Coober Pedy (14.2.2011)
De facto celý den jsme strávili jízdou od Portu Augusta směrem k Uluru a stejně jsme tam nedojeli. Vzdálenosti jsou tu obrovské a hlavně furt jedete a kolem nic, žádné město či vesnice, jen jediná cesta, která jako šíp protíná krajinu. Provoz je tu velmi malý, potkávali jsme zhruba 1 auto za 3 minuty, někdy i delší dobu žádné, někdy zase třeba hned dvě najednou. Zdejší specialitou jsou velmi dlouhé kamióny (nazývají je „road trains“), které mají za sebou 3 až 6 přívěsů. V Port Augusta jsme viděli nákladní vlak, který měl 88 vagónů!
Oblast mezi městy Woomera a Coober Peddy se nazývá Woomera Prohibited Area (Zakázaná oblast Woomera) a tou jsme dnes celý den projížděli. Naše původní představa byla, že pojedeme pouští, ale žádné písečné duny se nekonaly, krajinu bychom popsali spíše jako polopoušť a savanu – červená vyprahlá hlína, z níž roste spousta pichlavých nízkých keřů. Sem tam se taky objevily nějaké nevysoké stromy. Krajina ovšem nebyla vůbec jednotvárná, země měnila své barvy od červené přes žlutou po hnědou a rostlinstvo bylo také různé a hlavně různě husté – místy to vypadalo jako na Marsu, čili nikde nic, jen červená země, místy zase bylo flóry tolik, že jsme měli pocit, že projíždíme českou krajinou. Země tu je placatá jak nejplacatější placka, to by i Haná mohla závidět :-)
Navečer jsme konečně dorazili do Coober Pedy, což je město, které je vybudováno pod zemí. Jeho historie je ve zkratce taková: v roce 1858 tuto oblast objevil první Evropan (předtím tu samozřejmě žili Aboriginci) a když tu roku 1915 přišli další běloši, aby hledali zlato, našli místo něj opály – a začala opálová horečka. Podmínky pro život tu ovšem nejsou nijak příznivé, ve dne je tu horko na zdechnutí a vody je málo, a tak opálokopové záhy zjistili, že je mnohem příhodnější žít v již nepoužívaných dolech. Nicméně stejně díky drsným podmínkám nastal pomalu útlum. Obrovský boom přišel až v roce 1946, kdy tu aboriginská dívka našla velký opál. V 60. a 70. letech zažívaly těžební společnosti období velké prosperity, čímž vzkvétalo i město, a je tomu tak do teď.
Na první pohled (a popravdě, ani na druhý) není Coober Pedy nijak pěkné město – již několik kilometrů před ním vidíte všude samé kupy hlíny, země je rozrýpaná, u dolů stojí těžké těžební stroje a cedule vás varují, abyste nevstupovali. Pohled na město z vyhlídky (což je malinký kopeček vprostřed města) je zajímavý, ale neutěšený – kupy zeminy a skály a v nich dveře – to jsou domy, v nichž tady bydlí lidé (ano, bez oken a bez přirozeného světla). Takže z města toho vlastně moc neuvidíte, jen těch pár budov, které jsou náhodou nad zemí. Vyhlídka sama o sobě byla zajímavá, stala se místem působení nějakého zdejšího volnomyšlenkářského umělce, který ke své šíleně divoké tvorbě používá vše, co najde v odpadkovém koši a na vrakovišti. Docela nás to pobavilo a připomnělo nám to toho podivínského pána, který podobně tvoří na začátku Hrozenkova (směrem od Vsetína) :-)
Navštívili jsme několik podzemních kostelů (kdo víte něco o podzemní církvi v Československu za totality, vězte, že toto je něco zcela jiného :-)) a zážitek to byl zajímavý. Rozhodně bych v podzemním domě bydlet nechtěla, ale ke kostelu se to tak nějak přirozeně hodí – když se první křesťané scházeli v Římě v katakombách, aby zůstali utajeni a nevystavili se pronásledování, prostředí jejich bohoslužeb mohlo vypadat podobně jako tady. Je pozitivní, že vstup do všech kostelů byl zdarma (s výjimkou srbského ortodoxního – ten byl za 5 dolarů).
Pro veřejnost je tady pár kup hlíny, kde si můžete zcela zdarma (ale bez použití jakýchkoliv nástrojů) zkusit nalézt svůj opál a vzít si ho pak domů. Za půjčení a použití nástrojů musíte zaplatit. Jelikož se ale nerada hrabu v hlíně a opály mě zajímají asi stejně jako zlato, tedy vůbec, ani mě nenapadlo, že bych to vyzkoušela. Zdenka to napadlo, ale jelikož by se pak neměl kde umýt (voda je nad zlato a nad opály!), tak si nechal zajít chuť.
Žalostný byl pohled na zdejší zfetované a opilé aboriginské obyvatelstvo, zanedbané, ošuntělé, hladové a špinavé, ale jistě nešlo o reprezentativní vzorek a většina jich žije jinak... Každopádně jsme si naše první setkání s Aboriginci představovali trochu jinak. Nu což, někdy je třeba sundat si z očí růžové brýle.
Když se stmívalo, opustili jsme toto zvláštní podzemní město a jeli ještě asi 150 km směrem na Uluru. Ale to bude zase další příběh...