Cesta číslo 17.

Cesta číslo 17

Mnoho Norů, kteří cestovali na sever, nám vykládalo, že nejkrásnější cesta není vnitřní rychlá „dálnice“ s číslem E6, ale cesta číslo 17 vedoucí po pobřeží. Rozhodli jsme se tedy, že ji navštívíme při přesunu z národního parku Svartisen a pojedeme po ní až do Bødo. Počasí jsme měli skvělé a na pobřeží jsme dorazili navečer 16. 7. 2010, kdy jsme se posunuli z ledovcové oblasti národního parku Svartisen přes Mo i Ranu směrem k pobřeží. Už noční scenérie byla úžasná, v dáli půlnoční slunce, v popředí vysoké útesy padající do moře a maličké ostrůvky. Vše nasvíceno oranžovým světlem vytvářelo pozoruhodnou směsici nejen barev, ale i krásy samotné. Našli jsme si místečko na malé cestě pod útesem a šli jsme spát kolem 1 hodiny ráno. Druhý den jsme očekávali zhoršení počasí, které nám předpovídal Lars podle www.yr.no. Nestalo se tak :-) Bylo modré nebe jak vymetené bez mráčků a okolní scenérie ještě více vystoupily pod dopadajícími slunečními paprsky. Rozjeli jsme se na sever, dá-li se to tak u této klikaté cestičky říct. Rychlost našeho přesunování byla příšerně pomalá, jelikož jsem neustále fotografoval a užíval si výhledů, které se jen tak nevidí.

Přijeli jsme k prvnímu přesunu lodí mezi městečky Oresvik a Jektvik. Pro zkrácení chvíle si Alča vytáhla kytaru a začala hrát. Kolem se pomalu srocovali lidé, kteří poslouchali, jak zpívá, a ještě si do toho tancovali. Byla to příjemná atmosféra, kterou zakončil přijíždějící trajekt a naše nalodění. Vše proběhlo hladce a my se vydali na palubu obhlížet krásy přírody viděné z moře. Norové, kteří před chvíli tančili, se s námi dali do řeči. Zjistili jsme, že jsou to potulná skupina Hilde og gutta – což v překladu zní Hilda a chlapci. Což bylo hodně komické, boť chlapci měli v průměru 55 roků a byli to hrozní opičáci. S učitelem hry na kytaru, který ve skupině hrál na co jiného než na kytaru, jsme se dali do řeči a povídali si o norských zábavách a jeho cestování do Asie a tak. Bylo to příjemné zkrácení hodinové plavby. V dalším asi 30 kilometrovém úseku mezi dalším trajektem jsme se zase předháněli s jedním švýcarským autem, kdo bude mít lepší vyhlídky. Ale po pořádku, začalo to takhle: zastavili jsme se na odpočívadle, abychom si vytáhli housle a kytaru a trochu si zahráli, když tu zaparkovalo vedle našeho nějaké cizí auto, z něj vyběhl maník asi 60 roků, vybafl na nás: „Strč prst skrz krk“ a vzal si svůj malinký digitální fotoaparát a fotil okolní krajinu. Samozřejmě jsme na něj začali mluvit česky, protože jsme mysleli, že je to krajan. Ale nebyl. Byl to Švýcar a uměl pouze tuto větu. V doprovodu své manželky – Thajky – prohodili pár vět a šup do auta, a že za 20 minut jede trajekt, tak ať ho stihnou. To nám pomohlo k tomu, abychom si neladili dále nástroje a naskočili jsme do auta a jeli jsme. Na dalším odpočívadle byli zase oni a chlapík stál na zábradlí a fotil krajinku a ukazoval, že má super výhled. Jedeme dál a taky si zastavíme na maličké focení před trajektem. A oni zase přijeli, vyskočili z auta, prohodili něco o Haškovi a ledním hokeji a už už fotili další obrázky. Rychle rychle, trajekt brzy odjíždí, hops do auta a byli pryč. Tak jsme je zase sledovali a na dalším odpočívadle zase zastavili, ukázali, že jsou tam skvělé výhledy a už fotili no a tak to šlo furt dál, až jsme dojeli k trajektu. U trajektu jsme potkali zase naše hudebníky, kteří již vytahovali kytary a s Alenkou si chtěli muzicírovat (za což jim byla Alča opravdu vděčná). Alča zpívala, chlapík dal pár sól a bylo to zase příjemné pokecaní na lodi, která tentokráte jela jen půl hodiny. Na lodi jsme se rozloučili, boť dalším trajektem už nejeli a hlavně byl hodně daleko. My jsme pokračovali dál směrem Narvik a Bødo.

