemůžete, ale díváte se od plotu přímo do nich, takže o nic nepřicházíte. Na cestě od jeskyní jsme viděli podivného klokana – měl dvě nohy, čtyři ruce a z břicha mu čouhal ocásek – ano, byla to klokanice s malým klokánkem v kapse :-)
Navečer jsme se vykoupali v nějakém jezírku, které se náhle objevilo uprostřed vyprahlé pustiny. Voda byla teplá jak kafe. Spali jsme kousek před Port Augustou, neboť další den tudy povede naše cesta do pouště.