Chrám Prambanan (18.3.2011)

Dnešní ráno jsme si trochu přivstali a zamířili jsme k hinduistickému chrámu Prambanan. Ten je vzdálen od Yogyakarty 17 kilometrů a jede k němu místní hromadná doprava. Velmi čistý autobus, klimatizovaný, za cenu 3 tisíce rupií (6 Kč) byl vítanou změnou od typických bemo busů a dohadování se o ceně.

Vstupné se navyšuje snad každý rok o 1 dolar, takže letos to dělá narozdíl od informace z loňského průvodce Lonely Planet 13 dolarů za dospělého a 7 za studenta, což je hodně na poměry Indonésie, ale co naplat, chceme to sami. Indonésané mají jiný vchod než zahraniční turisté, kde platí samozřejmě mnohem méně. Ale to k tomu patří.

Chrám Prambanan je největším hinduistickým chrámem v Indonésii a jeho historie spadá do počátku 8. století. Byl stavěn, dostavován a přetvářen aktivně 200 let a poté byl opuštěn díky ohromné erupci sopky Merapi v roce 1008 n.l. V 16. století byl zničen velkým zemětřesením. Ruiny chrámu zůstaly nedotčeny do roku 1930, kdy s pomocí západních architektů a restaurátorů započal proces obnovení chrámu do nynější podoby.

Když jsme se blížili k chrámu přes velmi pěkně udržované zahrady v 1. nádvoří, byl to majestátní pohled. Celá oblast je stále rekonstruována, jelikož je co spravovat. Kolem chrámu mělo být 255 svatyní (2. nádvoří), z kterých jsou dnes vidět pouze základy a haldy kvádrů. Pouze dvě byly zatím obnoveny. Hlavní část chrámu je uvnitř třetího nádvoří, kde jsou chrámy zasvěcené čtyřrukým bohům: Šívovi – tříokému ničiteli, Bráhmovi – čtyřhlavému stvořiteli a Višnovi – obnoviteli a udržovateli s kyjem v ruce. Nejvyšší ze třech chrámů je Šívův měřící 47 metrů. Každý z těchto chrámů má na nádvoří svůj menší protějšek. Tyto menší chrámy jsou zasvěceny reinkarnacím (avatárům) těchto bohů. Velké chrámy jsou pomyslně rozděleny na nejvyšší patro, které symbolizuje svět bohů, střední patro symbolizující svět očištěných a zasvěcených a nejnižší patro, které je obrazem světa smrtelníků.

Největší, Šívův, chrám má čtyři vchody, v nichž jsou svatyně. V jednotlivých svatyních jsou sochy Šívy, Agastya (jeden z Šívových avatarů), Durgy (osmiruká bohyně) a Ganéši (syn Šívy se sloní hlavou). Kolem celého chrámu se vinou ochozy, ve kterých jsou vytesány příběhy osmi bohů (bůh větru, bůh oceánu, bůh země, bůh smrti...), kteří střeží jednotlivé světové strany  (zajímavé je, že stejně jako u severoamerických Indiánů je jižní strana zasvěcena smrti).

U menších chrámů – Višnově a Bráhmově - jsou ochozy lemovány příběhem známým pod názvem Ramajána.

Byli jsme rádi, že se nás hned na začátku ujali tři šikovní mladí studenti cestovního ruchu, začali nám vyprávět celý příběh těchto chrámů, ukazovali nám příběhy a přitom si cvičili svou angličtinu. Nakonec nás nechali vyplnit dotazníček, jestli se nám to líbilo a my si šli svou cestou, tentokráte pomaleji, a zaměřovali jsme se na detaily a příběhy.

Počasí nám přálo až moc, bylo tak 40 stupňů a hezká modrá obloha, což se tu tak často v deštivé sezóně neděje. Nakonec však přišly davy školáků a začal teror. Myslel jsem, že v průvodci přehánějí, když píšou o školních výletech, které se s vámi chtějí vyfotit a nejlépe každý zvlášť. Nepřehánějí. Každý školák, každý na deset foťáků či telefonů, tu sám, tu se svým kamarádem, kamarádkou, tu skupinka kamarádů, tu půl třídy najednou, tu celá třída... Ale přežili jsme to. Alča byla neustále obklopena malými puberťáky, kteří nás měli snad za hvězdy z Evropy a chtěly se vyfotit. To bylo neustále: „Mistér, mistér, foto please“, no a když na vás valí ty jejich fotochtivé očka, tak neodoláte. Nakonec si s námi chtěla celá třída potřást rukou, což jsme jim umožnili, ale když to chtěl asi šestý školní výlet, už toho bylo na nás dost. Už chápu, jak musí ty hvězdy showbyznysu štvát neustálý zájem okolních lidí. Nakonec jsme našli útočiště v jednom chrámu na ochozu, kde si nás nikdo nevšiml a my se mohli v klidu najíst a posilnit před dalším chrámem, tentokráte buddhistickým.

Jmenuje se chrám Sewu a byl věnován králově ženě, která byla vyznavačkou buddhismu. Třicetimetrová stupa dominuje celému komplexu, a tak jako Prambanan, i tento chrám je pod neustálou obnovou a rekonstrukcí. Chrám střeží kamenní tlustí sultánové, které můžete potkat i v Yogyakartě.

My jsme k tomuto chrámu dojeli vláčkem (podobný jako v ZOO Lešná), celý ho prošmejdili a na chvíli se zdrželi uvnitř. Při východu z chrámu jsme si všimli cedule „Nevstupujte do chrámu“, která nebyla ze strany, kudy jsme přišli. Nevadí, to nikoho nezabije, ale možná jen postraší, protože celý chrám obývají malí netopýři a velcí švábi.-)

Nakonec celého prohlížení chrámu jsme zavítali do muzea, kde krom exponátů měli i 20 minutové video o příbězích v chrámu a docela pěkně natočené.

Poté jsme se posilnili a posunuli se zpět do Yogyakarty.

Chrám Prambanan určitě stojí za to navštívit i přes varování mnoha cestovatelů, že chrámy takového typu uvidíme všude v JV Asii, jsme udělali dobře.