Ayutthaya (4.-5.5.2011)
Ráno 4.5.2011 opouštíme Bangkok a vydáváme se do města jménem Ayutthaya. Toto město bylo dlouhou dobu hlavním městem velké Siamské říše a tudíž se zde nachází velký počet chrámů a památek, které stojí za návštěvu. My jsme si říkali, že zde strávíme dva dny a pak se musíme dostat na kambodžskou hranici, neboť nám vyprší thajská víza.
Vlak nás vyhodil skoro v centru města, které je obklopené kanálem, který ve starých dobách sloužil jako obrana města. My jsme použili přívoz, který je naproti vlakovému nádraží a stál nás oba 12 báthů (6 Kč). Na druhé straně řeky jsme si dali předsevzetí, že chceme pokoj s oknem, větrákem nebo klimatizací a hlavně internetem. Nabídka byla v nedaleké guesthousovské ulici veliká a my jsme tak dlouho přebírali, až jsme přebrali. V jednom zapadlém guesthousu byl takový správný thajský chlapík, který uměl pár frází česky (např. miluji tě, pivo, na zdraví, opilý, nasrat a rozmazat...), tak jsme se s ním zabavili a řekli si, že to není špatné a zůstaneme tam. Vše jsme omrkli, jak to vždycky děláme, cenu jsme domluvili, zásuvky vyzkoušeli (někdy se stane, že je pouze jedna nebo i žádná zásuvka), větrák byl tichý, takže mohl fungovat celou noc. Zaplatili jsme mu a šli na pokoj. Sedli na matraci a pak nám to došlo. Oni nemají internet! Ne, že bychom byli závisláci, ale potřebovali jsme nutně zjistit informace o vízech do Kambodži a dalších pár věcí. Co teď? Máme zaplaceno, tak už zůstaneme a na internet zajdeme jinde. (Ale naštve to, když máte tři požadavky a na jeden si pořádně nevzpomenete.-)
Po všech těch obrovských poledních hicech, kdy teplota lehce vyšplhá nad 40 stupňů na slunci a musíte se chránit nejlépe dlouhými kalhoty, košilí a kloboukem v kombinaci s krémem na opalovaní s faktorem minimálně 50, jsme vyrazili do ulic. Chrámy jsou v celém městě rozsety docela daleko od sebe, tudíž je třeba si buďto zaplatit místního tuk-tuka, nebo si půjčit kolo či motorku. My jsme zvolili odpolední pěší vycházku, ale i to je celkem makačka. Ne, že bychom byli netrénovaní, to ne, ale ty vedra člověka zcela odrovnají.
Chrámy v tomto městě, či spíše ruiny chrámů, jsou naprosto odlišné od toho, co jsme v Thajsku viděli doposud. Žádné kýčovité figurky prasátek, srneček a žabiček, žádní barevní sádroví panáčci a nevkusné zlaté sochy obézního Buddhy. Ruiny chrámů jsou z klasických červených cihel jako u nás (jen jsou trochu delší), místy jde vidět původní štuk. Sochy Buddhy jsou z téhož materiálu nebo vytesány do světlého kamene. Strašně se nám to líbilo. Navštívili jsme tři velké chrámy. Chrám Ratchaburana, ve kterém je obrovská stůpa, na níž se dochovalo štukování a vypadá velmi pěkně. Je to snad jedna z nejvyšších stůp ve městě. Jelikož se všude platilo 50 báthů za osobu, tak jsme další chrám Mahathat vynechali, jelikož nebylo dobré světlo. Nechali jsme si ho na druhý den.
Pak jsme ještě zašli kolem královského paláce k známe soše ležícího Buddhy, která je tesaná v kameni a zakryta žlutým látkovým přehozem. Symbolizuje Osvíceného na cestě do Nirvány. Většina stůp a soch Buddhy je vždy ovázaná pruhem žluté látky nebo je látka alespoň přehozena přes sochu.
Když se setmělo, tak jsme si zašli do klimatizovaného nákupního centra, pak se posilnili dobrou pečenou rýží se zeleninou podávanou na ulici a poté jsme šli do našeho dobře vybraného koutku světa, zchladit svá těla a užít si větráku. (Možná se smějete, ale vedro tady ani večer moc nepolevuje. Průměrně se dá říct, že teplota nepadne pod 30 stupňů a i když spíte nazí a fouká na vás větrák, tak se neustále potíte, což činí spánek docela nepohodlný).
