Celý den hustě pršelo, což jsme přečkali v knihovně v Nelsonu. Navečer se udělalo hezky, a tak jsme neváhali a přejeli jsme kousek dál do Motueky, kde jsme zastavili na parkovišti na břehu Tichého oceánu a přespali. Další den dopoledne jsme se procházeli po pobřeží Motueky a obdivovali vrak staré lodi a četné ptactvo. Naším cílem byl však Tasmánský národní park, proto jsme se v Motuece dlouho nezdržovali a odpoledne vyjeli směrem k Abel Tasmanu. Zakotvili jsme v Kaiteriteri, která je známá svými zlatými písečnými plážemi, skalními útvary kolem a čistou, průzračně tyrkysovou vodou (podle prospektů je to prý nejhezčí pláž na Zélandu). Bylo nádherně teplo, moře lákalo, voda byla příjemná, tak jsme se cáchali celé odpoledne. Co bylo úžasné – skoro žádní turisti. Když to srovnáme s Bibione :-)))
Další den hned ráno jsme se vydali na Abel Taman Great Walk. Abel Tasman je nejmenší z novozélandských národních parků, zato však patří k nejnavštěvovanějším. Naštěstí sezóna ještě úplně nezačala. Trek jsme začali v Marahau – není to žádná vesnice ani osada, jen parkoviště, jedna restaurace a kancelář DOC (Department of Conservation – správa národních parků). Cesta byla velice jednoduchá až primitivní, i jednonohý by tento trek mohl v pohodě jít. V podstatě to byla pěšinka, která vedla více méně po rovině, chvíli lesem, chvíli po pobřeží, chvíli přes pláž, sem tam malý kopec, ale nic brutálního, z pěšinky nešlo sejít, takže se nikdo nemohl ztratit. V nevelkých intervalech byly kolem pěšinky kadibudky, abyste si náhodou nemuseli čopnout za stromek. Až jsme si říkali, že tyhle „great walky“ přenecháme raději jiným turistům a příště se vydáme na vlastní pěst někam do divočiny.
Jo, málem bych zapomněla – DOCovské kempy. V intervalu přibližně 1 až 4 km od sebe byly vzdáleny jednotlivé DOCovské kempy. Nejsou to kempy, jaké známe třeba od nás ze Sázavy, ale jen vysečená louka, kadibudka a kohoutek s vodou z potoka. Nicméně je v celém parku (a v ostatních parcích též) zakázáno spát mimo tyto kempy. Kemp je nutné si zarezervovat a zaplatit v DOCovské kanceláři nebo na informačních centrech ještě před vstupem do národního parku. Takže pokud si někdo zarezervuje kemp třeba měsíc dopředu a pak mu v daný termín prší, má smůlu (může to přeobjednat na jindy, za což se ovšem zase platí). Takže – nesete si na zádech vlastní stan, karimatku, spacák, jídlo, vařič (protože se nesmí nikde rozdělávat ohně), a za kemp zaplatíte 14 dolarů na 1 noc na osobu (ceny jsou v různých parcích různé). Když to srovnáme s Norskem, kde můžete spát kdekoliv, kde není plot, oheň si můžete udělat kdekoliv, ze všech řek můžete pít, nemusíte za to nikomu platit, a ještě jdete divočinou a nepotkáte ani živáčka, jen stáda sobů... Novozélanďané pochopili, že jim turisté nesou peníze... No ale zpátky k naší cestě. Vzhledem k cenám kempů a stavu naší peněženky jsme se rozhodli, že trek, na němž se spí 3 – 4 noci, uděláme za 1 noc, resp. za 2 dny.
Jak už jsem psala, cesta byla velmi pohodová, příroda nádherná, fakt bylo na co se dívat. Ten den jsme ušli 28 km, ale vůbec jsme to v nohách necítili, asi už jsme vytrénovaní. Když jsme navečer přicházeli do našeho kempu v Onetahuti Bay, kde už stálo pět stanů, na piknikovém stole seděla velká, živá, vypasená kachna – dělali jsme si srandu, že teď už jen brambory, zelí a pivo a je hotovo :-) Večer se obloha zatáhla a signalizovala, že v noci bude pršet, což nám ale nevadilo – zalezli jsme do stanu a usnuli jak nemluvňata.
V noci mě vzbudilo šramocení v předsíňce našeho stanu. Asi zase posumové, jako na Ship Cove, řekla jsem si a spala dál. Když jsme ráno chtěli posnídat, zjistili jsme, že v igelitce s jídlem je velká díra a všechen chleba (celý, do posledního drobku!) je vyžraný. Nic jiného nezmizelo, jenom chleba. Prý v Abelu Tasmanu posumové nejsou, tak možná ta kachna... Kdo ví.
Vstali jsme v 6 hodin ráno, protože nás čekaly dva přechody, které je možné udělat jen za odlivu – na jednom místě nejlépe v 7 hodin, na druhém v 9. Pokud zaspíte, můžete čekat do večerního odlivu, nebo použít „water taxi“, které vás za drahé peníze převeze o kus dál. První brod byl v pohodě, druhý byl o něco větší, hlubší a napínavější, protože jsme šli vodou až do půli stehen, ale zvládli jsme to. Kolem 11. hodiny už jsme byli v cíli v kempu Totaranui, kam vede i silnice z vnitrozemí. Trek to nebyl celý, ještě bylo možné pokračovat na sever, ale řekli jsme si, že „great walku“ už bylo dost a že se posuneme někam, kde není tolik lidí. Jenže jak – my v Totaranui, dodávka v Marahau. Byly tři možnosti – zkusit stopovat (což nám ale ranger nedoporučoval, protože tu krom autobusů nic nejezdí), jet busem za 40 dolarů (3 hodiny jízdy), nebo lodí za 40 dolarů a 45 minut jízdy. Dohodli jsme se, že Zdenek pojede lodí a já ho počkám v Totaranui, kama bychom pak stejně zase jeli. A tak se Zdenek vypravil lodí do Marahau. Po cestě viděl pět tuleňů s mláďaty, což mi pak nadšeně popisoval.
Vyjeli jsme pak na sever na Golden Bay směrem k Farwell Spit, kam si chceme udělat další den výlet. Ale o tom zase v jiném článku...