Chvála tuláctví!!!

A je to tady – den našeho odletu z Asie domů, ale jen na skok, abychom pozdravili naše blízké, vzali si teplé oblečení a jeli hned do Norska. Jaký byl ten více než rok cestování? Zažili jsme zimu, která námi třepala a lezla nám za nehty, i horko, až jsme se potili, lapali po dechu a napuchaly nám prsty. Zažili jsme ukrutný hlad i žízeň a zažili jsme období, kdy bylo jídla tolik, až jsme tloustli. Mnohokrát jsme promokli až na kost, ale vždycky pak vysvitlo slunce a my uschli. Cítili jsme se jako vyhnanci, žebráci i jako boháči a králové. Chytli jsme vši, nožem jsme si z nohou odřezávali pijavice, poštípali nás komáři, pokousali švábi, třásla nás zimnice, unavovala horečka, ale ničeho nelitujeme. Potkali jsme pár vykuků, ale nepokazilo nám to mínění o naprosté většině „obyčejných“ lidí, kteří usilují o dobro, pravdu a pokojný život v harmonii s druhými. Cesta nás mnohému naučila a mnohé jsme pochopili. A mnohé máme teprve ještě pochopit.

Chvála ti, bezdomoví,

chvála ti, tuláctví!

Žádné zdi a stěny,

žádné ploty a závory,

vítr fouká sem a tam.

Rozlehlá náruč Matky Země,

krásné, milující, životodárné,

otvírá se do všech stran.

Místo střechy široké nebe.

Blankytné. Deštivé. Poseté hvězdami.

Opustíš-li svůj dům,

svět se ti stane domovem.

Kdo nemá žádný dům,

má domov všude.

Buď tobě chvála, bezdomoví,

buď tobě chvála, tuláctví!