Borobudur (19.-20.3.2011)
19.3. jsme strávili v Yogyakartě návštěvou expozice v Sonobudoyo Museu, prohlídkou ruin někdejšího Water Palace (Vodní palác, dnes z něho zůstaly již jen obvodové zdi), procházkou po zdejším tradičním tržišti a samozřejmě ochutnávkou místních vynikajících kulinářských pochutin jako např. pálivá chilli polévka s rýžovými nudlemi zvaná bakso, jakési sladké kokosové kuličky, něco, co vypadalo jako laskonky, ale chutnalo to strašně divně, smažené zeleninové kuličky, slané křupavé burákové placičky s chilli, exotické ovoce, které ani neumíme pojmenovat a spoustu dalších dobrot. Pro Yogyu je spousta jídel specifických, nemůžete je ochutnat nikde jinde na světě než právě zde. Půjde-li to takto s naším apetítem dále, přijedeme domů obézní :-).
Toto vše a k tomu příšerné horko nás znavilo natolik, že jsme odpoledne již jen seděli na verandě našeho Anda Losmenu, hráli na kytaru, bavili se se sousedy a pomalu si balili batohy, abychom Yogyakartu mohli zítra po čtyřech dnech opustit. Podle mapy Yogy jsme si naplánovali, že ráno vstaneme vskutku brzy a posuneme se po svých na nádraží Jombor.
To, co vypadá na mapě jako vzdálenost 2 kilometrů, je ve skutečnosti 5 kilometrů a my se ráno v pět hodin procházeli s batohy na zádech a funěli a někteří z nás i nadávali. Nakonec jsme si vzali místní hromadnou dopravu, která jela od 6 hodin, a dostali se na nádraží, odkud vyrážíme k Borobuduru. Lístek za bus nás stojí 15 tisíc každého, ale pořád je to levnější než organizovaný výlet, který vychází na 60 tisíc.
Vstupné do chrámu stojí pro bělochy 15 dolarů, studentský lístek 8. Jestliže se prokážete jakoukoliv průkazkou, tak vás pustí jako studenta – teda já jsem to riskl a prošel jsem na řidičák – což mi poradil náš bývalý soused z ubytování. Jinak do chrámu fungují dva vchody – jeden pro místní za 20 tisíc rupií a jeden pro turisty s „velkou kešaňou“ za 140 tisíc rupií neboli zmíněných 15 dolarů. Trochu nepoměr, ale budiž. Celý komplex je po nedávných bombových útocích teroristů dobře hlídán. Nejen, že se nesmí do objektu nosit žádná zavazadla, ale procházíte i detektorem kovů. Turisti nejsou až tak hlídaní, zato místní musejí nechat všechna zavazadla v odkladišti a nesmějí mít s sebou vůbec nic. My jsme měli malý příruční batůžek s mlskami, jelikož jsme si přáli v chrámu zůstat déle a vychutnat si ho všemi smysly :-).
Celý chrám je čtvercového půdorysu a směřující k jednotlivým světovým stranám. Chcete-li vzdát úctu chrámu, měli byste každé patro chrámu obejít třikrát od východu po směru hodinových ručiček a posunout se do vyššího patra. Takto byste měli zvládnout prvních 5 úrovní chrámu až do šesté úrovně. V této poslední úrovni, kam můžete vejít, se nacházejí v kruhovém uspořádání velké stůpy s hlavní, největší stůpou , která je vysoká 12,8 m a v průměru má přes 16 metrů.
Tímto uspořádáním má vše svůj smysl. V přízemí celého chrámu jsou vyobrazeny na několika zrestaurovaných deskách lidské neřesti, spory, chtíče, války, závist a mnoho jiných. Tato část chrámu se jmenuje Kamadhatu. V této části mnoho desek z celkového počtu 160 chybí, neboť jsou momentálně restaurovány a jsou k vidění v nedalekém muzeu (repliky a fotogalerie). Další sekce je Rupadhatu, která je vyobrazena kompletně v čtyřech ochozech a jejímž obsahem jsou lidé, kteří již ovládají své chtíče a touhy, ale jsou stále uvězněni v lidském těle. Poslední, nejvyšší ze tří částí chrámu je Arupadhatu, která již s půdorysem kruhovým popisuje nirvánu a osvícení.
Je úžasné, jak starobylý chrám přes tisíc let starý, jednoduše a výstižně zachycuje velké učení Buddhy, který je samozřejmě vyobrazen na mnoha deskách jako učitel a v cíli jako osvícený. Celý jeho život je vyryt v kamenných deskách, které díky svědomité práci mnoha restaurátorů můžeme číst.
Dobré je pozorovat Buddhu v jeho vyobrazeních. Ve střední části, Rupadhatu, lze pozorovat změnu pozice jeho rukou na každé světové straně. Na jižní straně má Buddha obě ruce na nohou a obráceny dlaněmi ven, což symbolizuje lásku, vášně a touhy. Na západní straně má ruce spjaté v lotosovém květu, což je symbol meditace. Severní stranu obývá Buddha s levou dlaní dolů a pravou zvednutou dlaní ven. Je to symbol odvahy před nebezpečím. Poslední, východní stranu obydluje Buddha s pravou rukou položenou volně na noze. Toto je symbol potvrzení či přijetí víry.
V horní části ve stůpách je Buddha se zvednutou pravou rukou a pokrčeným palcem a ukazováčkem. Tento jest symbolem chuti učit a rozšiřovat Buddhovo učení. Když jsem viděl stůpy z dálky, netušil jsem, že vevnitř jsou sochy, až některé byly neúplné, takže šla vždy vidět socha Buddhy. Poslední, největší středová stůpa, ke které není možno zatím dojít (zřejmě kvůli čištění a restaurování stůp), ukrývala ve svém středu poslední sochu Buddhy. Sochu, která nebyla záměrně dokončena, a každý si může popřemýšlet proč. Tuto sochu, můžeme vidět v muzeu, které je nedaleko chrámu.
My jsme podle tradice obešli a četli z kamenných desek dávné příběhy o slonech, zvířatech, lidech, Buddhovi a jeho cestách. Obešli jsme si stůpy a díky úmornému vedru jsme se pomalu vzdálili k nedalekému muzeu, ve kterém jsme čerpali všechna moudra, které zde popisujeme. Také jsme se dozvěděli o plachetnicích, které byly zobrazeny na reliéfech, a které brázdily Indický oceán již kolem roku 3000 (ano, tři tisíce!) před naším letopočtem a později vyvážely skořici a jiné koření z Indonésie do Arábie a Afriky. Muzeum doporučujeme všem navštívit, jelikož zodpoví mnohé nevyřčené otázky.
Závěr návštěvy tohoto chrámu patřil opět nasycení hladových, a tak jsme zapadli do blízkého warungu, dali si polévku s nudlema a zeleninou, hodili drobné žebrákům a posunuli se dále na naší cestě za dobrodružstvím, tentokráte na sopku Merapi.