Skoro jsem zapomněl na největší zážitek celého dne. Asi kolem 5. hodiny odpolední jsme se zastavili na odpočívadle, kam dojeli také dva Němci a že je máme vyfotit. Dali jsme se s nimi do řeči a oni, že jsou tu týden a poprvé lovili v moři a že to je úžasný zážitek. Ihned jsem zbystřil – toužil jsem ulovit nějakou rybu. Co hodin jsem již stál u břehu jezer a řek, ale nedařilo se mi zamálo. Proto jsem se ihned chytil na vyprávění dvou Němců, kteří doma nikdy nelovili a tady dokázali ulovit kapitální úlovky mořských živočichů. I rozhodl jsem se, že zajdu s novými spolulovci zkusit štěstí v místním moři.

A vyplatilo se. Během 20 minut jsem chytil 3 střední mořské pstruhy, které jsem pustil zpět do vody. Pak přišel kapitální úlovek - 1 velká makrela, která měla něco mezi 60 a 70 cm. Jak jsem byl šťastný! Alenka sice napsala o této události smutnou báseň viděnou očima zvířete, ale to mi nezkazilo zážitek z lovu a večerního pojídání ryby.

Ale zpět k našim učitelům lovení. Když jsme se nabažili lovení ryb, tak jsme se vydali cestou vedoucí k ledovcům do výšky 600 m.n.m. Projeli jsme dlouhými tunely (pozn. když vjedeme do tunelu, oběma hned začne zívací proces, boť tady na severu je stále světlo a jediné místo, kde je temno, jsou tunely), až jsme se dostali k obrovské přehradě, která sbírala vodu v této oblasti ledovců a využívala ji samozřejmě k tvorbě elektrické energie.Výhledy byly úžasné a taky jsme si dobře popovídali. Dali jsme jim jedno české pivko Staropramen – za což byli náležitě rádi, pak jsme se rozloučili a vydali se dále po cestě na sever. Nedaleko Bødo asi 100 km jižněji jsme nalezli úžasné místo u jezera, nedaleko hlavní cesty, kde jsme rozbili tábor, upekli rybu a nakonec jsme se vykoupali po dlouhé době v „teplém jezeře“. Den to byl nádherný a finální výhledy ze stanu jenom umocnily dobrý pocit, že jsme na cestách.

Ráno bylo mírně zataženo. Vyjeli jsme okolo 10. hodiny, protože jsme si ještě umývali vlasy v tak nezvykle teplém severském jezeře. Dojeli jsme do městečka Straumen, kde jsou největší Malstreamy – vodní víry na celém světě. Pohled do hlubin z mostu ve výšce 70 metrů byl úchvatný. Také jsme viděli přicházející déšť, který nás dohnal a po celý den nás provázel. Kvůli dešti jsme poslední scenérie z nádherných výhledů na cestě číslo 17 neviděli, ale to nám nevadilo, boť jsme využili nepřízně počasí k dalekým přesunům za polárním kruhem, kde vzdálenosti nabírají na intenzitě. Ku příkladu cedule s nápisem Nordkapp 1025 km je pro nás dosti nepředstavitelná.-)

Na závěr bychom velmi rádi doporučili všem cestovatelům do Norska, kteří se budou rozhodovat, kterou cestou směrem na sever pojedou, aby zvážili tuto nádhernou cestu, protože opravdu stojí za vidění v pěkném počasí!!