Darwin a odlet z Austrálie (3.-7.3.2011)

V Darwinu jsme strávili celkem čtyři noci, z toho dvě v „našem“ pronajatém autě, třetí skrze CouchSurfing v bytě u Richarda a čtvrtou pitím v restauračním zařízení s Richardem a následně dvouhodinovou chůzí na letiště (čtyřicet dolarů za autobus je moc, pokud máte v kapse jen osmdesát centů). Ale pěkně po pořádku. Vezmu to ovšem jen letem světem, drobných zážitků je tolik, že by z toho mohla být kniha, a navíc touto dobou, kdy píšu tento článek, jsme první den na Bali a nové zážitky překrývají ty včerejší...

Co je perfektní na Darwinu a vlastně téměř na všech australských městech, to jsou služby občanům – v parku zadarmo grily, zadarmo plavecké bazény, a ten v Darwinu byl fakt vypečený (Learnure Recreation Park) – velký, nepříliš hluboký bazén, tři divoké spletité tobogány, pro děcka průlezky a kolotoče, provozováno YMCou pro blaho lidu. Nemusím vám asi psát, že jsme vydrželi jezdit na tobogánech asi čtyři hodiny, co taky dělat jiného v tom vedru.

První noc v Darwinu nebyla moc příjemná, tedy noc ano, ale probuzení ne. To víte, v přírodě přespíte kdekoliv, ale ve velkém městě se na vás dívají jako na vetřelce, potenciálního zloděje  

a možná i vraha :-) Jeli jsme na pobřeží na severozápad, kde je přírodní rezervace, abychom se skryli před zraky lidí. Zaparkovali jsme na úplném konci cesty, čistíme si zuby, když tu kolem jde pán a říká, že je to tam nebezpečné, že tam lidé chodí pít a často jsou tam pak poničená auta, že máme jet raději o kousek zpátky k surfařskému klubu, tam že je to v pohodě. Nevím, jestli jsme už psali, že Australané jsou velmi přátelští a když vidí turistu, hned se ho ptají, jestli nepotřebuje pomoct, jak se má, jak se mu Austrálie líbí... Je to docela rozdíl od lidí v ČR – ale je jen na nás, abychom to zlepšili. Jeli jsme tedy k surfařům, v klidu si spíme a ráno na nás přijde chlapík se psem – majitel klubu, co že si dovolujeme spát na jeho pozemku, že na nás zavolá policajty, ať už nás tam nikdy nevidí apod. Byl opravdu nepříjemný, křičel a nadával, tak jsme prostě nastartovali a odjeli – kde je problém, že... Nebyl to ale moc pěkný začátek dne.

Taky jsme možná už psali, jak je to s internetem – v Jižní Austrálii byl zdarma ve všech knihovnách, tady na severu (Northern Teritory) byl všude placený a ne zrovna málo – 9 dolarů na hodinu je pro nás docela pálka. Nicméně v Darwinu ve státní knihovně v budově parlamentu jsme našli internet zdarma, proto jsme tam po dlouhé době strávili docela dost času. Poté jsme se vypravili na obhlídku botanických zahrad, ovšem po ničivém řádění cyklonu před dvěma týdny se nebylo celkem na co dívat, škoda. Nastal večer a s ním problém, kde složit hlavu. Složili jsme ji nakonec na parkovišti na kraji jedné městské čtvrtě na břehu Timorského moře. Spali jsme neklidně, ale všechno bylo v pohodě, nikomu jsme nevadili.

Ráno jsme se vypravili na jih Darwinu do národního parku Charles Darwin, odkud je krásný výhled přes záliv na centrum města a kde jsme trochu přepucovali auto, které jsme měli odpoledne vracet. Poté jsme se šli ještě vyřádit na stejné tobogány jako včera.

Auto jsme odevzdali, zálohu, kterou jsme jim dali, nám nechtěli vrátit celou v hotovosti, takže se s nima Zdenek dlouho dohadoval, tak dlouho, až jsme zjistili, že už je spousta hodin, takže jsem se sama pěšky vypravila na letiště, kde jsme se měli v 17 hod. setkat s Richardem, naším ubytovatelem přes CouchSurfing. Zdenek zůstal v půjčovně a statečně hájil naše zájmy.

