Bangkok (2.-3.5.2011)

Cesta z Ko Samui do Bangkoku může být s mnohým přesedáním a komplikacemi, a tak je jednodušší zajít do nějaké cestovní kanceláře na Ko Samui a zaplatit si autobus, který vás doveze rovnou do Bangkoku a je to bez komplikací. Teda to jsme si říkali, když jsme si poprvé za naši cestu kupovali jízdenky z cestovní kanceláře (700 baatů za osobu, ve vedlejší kanceláři chtěli za totéž 1200 baatů). V kanceláři nám řekli, že nás autobus vyzvedne v neděli 1. května ve 12.15 u jednoho chrámu poblíž našeho dočasného obydlí, doveze nás na trajekt a z trajektu pofrčíme rovnou do Bangkoku, kde budeme následujícího dne ráno v 5.30. Jenže znáte to... Ani nevím, jak nás napadlo si myslet, že to tak opravdu bude :-) Když to zkrátím, asi s půlhodinovým zpožděním pro nás přijel tuk-tuk, který nás dovezl k trajektu, tím jsme přejeli přes moře, nasedli na autobus, který ovšem po pár hodinách jízdy zastavil v jakémsi městě, jehož název nám nikdo nesdělil, a přesadili nás spolu s ostatními cestujícími na malý tuk-tuk, který nás dovezl asi 500 metrů (za roh a zase za roh) do jakési čekárny – restaurace, kde nám bylo sděleno, že náš autobus do Bangkoku pojede za půl hodiny a že si máme dát něco k jídlu. Čekali jsme téměř tři hodiny, tuk-tuky přivážely další bělochy s batohy na zádech, podobně zmatené jako my, ale autobus nikde. Asi po třech hodinách přijely minivany, rozebraly si nás a dovezly na místo, kde nás předtím vyhodil velký autobus. Tam nás posadili do autobusu a my jen doufali, že už konečně dojedeme do Bangkoku. Naštěstí dojeli, něco kolem 6. hodiny ranní. A kolem autobusu se samozřejmě seběhli taxikáři, všichni pokřikovali, ať jedeme s nima, brali nám batohy a nikdo nám samozřejmě nechtěl říct nebo ukázat v mapě, kde jsme – proč by to taky dělali, těží z toho, že nemáte tuto informaci a musíte se jim odevzdat do rukou. Věděli jsme, že jsme někde v Bangkoku, ale kde přesně... Jedni ukazovali doprava, druzí doleva, třetí jen říkali, že je to velmi daleko a pěšky by to trvalo velmi dlouho. To by nám nevadilo, ale když nevíte, kde přesně jste a kam máte jít...  Nakonec jsme nasedli ještě se dvěma Američankama do taxíku, jehož řidič nám tvrdil, že ulice Khao San, kam chceme, je strááášně daleko, zajel s náma za roh, za druhý a za třetí, takže jsme udělali (nedokončené) kolečko a vysadil nás vzdušnou čarou asi 300 metrů od místa, kde nás nabral – jenže protože jel oklikou, udělalo to 40 baatů (což rozpočítáno na 4 lidi není žádná hrůza – 5 Kč na člověka, ale kdyby chtěl víc, tak by od nás slyšel něco velmi nepěkného). Shrneme-li to, s cestovní kanceláří již nikdy více, po vlastní ose je to sice podobně komplikované, ale jste pány svého osudu, nikdo vás nikam nevláčí a v posledku zaplatíte méně.

Takhle nad ránem byly všechny guesthousy ještě zavřené, tak jsme si krátili chvíli hraním na kytaru v místním parku. V 7 hodin ráno jsme se šli ubytovat a trochu prospat do Bamboo Guest Housu. Z postele jsme se dostali kolem 10., kdy už bylo Slunce vysoko na obloze a pražilo jak hlúpé.

