Cameron Highlands (9. - 13.4.2011)

S popěvkem „On the road again“ jsme si ráno sbalili batohy a vydali se hledat autobus, který by nás zavezl z Kuala Lumpur do Cameronské vysočiny. Bylo to trošku komplikovanější, než jsme očekávali, protože nádraží se přestavuje a autobusy odjíždí z úplně jiného konce města, ale jako vždy jsme měli štěstí a zavčasu přišli k autobusu, který se právě chystal odjet. Zde se projevilo, kterak nás měsíc v Indonésii zocelil a naučil asertivitě: paní za přepážkou nám vystavila jízdenky, přehnula je a podala tak, abychom neviděli cenu – což nám bylo okamžitě podezřelé. Chtěla po nás dohromady 70 ringitů – podali jsme jí stovku. Jenže na jízdenkách bylo napsané 30 ringitů, tedy dohromady 60. Chtěli jsme nazpátek 40 ringitů, ale ona že ne, že cena je 70, načež jsem velmi důrazným, až zvýšeným hlasem pronesla něco jako: „Give me my money back! I want 10 ringits more!“ a docela výrazně jsem gestikulovala, čehož se ona lekla a peníze nám bez reptání dala. Sama jsem se podivila, jaký jsem drsňák, ale po měsíci v Indonésii člověk prostě buď ztvrdne, nebo ho roztrhají, naporcují a sežerou. Byla to vynikající příprava na další cesty po Asii, taková škola sebeobrany.

A tak jsme velmi luxusním autobusem dojeli za 4,5 hodiny do srdce Cameronské vysočiny, do městečka Tanah Rata. První, co na nás dýchlo a co nás nadchlo, bylo velmi příjemné klima – něco kolem 20 stupňů, prostě parádička, žádná výheň, ale přitom krásně teplo. Našli jsme ubytování v Twin Pines, backpackeru s pitoreskními miniaturními podkrovními pokojíčky, kde je na zemi u zdi matrace pro dva, kolem ní ze dvou stran asi 20 cm volného prostoru, zkosená střecha, okno ven i na chodbu a jinak nic. Prostě rozkošný dostatek všeho, co člověk potřebuje, úplně mě to ubytování nadchlo. Večer jsme poseděli a popili s polskou rodinkou, kterou jsme potkali v autobusu – jsou to manželé o něco málo starší než my (Mariusz a Renata), mají 3 letou dcerku Martu a už rok cestují s batohy na zádech po celém světě – teď už se pomalu chystají domů. S heslem „Dítě není choroba“ projeli celou Evropu, Ameriku, Oceánii, Nový Zéland, Austrálii a kdovíco ještě, teď jsou tady a chystají se dál do Singapuru. Úžasní lidé, všichni tři.

