Dieng Plateau (22.-25.3.2011)
To zas byla cesta! První dny v Indonésii jsme smlouvání a dohadování se o cenu považovali za exotický kolorit zdejší země, rovněž nečestné a prolhané řidiče bem, kteří se snaží každého bělocha s batohem na zádech i bez batohu natáhnout minimálně dvacetinásobně, ale včera už nás to začalo pěkně sr.... štvát. Nejenže jsme během těch asi 90 km ze Sela pod Merapi do Diengu museli přesedat osmkrát, to by nevadilo, ale znamenalo to 8x se dohadovat, že nebudeme platit 100 tisíc za cestu, za kterou místní platí 3 tisíce. 7x se nám to povedlo, jednou jsme prohloupili, a to nás ještě ten ....... (slovo cenzurováno) vysadil ne ve Wonosobu, jak jsme byli domluveni, ale v jiné vesnici asi v polovině cesty a tvrdil nám, že toto je Wonosobo. Zlaté cestování vlakem, kdy si všichni koupí na začátku ve stanici lístek za stejnou cenu.
Cesta z Wonosoba do Diengu vede furt do kopce. Je neuvěřitelné, jak místní využívají zdejší příkré svahy k pěstování zeleniny a rýže – každé místečko je obděláno, až nahoru k obzoru. Neskutečné. Když jsme přijížděli do Diengu, bylo kolem 2. hodiny odpolední a pořádně se rozpršelo. A tak jsme se ten den již jen ubytovali v prvním homestayi, který jsme potkali, protože byl celkem pěkný, čistý a hlavně za 50 tisíc rupií pro oba. Pak jsme navštívili jeden z místních warungů, kde se majitelé krčili u kamínek, protože teplota poklesla na pouhých 20 stupňů, tudíž domorodcům hrozí podchlazení :-)
A pak mi to propuklo. Teplota, zimnice, malátnost a bolest v krku. A to jsme si zrovna nedávno říkali, že jsme nějak podezřele dlouho zdraví, tedy vzhledem k našim poměrům. Naposled jsem byla nemocná, když jsme odjížděli z domů na Zéland, a teď mě to najednou skříplo. Zatím to vypadá na angínu, snad se z toho nevyklube něco horšího. A tak ležím v posteli, dívám se z okna, jak je venku střídavě krásně, střídavě deštivo, a přemýšlím o nesmrtelnosti nejen brouka.
Tudíž psaní o dalších zážitcích přenechávám svému muži, protože ten objevoval Dieng Plateau sám.
Ač jsme si museli prohádat cestu až na Dieng Plateau, stálo to za to. Celá oblast je pozůstatkem velkého vulkánu, který se časem rozpustil a vytvořil tuto oázu pro zemědělce. Historické osídlení tohoto místa dokazují i mnohé chrámy, kterých je tu 8 a jsou rozprostřeny po krajině. Tyto hinduistické chrámy jsou všechny zasvěceny bohu Šivovi a byly postaveny kolem 7. století AD. V centrální části této plošiny je malé jezero, které by jeden přehlédl, pokud by o něm nevěděl. Vedle něj je komplex malých chrámů. Dnes je zde vybíráno vstupné a stojí 20 tisíc společně s návštěvou kráteru.
Další velkou atrakcí tohoto kraje je hojná vulkanická činnost, která narozdíl od sopky Merapi není až tak nebezpečná, protože tu nedochází k uvolňování magmatu. Zato zde ale dochází k zahřívání podzemních vod a plynných kapslí natolik, že na povrchu vyvěrají sirné prameny, vařící bahno a nebezpečné plyny. Nejzrádnější jsou pukliny, z kterých vyvěrá CO2. Těchto je na severní straně náhorní plošiny hodně. Největší zaznamenanou tragédii, kterou způsobil oxid uhličitý, bylo 149 udušených lidí, kteří v roce 1979 utíkali před zemětřesením a domnělou explozí blízké sopky, ale vběhli k puklině s CO2. Obětem je věnován pomník nedaleko vesničky Dieng.
Vydal jsem se prozkoumat nedaleký kráter, z něhož neustále stoupá oblak dýmu. Kdybych věřil na draky, určitě by jeden spal v této oblasti. Když jsem přicházel k malému kráteru (asi 15 m v průměru), už z dálky jsem jej mohl cítit. Známý sírový zápach jako na Novém Zélandu v Rotoruře a žlutě, červeně, černě a bíle zbarvené oblasti mě ujistily, že jsem správně. Procházel jsem kolem bublajících zřídel, žlutě vydechujících děr a našlapoval jsem opatrně po dutých krustách síry tak, abych se někam nepropadl. Cesta nebyla nijak značená nebo viditelná, takže jsem chvíli bloudil, než jsem se přes mostek dostal k vyvýšenému kráteru. Přes hustou mlhu nejdříve nešlo vidět ani na krok, pak jsem zpozoroval bambusový plot, zřejmě proto, aby nikdo do žhavého bahna nespadl. Bahno má teplotu 85°C a klokotá jak o závod. Nejlepšího pohledu jsem si užil z vyvýšeného kopečku, odkud jsem také pozoroval místní geotermální elektrárnu pod protějším kopcem. Nakonec jsem zamířil k malým zeleným jezírkům, které bývají zřejmě turisty opomíjeny, boť cesta nebyla skoro vůbec prošláplá.
Opustil jsem kráter a zamířil jsem do místního kina, kde měli promítat za 3 tisíce krátký dokument o zdejším kraji. Tisíců chtěl chlapík 10, nakonec 5, a tak jsem se 25 minut mohl vzdělávat o tomto kraji.
Jedním z unikátů tohoto kraje jsou malé děti, které mají od malička vlasy nečesané – zdredovatělé. Má to velmi důležitý kulturní význam, neboť takové děti jsou zárukou dobré sezóny a štěstí celé vesničky. A když dospějí do školního věku, musejí jim rodiče dredy ostříhat, což je také velká slavnost a tyto dredíky se posílají po řece k „usmíření“ bohů.
Nakonec jsem se vydal k velkým sirným jezerům, které jsou nedaleko našeho ubytování. Tu jsem mohl obdivovat brčálově zelenou vodu. Podobné jezero jsme již potkali ve Wai-o-tapu na NZ, ale zde bylo mnohem větší.
Nakonec jsem koupil Alence jídlo a banány a ještě než začalo pršet, přišel jsem zpět do našeho dočasného příbytku.
Ještě bych se rád zmínil o této zemědělské oblasti. Lze dobře vidět, jak zdejší lidé obdělávají všechnu půdu mnohdy tak vysoko, že my Valaši bychom se do takových krpálů ani neštrachali. Dnes se nejčastěji sadí brambory, které ve zdejší podmínkách mohou sadit 4x ročně, což je pro nás úžasné. Podnebí není nijak teplé, ale díky vláze a také trochy hnojení (slepičí trus s rýžovými slupkami) se tu kobzolám daří perfektně. A když je půda již hodně vyčerpaná intenzivním bramborářstvím, tak nasadí hrášek, kapustu, cibulu nebo mrkev, aby si půda odpočinula. Samozřejmě že všechna práce je zde dělaná ručně. Dneska jsem potkal rolníky, jak si pochutnávali na obědě, pozvali mě k jídlu a já si s nimi lámanou indonéštinou a angličtinou povídal o jejich životě. Krom toho všeho dření na poli znají také české fotbalisty, za což já se stydím, protože žádného indonéského fotbalistu neznám. Zdejší lidé jsou velmi příjemní a není to žádné povolávání „mistéér“ a natahování cen všeho. Zdá se, že je to stále turistou zapomenutý kraj.