Druhý den jsme si brzy ráno (v 5.30) půjčili bicykly, takové starší liberty bez přehozů, a vyjeli jsme do vzdálenějších ‚watů‘ (chrámů). Byli jsme u Yai Chai Mongkhan, Phu Khao Thong a kolem 10. jsme to stříhli zpět domů, neboť bylo zase hrozné vedro. Přes polední pečák, který začíná zhruba v 11 a končí ve 4, jsme vyjeli autobusem do Tesca s jediným cílem, proměnit nějaké báthy za dolary, neboť v Kambodži se prý platí americkými dolary lépe než tou jejich měnou. Mise byla splňena a samozřejmě jsme nakoupili spoustu ovoce a doplnili naši hygienickou kapsičku o pár drobností. (Pro zajímavost v Thajsku jsou velmi drahé opalovací krémy – za niveu 150 ml – 230 báthů, malý bezolejnatý opalovací krém 160 báthů, což je drahý špás. Dále jsme koupili repelent – 80 báthů - neboť komáři hodně štípou a nechtěli bychom chytit nějakou potvoru v Kambodži nebo Laosu).
Po čtvrté hodině odpolední přišel opět náš ‚cyklistický čas‘ a udělali jsme si vnitřní kolečko po Ayutthayi. Zajeli jsme znovu do chrámu Mahathan. V tomto chrámu se kromě méně dochovaných stůp vyskytuje i fotogenická a velmi známá kamenná hlava Buddhy zarostená v kořenech stromu. My jsme si tohoto místa moc užili a nejen proto, že jsme měli nádherné večerní světlo, které dopadalo na tvář Buddhy pouze chvíli a pak slunce zapadlo za blízkou pagodu.
Pak jsme chvíli obdivovali slony a další chrámy a naše putování jsme ukončili u ležícího Buddhy. Toto místo se nám moc líbilo a vyzařovala z něj taková příjemná energie, že jsme zde chvíli pobyli. Závěrečná noční jízda naskrz ulicemi bez světel byla trochu dobrodružná, ale zvládli jsme to a vrátili se do našeho ‚hnízdečka lásky‘. Do slova a do písmene to tak bylo, jelikož sousedi neměli ty dva dny nic jiného na práci než docela hlasitě souložit, o něco tišeji spát a jíst, sem tam si zapálit romanticky u okýnka cigaretu a pak zas nanovo. Pokaždé, co jsme byli na pokoji, se odvedle ozývalo vzrušené vzdychání a podle jeho rychlosti a intenzity jsme mohli odhadovat, v jaké fázi zrovna jsou :-) Za celé dva dny nevytáhli z guesthousu paty, jenom souložili. Holt sexuální turistika zde kvete, jak se patří na Thajsko.-)
Ještě se nám stala taková jedna příhoda, která trochu vypovídá o Thajcích. Když jsme šli na pivko k tomu týpkovi, co uměl trochu česky – náš velký kámoš z předchozího dne. Při placení chtěl po nás 140 báthů. Dal jsem mu omylem 600 báthů v domnění, že mu dávám 100 báthovku a 50 báthovku (a bylo to 100 a 500 báthů). Ono je dost problémové večer rozeznat ty nuly a čísla, která jsou na nevýrazných bankovkách, na kterých je všude král – vypadají dost podobně. To se člověk lehce přehmátne. A chlápek to vzal a vrátil mi 10 báthů a sbohem. Šli jsme domů a jelikož další den jsme měli namířeno k hranicím, tak jsem přepočítával peníze, kolik můžeme utratit a tak. Jenže mi stále chybělo 500 báthů a tu jsem si uvědomil omyl, který jsem před půl hodinou udělal. Prodiskutovali jsme to spolu s Alčou, jestli zkusit jít zpět a říct, že jsem se utnul. V Česku by to samozřejmě nikdo nevrátil, a tak jsem k číšníkovi šel jen tak ze srandy (Alča říkala, že je to zcela zbytečný pokus). Když jsem mu to v klidu vysvětlil, tak se mě zeptal, kolik teda chcu zpět. No a vrátil mi to. Co bylo ale důležité, že jsem po něm neřval a nesnažil ho nějak obviňovat, že mi nevrátil peníze správně. On samozřejmě věděl, že jsem mu dal víc peněz, a tak to zkusil, jestli mu jeho podvod vyjde, ale byl natolik ‚férový‘, že mi peníze bezproblémově vrátil. Byl jsem rád, neboť se nám už moc peněz nedostávalo.
V deset večer jsme zalezli na kutě, neboť ráno ve 3 hodiny nám jede vlak do Bankoku a odtud ke hranicím.
Ayutthayu můžeme vřele doporučit díky její pěkné atmosféře a příjemnému prostředí. Taky ceny jsou tu moc fajn a lidé také. Není tu tak rušno jako v Bangkoku.