Další den byla neděle, tudíž byly turistické informace zavřené. Nu což, zvládneme to i bez nich. Cameronská vysočina je známá nejstarším pralesem na světě – ne že by tu rostly nejstarší stromy, ale prales je druhově původní, nezměněný a oplývá obrovskou biodiverzitou. Mimo hor a pralesa je tu spousta čajových plantáží, které zcela vyčerpávají naše schopnosti popsat odstíny zelené. Prostě nádherný kout země. A bez pijavic, ne jak na Sumatře :-) Do pralesa vede celkem 11 různých treků, více či méně dobře značených, po kterých se můžete vydat objevovat džungli na vlastní pěst. My jsme pro dnešek zvolili trek č. 9, který vedl kolem Robinsonových vodopádů. Pralesem vedla zpočátku vybetonovaná, posléze prošlapaná pěšinka, takže se šlo parádně. Občas jsme potkali nějaké turisty, kterých je tu hodně v každém ročním období. Kochali jsme se nádhernými rostlinami, celozelenými i kvetoucími, rozličným hmyzem a zajímavými ptáky se strašně dlouhými ocasy – jakoby měli normální ocas a z něho jim šel ještě tenký dlouhý provázek, zakončený chocholkou. Abych nezapomněla – v Tanah Rata není možné sehnat dobrou mapu s vrstevnicemi, jenom takové nanicovaté schématické omalovánky, takže vůbec netušíte, jakým terénem trek vede. Pro nás bylo velkým překvapením, že náš trek vedl celou dobu pouze z kopce. Dostali jsme se z džungle k cestě, u níž byl čínský buddhistický chrám (s výbornou akustikou – pěkně jsem si v něm zahrála na dvojačku valašské lidové). Tři km východně od tohoto chrámu se mezi rozsáhlými čajovými plantážemi nachází Boh Tea Estate – továrna na zpracování čaje firmy Boh. Když říkám, že čajové plantáže byly rozsáhlé, myslím to opravdu tak – představte si několik kopců od úpatí až po vrcholky posázených čajovníky, nic jiného než čajovníky kam až oko dohlédne. A mezi nimi se klikatila do kopce malá úzká silnička. Šli jsme po ní nahoru a zkoušeli stopovat – zastavilo nám hned druhé auto, indická rodinka. Svezli nás až do Boh Tea Estate, kde jsme společně vyšli na vyhlídku, z níž jsme viděli široko daleko do kraje tu neskutečnou rozlohu plantáží. Šli jsme pak brouzdat mezi čajovníky, když tu začalo prudce pršet – nejlepší čas jít k továrně, kde je i čajovna, a dát si konvičku čaje přímo odsud. Trochu nás pobavilo, že zelené čaje byly k dostání pouze pytlíkové a s příchutěmi, nicméně černé měli sypané. Usrkávajíce horký černý čaj, shlédli jsme video o cestě čajového lístku z plantáže do pytlíku. Poté jsme se vydali na bezplatnou prohlídku továrny (no, on ten čaj byl dost drahý, takže se jim to zaplatí) – paní nás provedla různými odděleními, v prvním to smrdělo jak v silu (to se čerstvé lístky sekají), v druhém to vonělo jako když se připravuje pražený čaj rize (dochází k přirozené fermentaci a lístky se suší po dobu 20 minut při 120 stupních Celsia), v poslední části se odděluje zrno od plev, tedy kvalitní čaje od méně kvalitních a od prachu a odpadu. Bylo to poučné a zajímavé. Jenže co pak – pršet nepřestávalo a v tom lijavci se nám jít nechtělo (bylo to zhruba nějakých 14 km). Zkusili jsme stopovat a zastavilo opět už druhé auto. Hodný pán nás dovezl až do Tanah Rata, ačkoliv tam neměl cestu. Říkal, že všichni běloši rádi stopujou a on je rád bere, protože s nimi může procvičovat angličtinu :-) Večer jsme zase trávili s Poláky a Kanaďanem u zdejšího pěnivého moku značky Tiger – není to moc dobré, ale je nejlevnější :-) V Indonésii a Malajsii coby muslimských zemích je alkohol příšerně drahý, protože jeho požívání je koránem zakázáno, takže kdo chce přestupovat korán, ať za to platí.

Dalšího dne jsme se hned z rána vydali na turistické informace zjistit, zda je možné koupit lepší mapu této oblasti. Díky tomu, že máme tak mizerný plánek, jsme turistické informace nenašli :-) Různí lidé nás posílali na různá místa, směry si protiřečily, asi po hodině chození po Tanah Rata jsme to vzdali. Naším plánem na dnešek byl trek č. 8, který vede na vrchol hory Beremban (1812 m.), odtud trekem č. 3 dolů, napojit se na trek č. 2, dojít k čínskému buddhistickému komplexu chrámů a kláštera Sam Poh Temple a odtud po cestě (stopem) zpět do Tanah Rata. Mít tak mapu s vrstevnicemi, věděli bychom, co nás čeká – ne že trek 3 a 2 vede dolů, ale že vede asi 7x dolů a nahoru a zase dolů (ale opravdu až úplně nahoru a až úplně dolů – docela makačka). Opět jsme si dokázali, že je naše novozélandská kondička pryč, tady je to samý warung, samé jídlo u Indů, procházečka, posezení, pivečko, kulturní památka... takže jsme teď pěkně funěli do kopce, zadýchávali se, dělali pauzy a nadávali na naše lenošení. Ale s tím bude konec, teď máme v plánu samé hory, takže se snad dáme zase rychle do kupy. Viděli jsme spoustu krásných rostlin a zvířat, dokonce i opice. Asi v polovině treku č. 3 začalo hustě pršet, no to je slabé slovo, bylo to, jako by někdo nad námi zapnul masážní sprchu na maximum a nechal ji na nás z blízka téct. Pláštěnky jsou sice fajn, ale kalhoty jsme měli od půli stehen promočené v okamžiku. Naštěstí jsme pak nalezli útočiště v chrámu Sam Poh, kde jsme za celý náš dnešní výlet potkali první lidi. Chrám je podle mého vkusu kýčovitý, asi jako všechny nové čínské chrámy. Tento sice nehýřil tolika kolotočovými barvami, ale těch zlatých soch a žároviček, co tam bylo... Sympatičtější jsou mi prázdné mešity – mimochodem, není v buddhismu „prázdno“ docela důležitým pojmem? Podle mě by měl být prázdný spíše (resp. také) buddhistický chrám, ale asi tomu nerozumím... Pěknou atmosféru tomu dodávali mniši, kteří tam různě chodili, jeden hrál na flétnu, ale toho jsme neviděli, pouze slyšeli zvuk linoucí se z okna kláštera.