Cesta na letiště byla dobrodružná, jako téměř všechny cesty, které podnikám sama v krátké sukni a tílku :-) Asi v polovině cesty na jedné autobusové zastávce, kolem nikdo, mě  zastavil asi 50letý tlustý zpocený Aboriginec, kam že jdu. Řekla jsem, že na letiště a že nemám čas, že musím běžet. On šel kousek za mnou a něco povolával v tom smyslu, ať přijdu ve středu na rande... Šla jsem dál. Po x stovkách metrů míjím další autobusovou zastávku a on je tam zase (svezl se autobusem) – prý že je pro mě nebezpečné chodit v takovém městě sama a že se rozhodl dělat mi průvodce a ukáže mi zkratku. Přidala jsem do kroku a on za mnou. Jak jsem brzo zjistila, díky své tloušťce byl celkem pomalý, takže kdyby něco, tak bych mu utekla – to mě uklidnilo. A taky jsem si říkala, že je to třeba anděl, který mi byl poslán, aby mě opravdu chránil a vedl, jenže prostě nevypadá jako typický anděl – třeba se tím mám něco naučit (např. to, že „věci“ mohou vypadat jinak, než jak si je představuju). Pán byl hovorný, vykládal mi o svých deseti dětech, které má každé s jinou ženou (prý). Když jsem se pak podívala na hodinky, bylo mi jasné, že na letiště to do pěti nestihnu, i když jsme šli jeho zkratkou, která se nakonec ukázala jako velmi efektivní – zbývalo jen pět minut a cesta byla ještě daleká. A on na to, že není problém, ať se nestresuju, chvíli se díval na projíždějící auta a pak radostně z volal: „Tam jede synovec tetiččina bratrance od mé třetí ženy“ nebo něco takového šíleného, mávl rukou a pán zastavil. Byl to běloch, Australan, a očividně opravdu mého průvodce znal, naložil nás do auta, mě vyklopil na letišti a oni pak pokračovali na fotbal. Oddechla jsem si, že to dobře dopadlo. Takže opravdu to byl anděl :-)

Richard přijel do pěti minut, v autě s ním seděla už jedna couchsurferka – Kristina z Německa. Richard je velmi příjemný, pohodový chlapík, může mu být něco kolem 55 let a až večer z něho vylezlo, že dělá na ministerstvu ředitele pro záležitosti ohledně zemního plynu a styky se zahraničím nebo tak něco – ani bychom to do něho neřekli, choval se úplně normálně, nenuceně, přirozeně, jako obyčejný člověk, neměl potřebu vystavovat na obdiv své bohatství, ba naopak ho s námi pohostinně sdílel. Večer na balkóně ugriloval kuřata a zeleninu a vůbec mu nevadilo, že jsem vegetarián a že kuřata nebudu (ani byste nevěřili, jaký s tím mohou mít někteří lidé problém) – prý zhruba každý třetí až čtvrtý couchsurfer, který u něho byl, byl vegetarián, takže „take it easy“ – zeleniny a brambor bylo víc než dost. A výborného vína taky.

Ráno, tedy kolem půl jedenácté, jsme vyjeli všichni na výlet do Litchfieldu, kde jsme byli před několika dny, ale lepší než být v Darwinu. Navštívili jsme znova všechna místa, která jsme už viděli, ale nyní už bylo koupání zavřené všude kvůli hladině vody – tehdy jsme měli štěstí, že jsme si tak parádně zaplavali. Navečer jsme se v Darwinu vydali do přístavní restaurace na pivo a drobné jídlo, po čemž nás Richard vzal do své kanceláře, která se nachází ve vládní budově v 14. patře, odkud je skvělý výhled na přístav a celé město. Australané jsou stejně prdlí jako Američani – Richardova kancelář byla fakticky ve 13. patře, ale protože je 13 nešťastné číslo, prostě ho přeskočí, takže na výtahu můžete číst čísla pater: ....11, 12, 14, 15.... Zdá se mi to docela dětinské, takhle naivně si myslet, že jde skutečnost ošidit falešným pojmenováním, stejně dětinské jako si myslet, že 13 je nešťastné číslo. Ale je to věc názoru.

Asi v 11 hodin večer jsme se vypravili od Richarda s batohy na zádech skoro přes celé město na letiště, cesta nám trvala necelé 2 hodiny a zvládli jsme to v pohodě.

Před pátou hodinou místního času jsme vzlétli z Austrálie směr Bali. Už se těšíme na (pro nás) novou zemi, novou kulturu, nové zážitky! Vzhůru na palubu, dálky volají!