Všude dobře, tak co doma :-)

Dobré ráno, Vítname! aneb z Laosu do Sapy (19.-20.6.2011)

20.06.2011 19:51

Naše tranzitní městečko Muang Khua, do kterého jsme dorazili 18.6.odpoledne, nám nenabídlo nic jiného než levné ubytování, trochu jídla a poslední dobré pivo Lao před tím, než jsme zalehli do – pro nás posledního - laoského guesthousu.

Následujícího dne v 5:30 nám odjížděl autobus směrem Vietnam, Dien Bien Phu. Ó, jak naivně jsme si mysleli, že ten den dorazíme do vietnamské Sapy! Cesta na hranice byla příšerná, plná děr, rozestavěných úseků a bláta. Po čtyřech a půl hodinách jsme dorazili na laoskou stranu hranice (ve vysokém mlžném sedle), kde nás zkásli o 4000 kipů jako úplatek a my mohli pokračovat dále. Na vietnamské hranici byli mnohem organizovanější úředníci a nechtěli po nás úplatek ani dong (jejich měna cca 1000 dongů = 1 koruna).

Od hranic už byla cesta pohodová. Sjeli jsme z vysokých hor do místa, které je pýchou Vietnamců, a to město Dien Bien Phu. Každý, kdo se zabýval poválečnou historií tohoto regionu, ví, že se zde odehrála velká bitva, v níž si Vietnamci vybojovali svou nezávislost od okupačních francouzských jednotek.

Město leží v obklopení vysokých vrcholků, o kterých si Francouzi mysleli, že jsou ideální pro umístění předsunutých dělových základen, chránících samotné město v kotlině. Dokonce tři generálové spolupracovali na tom, aby tento opěrný bod narušoval činnosti Ho Či Minovy armády zvané Vietkong. Kluci šikmoocí však měli podporu nejen Číny, ale i Ruska, neboť bojovali za svůj komunistický ideál. Vymysleli taktiku „zaútoč a schovej se“ (pomocí zakopaných děl, které jednou vystřelili a ihned je schovali do připraveného tunelu). Francouzi dlouho nevěděli, jak proti této taktice odporovat a stálo je to mnoho tisíc mužů, než kapitulovali 7. května 1954, kdy Vietkong postupně zabral všechny vrcholky kolem města a odstřeloval město z bývalých ochranných základen.

Dnes je toto město velkým památníkem této bitvy. Na malém kopečku uprostřed města se tyčí sochy vojáků s kulomety a dítětem, nesoucím pochodeň. Podobné pomníky hrdinům si dobře pamatujeme z dob komunismu u nás.

V místním muzeu je ke shlédnutí fotogalerie z bitvy a různé artefakty. Například vesta Ho Či Mina nebo prapory vztyčené na francouzské základně ve chvíli vítězství. Z muzea na nás dýchlo vlastenectví a Alča měla možnost popovídat si s kluky z Hanoje o jejich národní hrdosti a pýše, že jsou Vietnamci. Když se ptala, jak vnímají Amíky a Francouze dnes, tak se jí dostalo ne moc přesvědčivě řečené odpovědi, že je to už minulost a musí se hledět vpřed....

A my jsme nakonec byli rádi za krátké zastavení v Dien Bien Phu. Pouze jednu noc jsme přespali a druhého dne brzy ráno v 6:30 vyjíždíme směr Sapa – horské město se spoustou tradičních kmenů.

Cesta byla dlouhá cca 300 km a jeli jsme ji 9 hodin. Horší cestu jsme zažili jen na Sumatře z Jepary do Way Kambas. Házelo to s námi na všechny strany, místní blili o sto šest, naše žaludky to naštěstí (zázrakem) ustály. Před nějakým větším městem asi v půli cesty se najednou objevila asi na jeden kilometr šestiproudová (!) dálnice a jak se tak znenadání objevila, stejně i skončila a změnila se opět v úzkou bahnitou cestu plnou děr, na níž se sotva vyhnou dva autobusy. Asi v městě očekávali návštěvu nějakých komunistických papalášů, a tak jim postavili kus pěkné cesty – něco jako u nás ve Slušovicích. Tak jsme si říkali, že kdyby místo jednoho kilometru šestiproudové silnice udělali jen dvouproudovou, mohli ji mít trojnásobně delší při stejné spotřebě materiálu – že je to nenapadlo!

Do Sapy jsme dojeli odpoledne a našli si ubytování se sypaným zeleným čajem v ceně :-) Pro úplnost: Lotus Guesthouse, 120.000 dongů. Sapa je pěkné městečko ležící v úchvatné horské krajině plné skal a vodopádů, ale o tom další článek...    

  

© 2010 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webových stránek zdarma Webnode