Cesta na sever

V neděli jsme těsně před polednem vyjeli směr Teplice. Po cestě jsme narazili na odbočku do Terezína – Murek tam ještě nebyl, tak jsme se rozhodli, že stojí za to jen tak to neminout. V Terezíně byl za 2. světové války koncentrační pracovní tábor, odkud byli vězni posíláni do vyhlazovacích táborů. Vstupné 200 Kč na 1 osobu se nám zdálo dost vysoké, a tak jsme prošli branou s nápisem Arbeit macht frei zcela zdarma, nikým nepovšimnuti. Procházeli jsme se asi 3 hodiny po lágrech, popravištích a masových hrobech, moc do smíchu nám nebylo. Až se vrátíme z cest, pokusíme se navrhnout, aby byla na středních školách pro všechny žáky povinná exkurze do Terezína nebo Osvětimi – je to něco, co by nikdy nemělo být zapomenuto a co by se již nikdy nemělo opakovat. No nebudu to tu líčit, ale byl to silný zážitek.

Poté jsme sedli do našeho červeného bleska a frčeli směr Dressden a dál nahoru Německem. Vůbec nebylo poznat, kde je státní hranice – že jsme v Německu jsme si uvědomili až díky hojné přítomnosti větrných elektráren. O tom se našim rodičům zamlada ani nesnilo. Všimli jsme si zajímavého rysu – počešťování němčiny (např. Polizei – čti „polízej“, Friedland – čti „Frýdlant“…) V podvečer jsme zastavili v Stralsundu, nádherném starém hanzovním městě na pobřeží Baltského moře, obdivovali jsme gotické cihlové chrámy a měšťanské domy, poseděli u kotvy na břehu moře, Zdenek fotil jak divý. Toto historické město můžeme doporučit k návštěvě opravdu každému, moc se nám líbilo.

Před půlnocí jsme dorazili do Sasnitzu, odkud ve 2 hodiny ráno vyjížděl trajekt do švédského Trelleborgu (stál nás 117 euro). Čtyři hodiny jsme se na trajektu prospali a vzbudili jsme se u břehů Skandinávie. Teplota vzduchu znatelně klesla, tipovali jsme tak 8 stupňů. Docela šok po skoro-letní pražské počasí. V nedalekém Malmö jsme si udělali pauzu, prošli si přístavní město, nasnídali se a zkoumali na kolem projíždějících četných cyklistkách, jaké vzory rukavic letos letí. Některé odvážné a otužilé měly i sukně, dokonce jedna bez punčocháčů! No tu jsem nepochopila, mně byla zima, a to jsem měla i bundu, šátek na krku a ruce v kapsách… V městské kašně jsme nabrali vodu – doteď nám z ní nic není, takže byla asi pitná.  

Pobřežním švédskem jsme se valili rychlostí blesku 120 km v hodině než jsme dorazili do vesničky Tänum, při hranici s Norskem. Toto městečko je známe především díky četným nálezům z doby železné. Především se jednalo o skalní malby, které byly roztroušeny po okolí v hojném počtu. Zachycovaly život farmářů, lovců a válečníků. Pokecali jsme se zdejším experimentálním archeologem o životě ve vesnicích a zpracováním materiálů, k čemuž jsme měli jako euro-indiáni co říct.-) krom všech těch maleb na kamenech a skalách jsme si všimli dosti nepříjemného jevu, a to dosti bezlisté krajiny vypadající jak by zrovna včera roztál sníh. A to jsme stále ještě 400 km jižně od našeho budoucího domova. No uvidíme jak se to zlepší

A tak jsme fičeli na sever. Na švédsko-norských hranicích chtěla paní na celnici vidět obsah našich zavazadel, ale když jsme otevřeli kufr auta a ona spatřila to šílené množství věcí, přešla ji chuť. Někde u Hamaru jsme byli oba už dost utahaní, tak jsme nad jezerem Mjosa postavili stan a udělali si instantní polévku – mňam J. Byla opravdu zima a my jsme si mlaskali blahem nad polévkou a dobrým kupem nových spacáků do minus 30 stupňů.

Ráno vykouknem za stanu a co nevidíme – všude napadaný čerstvý sníh a stan celý bílý! Mrzlo až to praštilo, všude křupavého sněhu a tak tak, že jsme se dostali do auta. Povedené jaro. A to jsme netušili, že bude hůř.

Rozjeli jsme se směrem do nejstudenějšího údolí v Norsku a bláhově jsme si snažili nalhat, že tam bude tepleji. Cestou jsme v Elverum navštívili zdejší Skogmuseum – muzeum lesnictví a Glomsdalmusemu – muzeum údolí řeky Glomy. Obě muzea měly venkovní exhibice v podobě různých staveb a atrakcí, které se nám moc nechtělo navštěvovat – jelikož byla pěkná kosa a my vymrzli v noci. 

Alence se nejvíce líbilo u akvarek, kde pozorovala hvězdici, která jezdila po uhořovitých rybách schovaných ve štěrku. Byla tak nadšená, že škemrala abychom si sebou vozili akvárko s úhořem!

Nic, na sever se jede. Znervozněli jsme, když se na okolních kopečcích ukzovali sněhové čepice. Přeci tu musí být jaro! Nebo snad ne. Ne! Blizko tylldalenu je přejezd menšího masivu, kde jsme málem zapadli autem do sněhu na cestě. Uf bylo to o fous a ještě do protivky vjel nějaký norek s tím, jestli se to dá projet. No jasně našeho bleska nezastaví nic, ani když před sebou hrne půl metru sněhu. A najednou jsme tu byli. Tylldalen. V překladu Tylovo údolí, kde my Češi zapustili své kořeny a kde se setkáváme s našimi známými a kamarády. A jsme zase doma!