Fiorland (12.-15.1.2011)
12.1. – Dopoledne jsme dojeli do městečka Te Anau, které se rozkládá na úpatí hor u velkého jezera, je to hodně malebné místo. Než jsme si ho prošli, navštívili jsme „Wildlife centre“ – takové malinké ZOO, kde byli samí ptáci. Zprvu nám jich bylo líto, když jsme je viděli zavřené v klecích, ale pak nás ukonejšil nápis, že všichni tito ptáci byli nalezeni zranění nebo nemocní, takže by v divočině nepřežili, pročež se jich tady ujali a léčí je. Odpoledne jsme se přesunuli směrem k vyhlášenému Milford Soundu, dost blízko na to, abychom tam byli zítra brzo ráno. Kolem Milford Road je zákaz kempování, tak jsme se vydali odbočkou na Hollyford Road, kde jsme se na noc pěkně zašili v lesíku.
13.1. – Ráno jsme se vydali podívat se na onen vyhlášený Milford Sound („sound“ vypadá na první pohled jako fjord, rozdíl je v tom, že fjordy byly vytvořen ledovcem, „sound“ řekou). Milford Sound je snad turisticky nejprofláklejší novozélandská atrakce, vede tudy trek – prý nejkrásnější novozélandský trek (jeden z tzv. great walks), který si ovšem musíte zarezervovat hóóódně předem (např. na letošek už je zcela obsazený!) a dost za něho zaplatíte. Musíte ho jít 5 dnů (nelze zkrátit), musíte tedy 4 noci spát na chatách, 1 noc stojí 50 dolarů, tedy 200 dolarů celkem. Navíc se k němu musíte přeplavit přes jezero, což vás stojí další peníze. Je to tak prý z toho důvodu, že tím DOC reguluje počet turistů v této oblasti. Podle nás je to ale spíš byznys. Nic jsme zarezervováno samozřejmě neměli a už nám ani nezbývá tolik peněz, tak jsme to šli obhlídnout jenom zespodu. U Milford Soundu byl docela hluk – všude turisti, nad hlavou nám hučely vrtulníky a malá letadýlka, vodu křižovaly výletní lodě a parníky, tedy nic podle našeho vkusu. Věnovali jsme milou vzpomínku třikrát větším, tichým a liduprostým norským fjordům... Po krátké vycházce (bush walk + lookout) jsme s radostí skočili do naší dodávečky a popojeli kousek pryč, na parkoviště za nejdelším zdejším tunelem, kde začíná trek na Gertrude Saddle.
Počasí bylo krásné, na nebi ani mráčku, tak se nám šlo velmi dobře. Po zhruba kilometru chůze po travnaté rovině nastal prudký výšlap do Gertrude Sedla, po skále a kamení, sněhem, přes potůčky, cestou necestou. Ani jsme nepotkali moc lidí, asi tak 6. Výhled z vrchu byl pěkný – na hory kolem i na Milford Sound. Při cestě dolů jsme potkali 82 letého vitálního dědečka s hůlkou a batůžkem. Dal se s námi do řeči a pak nám ještě ukázal chatu, kde bude dnes spát, včetně postele, z níž je ten nejkrásnější výhled :-) Na parkovišti jsme pak našli za stěračem našeho auta dotazník od DOC ohledně Gertrude treku – jak se nám šlo, jaké bylo značení apod. Co nás potěšilo, součástí dotazníku byly dva výborné karamelové bonbóny, na nichž jsme se smlsli :-)
14.-15.1. Greenlake Track
Podle předpovědi měl být 14.1. poslední pěkný den, pak zase období dešťů. Není na co čekat, balíme batohy a jdeme alespoň na dvoudenní výlet. Naším cílem se stalo jezero Greenlake (815 m.n.m.) ležící uprostřed hor asi 50 km od Te Anau, resp. chata u jezera. Trek to byl jednoduchý, nešlo se oněch 50 km, ale autem jsme dojeli blíž (na Borland Carpark) a šli jsme asi jen 3 hodiny. Pěšinka vedla listnatými lesy a travnatými rovinami. Hodinu před chatou nás čekalo prudké stoupání do kopce, pak zas prudký sešup dolů a už jsme byli u jezera, které bylo docela teplé. V chatě prázdno, obloha modrá, vzduch teplý, jezero též – šup do vody! Byla to pohodička, sami v prázdné chatě...
Sotva jsme se další den vzbudili a nachystali snídani, už do chaty vešlo 8 ochránců přírody, kteří mapovali v této oblasti výskyt kea (ten papoušek, který mi v Cascade Saddle ukradl kapesník). Už od rána bylo zataženo, obloha byla šedivá a strašně foukalo, až se chata otřásala. Nechtěli jsme čekat, až se rozprší, proto jsme se poměrně rychle sbalili a vyrazili stejnou cestou zpět k autu. Hrozící déšť nám ale nezabránil v tom, abychom si nelehli do vysoké trávy (byla mi vysoká až nad ramena!), zmítané silným větrem, a nepřemítali nad nesmrtelností brouka. Tak jsem utrousila, že až zemřu, chtěla bych, aby mé tělo položili do vysoké trávy a nechali ho tak, nicméně Zdenek suše a bez porozumění odvětil, že díky pohřebnímu zákonu mi to nebude umožněno.
Když jsme přicházeli k dodávce, začaly na nás padat první kapky deště. Vyšlo nám to perfektně. Trochu jsme pak měli nervy s docházejícím dieselem a svítícím hladovým okem, ale nakonec jsme našli i tu benzínku. Prostě všechno bylo, je a bude dobré.