V takovém šíleném lijavci se nám nechtělo stopovat (špinit někomu auto), tak jsme se vydali na autobusovou zastávku. Tam na nás taxikář hned, proč nejedeme jeho taxíkem. Po zkušenostech z Indonésie, však víte, člověk by ho hned poslal nejradši někam... Nicméně taxikář nám řekl, že cesta do Tanah Rata jeho vozidlem stojí 6 ringitů, už tam má jednoho pána, takže jestli se k němu přidáme, bude nás to každého stát 2 ringity. Nevíme sice, kolik by stál autobus, ale určitě ne nijak výrazně méně, takže se nám to zdálo jako férová nabídka, nasedli jsme a svezli se. Podruhé v životě v taxíku :-)

Dalšího dne Zdenek prohlásil, že do žádné džungle nepůjde, pročež jsme se rozhodli pro „zemědělské exkurze“. Stopem jsme vyrazili na sever od Tanah Rata na motýlí farmu – mimo tisíců motýlů jsme viděli i různé hmyzáky a plazy. Odtud jsme šli dál na sever navštívit Ee Feng Gu Honey Bee Farm – včelí farmu. Šel tam jenom Zdenek, já se svou alergií jsem to nechtěla riskovat – doma je sice fajn projet se sanitkou, ale tady by to mohlo dopadnout všelijak... Systém včelaření je podobný jako u nás – nástavkové úly, uvnitř rámky s plásty vosku, jenže stěny úlu jsou narozdíl od našich velmi tenké, jako z papíru. Odsud jsme chytli stopa do Sunghai Palas Boh Tea Estate – čajového centra firmy Boh, které je uprostřed zelených horských plantáží. Jelikož se jedná o stejnou firmu, jako jsme navštívili předevčírem, expozice byla velmi podobná, videa trochu jiné, exkurze po továrně na zpracování čajových lístků taky podobná, ale vůbec nám to nevadilo. Čaje pro nás mají své kouzlo, které nepomine opakováním, rovněž i procházka po plantážích, kde jsme kličkovali mezi čajovníky až k hlavní cestě. Tam jsme si u stánku zakoupili nám dosud neznámé ovoce a jeli stopem zpátky do Tanah Rata. V této oblasti se výborně stopuje, takže jsme se rozhodli, že Malajsii zkusíme projet stopem celou – uvidíme, jak to půjde, když tak to jistí veřejná doprava.

Ještě k čajům: když si v restauraci v Malajsii objednáte čaj, automaticky ho dostanete velmi sladký až přeslazený a s kondenzovaným mlékem – chcete-li normální černý čaj bez cukru a bez mléka, musíte si na začátku říct. Sice se budou divit, ale udělají vám ho. Čaj se tu pije z hrnků 0,25 či 0,3 ml. V Indonésii se čaje podávají v půllitrových (pivních) sklenicích s brčkem, vždy přeslazené, ale bez mléka.     

Dalšího dne se nám z vyhřátého pelíšku nechtělo vstávat, než jsme se vyhrabali, bylo půl jedenácté. Stopem jsme dojeli do vedlejší vesnice Brinchang, odkud jsme si to namířili čajovými plantážemi na vrchol Gunung Brinchang (2031 m.) – od hlavní cesty to bylo asi 6 km chůze do prudkého kopce po malé silničce. Což o to, rádi bychom si i něco stopli, ale nic nejelo – až asi v polovině cesty projelo auto a zastavilo nám. Pán se synkem Dewou jeli na výlet na vrchol, na který jsme chtěli taky, tak nás svezli. Dewa byl zvláštní ogárek, slavil zrovna své 11. narozeniny, na jedné ruce měl šest prstů, měl zvláštní vadu zraku, ale byl strašně chytrý – když jsme se společně procházeli po vrcholu, ukazoval nám kdejakou kytku a kdejaký strom, všecko uměl pojmenovat a věděl, zda je to jedlé, léčivé či jedovaté. Mluvil výborně anglicky. Pod rozhlednou jsme se pak s nimi rozloučili a vydali se trekem č. 1 přes džungli směrem dolů do Brinchangu. Cesta byla blátivá a šlo se po ní špatně, tož jak v džungli – samý kořen, liána, kámen, takže se furt musíte dívat pod nohy, abyste nezakopli. Když jsme přicházeli do vesnice, začínalo pršet – to nám zase jednou vyšlo. Stopovali jsme, zastavilo hned první auto a slečna nás dovezla až před naše ubytování v Tanah Rata. Dneska nám zastavovali samí křesťani – katolíci. Ale zastavují i muslimové (pokud jsme „slušně“ odění) a hindusti.

Zítra už Cameron Hinglands chceme opustit, bylo tu nádherně, klima příjemné, dobří lidi, poctiví prodavači, kteří nenadsazují ceny, jídlo vynikající, prostě ráj na zemi :-)