Loďkou po řece Mae Nam Chao Phraya jsme se svezli ke komplexu chrámů Wat Pho. Jako všechny thajské buddhistické chrámy i tento hýří všemi barvami, ale nepůsobí tak kýčovitě jako mnohé jiné, neboť v něm nejsou figurky srneček, kočiček a mořských panen. Zvenku je Wat Pho zdobený barevnými sklíčky naskládanými jako mozaika do květinových motivů, uvnitř komplexu je mnoho stúp, které v sobě neproniknutelně skrývají sochy Buddhy. Je to jeden z nejstarších a nejrozlehlejších chrámových komplexů v Bangkoku, datuje se do 16. století. Obsahuje největší sbírku Buddhových obrazů a soch v Thajsku, včetně největší pozlacené sochy ležícího Buddhy (46 metrů dlouhý, 15 metrů vysoký) – to, že Buddha leží, znázorňuje jeho smrt a přechod do Nirvány. Vstup je všude zdarma, pouze do chrámu, který v sobě ukrývá ležícího Buddhu, musíte zaplatit vstupné 50 baatů.

Odtud jsme zamířili do královského paláce Ko Ratanakosin v naivním domnění, že bude klimatizovaný a že to bude třeba jako prohlídka nějakého českého zámku – tedy že vejdete dovnitř, projdete klimatizovanými místnostmi a druhým koncem vylezete ven. Chyba lávky. My bychom i chtěli nestěžovat si v každém článku na to otřesné vedro, ale co je moc, to je moc, vždyť to skoro nebylo k vydržení. Ko Ratanakosin není „něco jako zámek“, ale je to obrovský, ale opravdu obrovský komplex neklimatizovaných :-) chrámů, královského paláce, zahrad, muzeí a dalších budov, mezi nimiž chodíte venkem v davu turistů a snažíte se najít stín. Počtem turistů to vypadalo asi jako u Pražského hradu či na Staroměstkém náměstí. Vstupné do komplexu je 350 baatů, nejsou žádné studentské slevy (alespoň ne pro bělochy, pro domácí možná ano). Jelikož se jedná o královský palác, nesmíte tam jít oblečení jen tak hala bala – nesmí vám jít vidět ramena, pupík ani kolena, jinak vás tam nepustí. Prý nesmí být vidět ani prsty na nohou, ale téměř všichni turisti včetně nás měli jen sandálky a nikomu to nevadilo. Uvnitř komplexu to bylo opravdu krásné, myslím, že kdybychom z historických památek v Bangkokku neviděli nic víc než toto a Wat Pho, naprosto by to stačilo (no však ono toho taky o moc víc nestihnem :-)). Výlet do Ko Ratanakosinu je na celý den, pokud  tam přijdete pozdě jako my (po 12. hodině), nebudete mít dost času na všechno se vynadívat a pořádně se pokochat. Ale i tak jsme rádi, že jsme to mohli vidět. V muzeích jsou vystaveny předměty vztahující se ke thajské královské rodině, kterou všichni místní velmi uctívají a milují (zcela upřímně – věší si jejich obrazy domů, nevymýšlejí na ně žádné vtipy, nemluví o nich neuctivě). Uvnitř tohoto královského sídla se skrývá komplex chrámů Wat Phra Kaew, který je známý smaragdovou sochou Buddhy (vysoká „jen“ 43 cm). Ono jsou to sochy vlastně tři, ale v chrámu je vždy jen jedna a další dvě jsou o kousek dál v muzeu – je to Buddha pro období horka, což je teď, oděný jen velmi spoře, Buddha pro období dešťů, o něco více oblečen, a zlatem zahalený Buddha pro období zimy. Trošku nám to připomnělo Pražské Jezulátko. Všudypřítomní mniši v oranžových hábitech a zpívající mnišky v bílém odění dodávají Bangkoku pěknou atmosféru (a zase nám to připomnělo domov, Olomouc, kde neustále potkáváte mnichy a jeptišky, ale poněkud jiného vyznání :-))

Jelikož Zdenkovi po thajské masáži na Ko Samui napuchlo pravé oko a jelikož jsme byli oba utahaní, šli jsme do našeho guesthousu si odpočinout. Cestou si ještě Zdenek koupil nový klobouk, protože svůj novozélandský kdesi včera ztratil (další ztracená věc na naší cestě... ale dokud jsme se neztratili my, je to dobré).

Dalšího rána jsme leželi v posteli a říkali si, co asi tak budeme dělat. Je to skvělé, nemít žádné plány a starosti :-) V tom jsme si všimli, že na vstupenkách ze včerejška je napsáno, že platí po 7 dnů, a to i do dalších muzeí a královských paláců – a máme pro dnešek jasno, jdeme tam. Svezli jsme se zase kousek lodí, shlédli pár buddhistických a čínských synkretických chrámů, dokonce i křesťanský kostel, kde se právě konal pohřeb a po chvíli bloudění dorazili do nádherného královského paláce, kde je expozice toho nejlepšího thajského umění (Arts of the Kingdom, Ananta Samakhom Throne Hall - Support Foundation – „Support“ proto, že se thajská královna rozhodla podporovat (support) místní zemědělce a vesničany, aby mimo práce vytvářeli i umění a byli za to náležitě oceněni). Palác byl zevnitř jako ze zlata, něco takového jsme ještě neviděli. V jednotlivých sálech jsme mohli obdivovat výsledky práce zručných zlatotepců, šperkářů, řezbářů, tkalců, švadlen, vyšívaček, košíkářů... Zaujalo nás použití krovek takového velkého lesklého zelenomodrého brouka – krovky byly umně zasazeny do šperků i do tkanin a vytvářely zajímavé efekty. Taky je v rámci expozice možnost shlédnout několik videí k dané tématice.

Odtud jsme se vydali do oblasti Dusit Palace Park, kde je spousta dalších muzeí, které založila královna s králem, a do nichž nám platila vstupenka. A tak jsme shlédli muzeum tradiční textilní výroby, což bylo náramně zajímavé, a muzeum umění zlatníků a stříbrníků. Muzeum, kde jsou vystaveny fotografie pořízené králem, vášnivým fotografem, jsme nestihli, protože u vstupu do něj nám paní pokladní řekla, že chceme-li stihnout prohlídku paláce Dusit, musíme si tam pospíšit, protože poslední skupina s anglicky mluvícím průvodcem má vyrážet za 15 minut. Palác byl blízko, tak jsme to stihli v pohodě. Na prohlídku tohoto královského sídla se nemůžete vydat sami, pouze ve skupině s průvodcem – stejný systém známe od nás ze zámků a hradů. Naše paní průvodkyně byla docela vtipná, i jsme se nasmáli, ale přitom si z královské rodiny srandu nedělala – král je pro Thajce synem či zástupcem bohů, proto se k němu všichni chovají s nepředstíranou úctou a vážností, a protože je to dobrý král, všichni ho milují – ale opravdu upřímně, čistě a vřele. Zajímavostí je, že je zákonem zakázáno vymýšlet na královskou rodinu vtipy, ale my si myslíme, že by to i bez zákonu nikdo nedělal. Ta láska a úcta ke králi nás téměř dojímá, když si představíme, že bychom měli takhle ctít a milovat Klause... No ale na druhou stranu, když srovnáme jeho chování s chováním thajského krále...

Kdyby měli panovníci mít i nějaké latinské jméno jako ve středověku, navrhla bych pro Klause přízvisko Narcis I. To už ale odbočuju.

Po všech těch návštěvách muzeí a paláců nám řádně vyhládlo, tak jsme se zastavili u jednoho pouličního čínského stánku na rýži a zeleninu. Řeknu vám, někdy se domluvit je docela potíž. Říkáme: „Vegetarin food.“ A Číňan na to: „No Italian food, only Chinese food.“ Naštěstí se poblíž vyskytla čínská cérečka, co mu to přeložila, a tak jsme se nadlábli.

Což mi připomíná vtipnou historku ze Sumatry, myslím, že jsme ji zatím nikam nepsali. Jedeme takhle bemem a cérka v pubertálním věku se nás ptá: „Where are you from?“ My na to: „Ftom the Czech republic.“ Ona: „Mexico?“ „No Mexico, Czech republic.“ „Chile?“ „No Mexico, no Chile, but Czech republic, Europe.“ „And you all are muslims in Mexico?“ Tak nevím, jestli vypadáme jako muslimové z Mexika :-) Každopádně když jsme jí řekli, že nejsme muslimové, docela ji to zarazilo a konverzaci ukončila :-)

Večer jsme si sbalili batohy, jelikož se zítra ráno chceme posunout vlakem kousek na sever do města Ayuthaya. Dva dny na Bangkok nejsou mnoho, optimum by pro nás, nemilovníky velkých měst, byly tak tři až čtyři dny, ale doba, kdy nám vyprší thajská víza, se nezadržitelně blíží a ještě chceme vidět Ayuthayu, město zapsané do světového dědictví Unesca.